Zaha Hadid změnila tvář architektury. Její „zlatý radiátor“ u Masarykova nádraží rozdělil Prahu

Narodila se v roce 1950 v iráckém Bagdádu do bohaté a vzdělané rodiny. Její otec byl významným průmyslníkem a politikem, matka se věnovala umění. Už jako dítě vyrůstala v prostředí, kde se diskutovalo o architektuře, designu i kultuře. Později vzpomínala, že ji fascinovala geometrie pouště, řeky Eufrat a Tigris i islámská ornamentika, což se časem promítlo do její tvorby.

Zaha Hadid Architects

Než se rozhodla pro architekturu, vystudovala matematiku na Americké univerzitě v Bejrútu. Matematická přesnost se později stala pilířem jejího návrhářského myšlení a stylu. Roku 1972 odešla do Londýna na prestižní Architectural Association School of Architecture, kde patřila mezi nejnadanější studenty své generace. Po absolutoriu pracovala v ateliéru slavného nizozemského architekta Rema Koolhaase, než si roku 1979 založila vlastní kancelář Zaha Hadid Architects.

První léta byla mimořádně obtížná. Její návrhy byly natolik odvážné, že je investoři považovali za nerealizovatelné. Desítky soutěží sice vyhrála, ale projekty zůstávaly pouze na papíře. Kritici jí začali přezdívat „papírová architektka“, protože její kresby připomínaly spíše futuristické obrazy než skutečné budovy.

Průlom přišel až v roce 1993, kdy se jí podařilo realizovat hasičskou zbrojnici společnosti Vitra v německém Weil am Rhein. Betonová budova s dramaticky zalomenými stěnami vypadala spíše jako futuristická skulptura než běžná veřejná stavba. Přesto ukázala, že i zdánlivě nemožné tvary lze skutečně postavit. Dramatická kompozice okamžitě přitáhla pozornost architektonického světa. Během několika let se z Hadid stala globální hvězda.

Stavby, které přepsaly dějiny moderní architektury

Její styl bývá označován jako dekonstruktivismus. Typické jsou tekoucí křivky, dynamické tvary, absence pravých úhlů a snaha vytvořit dojem pohybu. K tomuto se Zaha jednou vyjádřila: „Existuje 360 stupňů. Proč se držet jen jednoho?“

Budovy „made by Zaha“ připomínají vlny, duny, tekoucí vodu nebo organismy vyrůstající ze země. Kritici její architekturu často označovali za „zamrzlý pohyb“. Hadid přitom nechtěla vytvářet pouze efekty. Tvrdila, že každá křivka musí mít svůj konstrukční i funkční význam.

Ještě větší mezinárodní ohlas než hasičská zbrojnice ve Weil am Rhein získal lyžařský můstek Bergisel v Innsbrucku. Hadid zde spojila sportovní zařízení, vyhlídkovou věž i restauraci do jediné dynamické konstrukce připomínající šíp mířící do údolí. Stavba se stala symbolem moderního Rakouska a dodnes patří mezi nejnavštěvovanější architektonické atrakce země.

Obrovský respekt si vysloužilo také Muzeum MAXXI v Římě, otevřené v roce 2010. Budova téměř postrádá klasické chodby a pravoúhlé místnosti. Návštěvníci procházejí spletí ramp, mostů a galerií, které vytvářejí dojem plynoucího prostoru. Za tento projekt získala Hadid prestižní Stirlingovu cenu.

Celému světu se představila během olympijských her v Londýně v roce 2012, kde navrhla London Aquatics Centre. Střecha připomínající mořskou vlnu se stala jedním z nejfotografovanějších symbolů olympiády. Budova byla navržena tak, aby po skončení her mohla být snadno přestavěna pro běžné využití veřejností.

Stejně odvážné bylo Riverside Museum ve skotském Glasgow. Jeho klikatá střecha připomíná zvlněný plech nebo mořské vlny a přirozeně navazuje na tok řeky Clyde. Muzeum získalo řadu mezinárodních ocenění a výrazně pomohlo proměně bývalé průmyslové čtvrti.

V jihokorejském Soulu vytvořila Dongdaemun Design Plaza, jedno z technologicky nejsložitějších děl své doby. Budovu tvoří desítky tisíc unikátních hliníkových panelů, z nichž téměř žádný není totožný. Díky pokročilému počítačovému modelování vznikl objekt bez klasických hran, který připomíná kosmickou loď přistávající uprostřed města.

Mezi její největší projekty patří také terminál letiště Beijing Daxing International Airport. Rozloha přesahuje 700 tisíc metrů čtverečních a stavba byla navržena tak, aby cestující nemuseli chodit příliš dlouhé vzdálenosti. Při pohledu z výšky připomíná mořskou hvězdici nebo obrovský květ.

Masaryčka

V České republice se Zaha Hadid zapsala především návrhem administrativního komplexu Masaryčka vedle Masarykova nádraží v Praze. Přestože se dokončení stavby v roce 2024 už nedožila, projekt vznikal ještě pod jejím vedením a po její smrti jej dokončil ateliér Zaha Hadid Architects.

Budova okamžitě vyvolala bouřlivé reakce. Její zvlněnou fasádu tvoří tisíce zlatavě eloxovaných hliníkových lamel, které se směrem vzhůru stáčejí a vytvářejí dojem tekoucí kovové vlny. Architekti vysvětlují, že tvar vychází z rozvětvujících se železničních kolejí Masarykova nádraží. Zlatý odstín má zase navazovat na historické věže a střechy Prahy, které při západu slunce získávají podobnou barvu.

Lamely však nejsou pouze ozdobou. Fungují také jako sluneční clona, která omezuje přehřívání kanceláří a snižuje spotřebu energie na chlazení. Estetická stránka se zde propojuje s technickou funkcí, což bylo pro tvorbu Zahy Hadid typické.

Přesto si veřejnost našla vlastní interpretaci. Krátce po otevření se začalo stavbě přezdívat „zlatý radiátor“, „zlatý rošt“, „topné těleso“ nebo dokonce „obří mřížka od ventilace“. Přezdívky se rychle rozšířily na sociálních sítích i v médiích. Jedni v budově vidí odvážnou moderní dominantu, druzí tvrdí, že se do historického centra Prahy vůbec nehodí.

Právě tato rozporuplnost je ale pro díla Zahy Hadid typická. Její architektura jen zřídka nechává veřejnost chladnou. Zastánci oceňují odvahu, technologickou vyspělost a schopnost vytvářet nové městské dominanty. Odpůrci jí často vyčítají monumentalitu, vysoké náklady nebo příliš futuristický vzhled. V případě Masaryčky se však již dnes ukazuje, že se stavba stala jedním z nejvýraznějších symbolů nové pražské architektury – stejně jako Tančící dům v 90. letech.

Právě schopnost vyvolávat kontroverze byla jedním z hlavních znaků tvorby Zahy Hadid. Její budovy nebyly navrženy tak, aby splynuly s okolím. Měly provokovat, inspirovat a posouvat hranice toho, co je v architektuře možné. Masaryčka je toho důkazem.

První žena s Pritzkerovou cenou

V roce 2004 se zapsala do historie jako první žena, která získala nejprestižnější architektonické ocenění světa – Pritzkerovu cenu, často označovanou za Nobelovu cenu architektury. Později získala i dvě Stirlingovy ceny a britská královna jí udělila titul řádu britského impéria.

Hadid často narážela na předsudky. Architektura byla dlouhá desetiletí doménou mužů a ona otevřeně mluvila o tom, že musela být tvrdší než její kolegové. Prohlásila například: „Nemyslím si, že jsem žena architekt. Jsem architekt.“

Právě její úspěch otevřel dveře celé nové generaci architektek po celém světě.

Náhlá smrt

Dne 31. března 2016 zemřela v Miami ve věku 65 let na infarkt během léčby zánětu průdušek. Její smrt architektonický svět šokovala, protože měla rozpracovány desítky významných projektů. Studio Zaha Hadid Architects však pokračovalo v započaté práci a dokončilo řadu staveb podle její původní vize – včetně pražské Masaryčky.

Dnes je Zaha Hadid vlivnou a respektovanou osobností moderní architektury. Její budovy dokazují, že architektura nemusí být pouze funkční, ale může působit jako výtvarné dílo v městském prostoru. Zanechala po sobě architekturu, která vyvolává emoce – od obdivu až po ostrou kritiku. Právě tato schopnost měnit zavedené představy z ní učinila architektonickou legendu.

Zdroje:

https://www.zaha-hadid.com/architecture/masaryk-train-station/⁠

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zaha_Hadid

https://www.masarycka.com/cs/zaha-hadid-architects/⁠

https://www.zaha-hadid-design.com/pages/about-us⁠

https://www.pritzkerprize.com/⁠

https://www.britannica.com/biography/Zaha-Hadid