Článek
Je pondělí, 23. prosince, deset hodin ráno. Lidé jsou jak potřeštění ze zítřejšího Ježíška, a tak ještě narychlo vkládají nebo posílají či vybírají peníze, což je logické a předvídatelné. Ctihodnou bankovní institutuci to ale na pobočce v Prostějově nechává v klidu.
Vstoupím do sálu a u přepážky vidím jednoho znuděného chlapíka, který nemá do čeho píchnout, zato u hotovostní pokladny je fronta jak na banány. Jeden pracovník se nudí, druhý se může přetrhnout. Celkem jsou tam dva bankéři na celou pobočku KB, jenže z toho pouze jeden pracuje.
Proč pán na přepážce, který neměl do čeho píchnout, neotevřel druhou hotovostní pokladnu a nemohl být užitečný a vypomoci kolegyni, netuším. Poradenství a jiné bankovní služby, o které 23. 12. mezi 10. a 11. hodinou dopolední nikdo nejevil zájem (zato si všichni potřebovali vybrat nebo vložit hotovost), totiž případně mohl poskytovat i zpoza hotovostní přepážky, nebo ne?
Z nějakého mně neznámého důvodu to asi takto udělat nešlo. Proč tedy KB Prostějov neposílila předvánoční personální obsazení? Nápor na hotovost se dal očekávat.
Je to úplně stejné jako v super/hyper marketech, kde často mají otevřenou pouze jednu pokladnu, u níž se tvoří dlouhá fronta. Ale ovčané, ať si klidně počkají, nebo si jdou na samoobslužnou. Stejně nemají jinou možnost v situaci, kdy trh ovládlo několik málo velkých firem a vytvořily si oligopol, v němž si mohou dělat, co chtějí.
Takhle je to i s bankami. Rok od roku poskytují horší a dražší „neonline služby“. Je to systém „udělej si sám“, nebo si za živou obsluhu pořádně zaplať.
Jsou situace, kdy metodu „udělej si sám“ prostě použít nelze a musíte využít služeb člověka a nikoliv robota nebo počítače. Že je takových situací a lidí, kteří živé služby potřebují, spousta, to potvrzuje i fronta na banány v KB Prostějov den před Štědrým dnem.
Frontu, ve které stojíte půl hodiny, nepovažuji za dobrou vizitku banky a za takovou službu klientům, která by banku opravňovala k tomu, aby si mohla účtovat astronomický poplatek za vložení hotovosti na cizí účet.
Po půl hodině strávené v řadě se konečně dostávám k pokladně. Vkládám přítelkyni na účet 4000 korun. Bankéřka provede několik kliknutí myší, pár úhozů do klávesnice, vezme si ode mě peníze, dá mi stvrzenku. Cca 3 minuty trvající úkon, za který žádá poplatek 200 korun. Vykulím oči, protože v ČS tahle lumpárna stojí pouze 125 korun. Paní vysvětluje, že KB si účtuje 5 procent z vložené částky. Čili za vložený milion chtějí 50 tisíc za tříminutovou transakci? Tomuhle já říkám parádní zlodějina. Na tohle by se mělo ukazovat prstem a ne na toho zoufalce, který v sámošce ukradne tatranku.
Ovčanům se to asi nelíbí, ale nikdo moc neprotestuje. Všichni dál pokorně stojí ve frontě, aby mohli zaplatit nehoráznou lichvu. Už si zvykli, nebo spíš rezignovali. Jediné, co mohou udělat, je napsat nazlobený článek, trochu si štěknout, ale karavana stejně jede dál. Tahle robotická odosobněná mašinérie už je tak mocná, že v lidech vyvolává značnou úzkost.
Ve Švýcarsku už si kvůli tomu v jednom nebo ve dvou kantonech uzákonili právo na nedigitální život a nutnost respektovat to, že někdo nechce žít online, protože ho to obtěžuje. Čili dvojí služby by měly být samozřejmostí s tím, že ty nedigitální a osobní nebudou nehorázně předražené.
Když zavoláte na zákaznickou linku, mnohdy musíte mluvit s robotem, se kterým se ale často nedomluvíte. Po půl hodině vás možná milostivě přepojí na živého operátora, který už je ale beztak takový polorobot jednající v intencích příkazů a nařízení, nikoliv podle zdravého úsudku, takže ani domluva s člověkem dnes není úplně snadná.
Toto například dokládá i případ, který se stal ve Francii. Muž tam volal na zákaznickou linku mobilního operátora, protože mu v měsíčním vyúčtování přišlo, že provolal přes miliardu korun. Což není možné, ani kdyby celý měsíc nonstop volal s nejdražším tarifem na světě. Evidentně došlo k omylu, to je jasné i hlupákovi, ale zrobotizovaný pracovník na zákaznické lince pánovi sdělil, že tu miliardu může splácet. A z takového jednání se jednomu obrací žaludek a rolují ponožky.
Francouzský spisovatel Benoît Duteurtre, kterého obdivoval i Milan Kundera, o tomto ohlupujícím úzkostném fenoménu robotizace a automatizace společnosti již před lety napsal knihu Služba zákazníkům. Jde o krátké brilantní vyprávění o nesnázích člověka, který ztratil mobil a ocitl se kvůli tomu v dokonalé pasti.
Moc bych se nedivil, kdyby se u nás, například v KB Prostějov, stalo něco podobného jako tomu pánovi ve Francii, kterému bylo nabídnuto, že může splácet protelefonovanou miliardu. Že z toho všeho lidem začíná solidně hrabat, to je vidět všude kolem nás mimo jiné i na vzrůstající agresivitě a sprostotě nebo naopak na rezignaci, lhostejnosti, odcizení, strachu, bezmoci, úzkosti, nespolupráci, která byla odjakživa základem přežití, či na uzavírání se do soukromých světů. Strmý nárůst násilných činů i psychických poruch a onemocnění jsou toho důkazem. K tomuto samozřejmě mohutně přispívají i jiné faktory a okolnosti než jen robotizace společnosti, ale o nich třeba zase někdy příště.
Předzvěst dnešního stavu, kdy se lidé chovají naprogramovaně a přestávají myslet, neboť jsou zotročeni předpisy a nařízeními, skvěle zachycuje i film Volný pád, který vznikl již v roce 1993! V hlavní roli exceluje Michael Douglas.
V okamžiku, kdy mu arogantní prodavač odmítne rozměnit na telefon, přestože hlavní hrdina je v nesnázích, Douglasovi rupnou nervy a baseballovou pálkou rozmlátí obchod.
Později se ocitá v rychlém občerstvení, kde mu jiný naprogramovaný muž odmítne prodat snídani, protože snídaně se prý podávají pouze do určité doby, kterou Douglas o pár minut překročil. Nabízí mu oběd, ale Michael říká, že nemá takový hlad a chce snídani. Prodavač neústupně opakuje nastavená pravidla a Douglas, pokud si to dobře pamatuji, v tom rychlém občerstvení začne střílet; zatím ještě ne do lidí. Je to jakási jeho osobní pomsta a vzpoura proti systému, který člověka znásilňuje a zotročuje nesmyslnými pravidly. Nakonec za Douglasem zůstávají trosky a mrtví.
Přesně tak, jak to vidíme už i u nás. Nedávno jsme přece měli jisté tragické výročí předvánočního masakru.
Lidstvo se začíná chovat velice nelidsky. Je to znát všude. Nejen v Komerční bance Prostějov, kde kašlou na klienty, neboť zřejmě musejí vyhovět interním pravidlům. Podobné arogantní jednání zažíváte na poště, na úřadech, v obchodech, v nemocnicích, prostě všude. Sem tam se najde někdo rozumný, kdo vám vyhoví, protože ví, že život se nedá nalajnovat a žít podle předpisů, jelikož je plný nástrah a zlých nepředvídatelných situací.
Lidé v běžném životě úplně přestali spolupracovat a pomáhat si, každý si hlídá jen svůj dvoreček, jeden druhého se bojí, bojí se pravidel, předpisů, nařízení i nesmyslných interních směrnic a pokynů. Raději se izolovali ve svých „bezpečných“ ulitách, čímž ale zároveň spoluvytvářejí atmosféru všudypřítomného nebezpečí pramenícího z lhostejnosti ke druhým. Což jistě pociťují, nebo rozhodně pocítí i oni sami, až se třeba ocitnou v krizi nebo v nouzi.
Takových, kteří s klidem překročí člověka ležícího na ulici, bude jen a jen přibývat. A to je bezohledný svět, ve kterém se mi vůbec nelíbí a nežije dobře. Obyčejní citlivější lidé, kteří díky bohu ještě nevymřeli, v něm padají na hubu, a Komerční banka a jiná sebranka si v klidu provozují legální zlodějiny a další křivárny.
To, že je něco momentálně legální, ještě neznamená, že je to fér a že to není trestuhodné a špinavé. Zákony se mění podle toho, kdo je zrovna u moci. Mění se společenské nálady, klima i mínění.
Zase bude lépe, jen bohužel někteří z nás už nebudou u toho.
Zdroje:
https://hlidacipes.org/pravo-na-zivot-offline-poprve-v-ustave-cesko-se-muze-inspirovat-svycarskem/
https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/sluzba-zakaznikum-19006
