Článek
„Vyhlížím pana doktora,“ odpovídám nervózně. Co by člověk asi mohl pohledávat na nemocniční chodbě, prohlížel si odlupující se omítku?
Jste tady úplně k ničemu
Je středa dopoledne a já vyzvedávám mámu, které bude 86 let, z nemocnice, kde byla na operaci. Balím jí věci do tašek, pomáhám vstát z postele a utěšuji ji, že doma už se bude mít dobře. Patřím do klasické sendvičové generace, která se stará o děti a zároveň potřebují její podporu i zestárlí rodiče. To není stížnost, jen fakt, který je nevyhnutelný stejně jako, že člověk jednoho dne zemře nebo, že musí platit daně. Už přes hodinu čekáme na lékařskou zprávu, přesněji řečeno, až doktor orazítkuje jeden papír. Maminka sedí sbalená na posteli v bolestech a já nervózně přecházím po chodbě, odkud mě vyhazují.
„Tady jste úplně k ničemu, zalezte si zpátky na pokoj,“ pokračuje dál vrchní sestra.
„Ale já nejsem pacient, abyste mě posílala na lůžkový pokoj,“ chabě se ohradím.
„Řekla jsem dovnitř, tady je provoz a překážíte. Jste tady úplně k ničemu.“
Chodba zeje unavenou prázdnotou, její kolegyně usrkává kávu na sesterně.
„Přijela jsem vyzvednout maminku, tak snad úplně k ničemu nejsem,“ hádám se. A říkám si, jestli by si tohle ke mně dovolila běžně na ulici, nebo jestli se promění v mocného autoritáře ve chvíli, kdy oblékne sesterský mundůr.
Konečně přichází doktor a já přebírám lékařskou zprávu jako svatý grál. Máma si kromě operace zažila ještě noční drama, kdy v noci uklouzla v koupelně na mokré podlaze a naštípla si žebra.
„Mohla by maminka dostat nějaký recept na léky na bolest?“ Ptám se za ni, protože ta už nemá sílu na nic a čím je starší, tím víc se bojí ozvat. Křehkost stáří bere odvahu, dává až dětskou důvěřivost a člověk se raději podvoluje.
„Na to není legitimní indikace, kupte jí Ibalgin,“ loučí se doktor a mizí. Tak děkujeme pěkně, říkám si v duchu a pomalu odvádím maminku k autu. A vzpomínám na to, jak jsem byla nedávno v Motole s přetrhanými vazy v kotníku. Když chce člověk zažít ponížení, stačí si skočit do nemocnice.
Čekala jsem tam na rentgen, načež vylezl radiolog ze dveří, třetí nejdůležitější postava v nemocnicích, ano, hned po vrchní sestře a uklízečce. Ukáže na mě prstem. „Přineste mi žádanku.“
Přemýšlím, jak to mám udělat, když se nemohu postavit, nikde žádné kolečkové křeslo. Že bych doskákala po jedné noze? Vedle mě sedí další pacienti a řeší stejný problém, mají zlomené nohy nebo pohmožděné vazy. Radiolog se odmítá pohnout byť jen o krok. Hra kdo z koho končí jeho vítězstvím a všichni dáváme papíry jednomu člověku, co je schopný chůze.
Možná to vypadá jako drobnost, ale když je člověk v nemocnici, je velká pravděpodobnost, že mu něco je a logicky je zdrchaný i duševně. Raději zatne zuby a nechává se sebou jednat jako s občanem druhé kategorie, celý šťastný, že ho snad někdo ošetří.
To miminko vám umře, když odejdete
Čerstvě narozená dcera, o která sestra tvrdila, že doma zemře
A mám pro vás poslední příběh, kdy jsem byla v porodnici. Po porodu, kdy mě lékařka doslova rozervala a měla jsem pak 36 stehů, jsem ležela zničená na pokoji. Porod trval celou noc a nechtěla jsem nic jiného, než být se svým čerstvě narozeným dítětem a spát. Během pár minut doklusal onen nejdůležitější člověk v areálu což je, jak správně tušíte, uklízečka. Ta se rozhodla, že pro moje mentální i fyzické zdraví je nejlepší, aby na pokoji nebylo ani smítko a podlaha se blýskala. Copak spánek, vyspat se můžu až doma. Za ní následovala vrchní sestra (mám na ně smůlu).
„Proč to dítě máte u sebe v posteli, víte, že ho můžete zalehnout?“ Diriguje mě, abych dceru odložila do postýlky vedle. „A to okno musí být zavřené.“
Je léto a venku je snad 40 stupňů, na pokoji je nedýchatelno. „Potřebuji tu vyvětrat,“ snažím se o odpor. „Neexistuje,“ utne mě. Hrnou se mi slzy do očí nad bezmocí a žádám si dokumenty k podepsání reversu.
„Klidně vám je přinesu, ale až vám miminko doma umře jen proto, že jste odešla, tak se nedivte,“ uplatňuje nade mnou svoji převahu tím nejnižším způsobem. Podotýkám, že dcera se narodila naprosto zdravá a bez jakýchkoliv komplikací. Po pár hodinách volám odvoz a mizím. Dcera doma prospívala, já jsem se vzpamatovávala z absence lidskosti.
Nechci generalizovat, jsou lékaři, kteří v sobě mají empatii a zachraňují životy. Na druhé straně je i početná část lékařského personálu, která je na pokraji vyhoření a zachází s pacienty, jako kdyby to byli malé děti, kterým se přikazuje, nemají žádná práva a musí poslouchat.
Člověk není jenom tělo, ale lidská bytost s příběhem a kontextem. Často bývá vystrašený, bezbranný a pocitově odevzdaný do rukou zdravotnického personálu. My všichni jsme plátci zdravotního pojištění a měli bychom mít nárok na určitý servis, kde se s námi nezachází jako v převýchovném táboře.
Autorský text
