Článek
Raně moderní lidé se křížili s neandrtálci a vědci nedávno určili klíčové místo kontaktu. Mnoho moderních lidí nese až 4 % neandrtálské DNA. Vědci nyní identifikovali, kde k tomuto křížení pravděpodobně došlo. Tyto dva druhy se milovaly a válčily v pohoří Zagros v Íránu.
Přibližně před 28 000 lety neandrtálci vydechli naposledy. Smrtelnou postelí našeho druhového bratrance mohl být Gibraltar. Přirozená pevnost, připevněná k pobřeží Středozemního moře na jihu Španělska, byla jedním z posledních útočišť neandrtálců. Mezitím byl zbytek světa zalidněn Homo sapiens, tedy námi. Stále se diskutuje o tom, jak a proč jsme porazili neandrtálce. Jedním kouskem této prehistorické skládačky může být to, že jsme domestikovali psy a oni ne. To nám mohlo poskytnout kritickou výhodu jak v oblasti lovu, tak v domácí bezpečnosti.
Odhaduje se, že neandrtálská DNA tvoří v průměru 1 až 4 % genomů moderních lidí s předky mimo subsaharskou Afriku. Podíl neandrtálské DNA je nejvyšší mezi východními Asiaty, střední mezi Evropany a nejnižší mezi jihovýchodními Asiaty. Neandrtálské genetické dědictví je v subsaharské Africe mnohem menší a to kolem 0,3 %. To naznačuje, že k výměně DNA mezi oběma lidskými druhy s největší pravděpodobností došlo mimo Afriku. Ale například Etiopané a další národy v Africkém rohu mají kolem 1 % DNA odvozené od neandertálců.
Vědci nyní identifikovali nejpravděpodobnější umístění našeho mezidruhového hnízda lásky. Pomocí ekologického modelování, tým archeologů zmapoval geografické rozšíření neandrtálců a Homo sapiens v jihovýchodní Evropě a jihozápadní Asii a zjistil, kde s největší pravděpodobností interagovali. V centrální oblasti pohoří Zagros v západním Íránu.
Tato část pohoří Zagros, která se táhne od jihovýchodního Turecka dolů k Perskému zálivu, byla ideálním stanovištěm pro neandrtálce se svým teplým počasím, rozmanitou topologií a bohatou biologickou rozmanitostí. Oblast byla také přímo na cestě skupin Homo sapiens, které migrovaly z Afriky do Eurasie, takže je pravděpodobné, že se zde setkaly a pářily asi před 47 000 až 65 000 lety v pozdním pleistocénu.
„Tato oblast, která se nachází na křižovatce afrotropické a palearktické říše, odpovídá distribuci anatomicky moderních Homo sapiens a neandertálců,“ říkají vědci ve své studii zveřejněné ve Scientific Reports. „Takže jsme předpokládali, že se tyto dva druhy poprvé setkaly a křížily na hranici těchto dvou biogeografických oblastí, kde podmínky prostředí usnadnily rozdělení zdrojů tím, že poskytovaly vysoce rozmanité stanoviště bohaté na zdroje.“ To se shoduje s předchozími archeologickými nálezy. Oblast již dříve poskytla velké množství raných lidských pozůstatků. Sapiens i neandrtálců, což potvrzuje její význam pro oba druhy. Slavný neandrtálský „květinový pohřeb“ byl objeven v jeskyni Shanidar v iráckém Kurdistánu. Tato jeskyně poskytla pozůstatky deseti neandrtálců, kteří žili před 65 000 až 35 000 lety, včetně tří nejpozoruhodnějších neandrtálských pozůstatků, jaké kdy byly nalezeny.
Shanidar 1, známý jako Nandy, byl postarší neandrtálský muž (ve věku 30 až 45 let), který přežil několik vysilujících zranění, což naznačuje, že se o něj jeho komunita starala. Shanidar 4 byl ve stejném věkovém rozmezí, u kterého byly nalezeny významné usazeniny pylu kolem těla, dlouho považované za pozůstatky řetězu květin. To by byl nejranější příklad rituálního hrobu a další důkaz empatie mezi neandrtálci. Novější analýza tohoto „květinového pohřbu“ však naznačuje, že pyl mohl být na místo zavlečen hlodavcem podobným pískomilovi pocházejícím z Íránu, nebo hnízděním samotářských včel. Shanidar 3 byl čtyřicátník, který zemřel na bodnou ránu, možná způsobenou projektilem z dlouhého doletu. Někteří vědci to považují za nejstarší známý příklad násilné smrti, přičemž někteří spekulují, že Shanidar 3 mohl být obětí mezidruhového konfliktu. To by z jeho předčasné smrti učinilo pochmurnou připomínku jiného způsobu interakce raně moderních lidí a neandrtálců: vést válku a né lásku. Další nálezy v Shanidaru ukazují, kdo válku vyhrál. Jeskyně obsahuje také dva mladší hřbitovy, kde jsou uloženy kosti 35 lidí, kteří zemřeli asi před 10 tisíci lety. Není pochyb, ke kterému druhu patří.
Moderní Afričané mají v genomech v průměru 17 megabází neandrtálské DNA. „Vždy jsme věděli, že u Afričanů existuje nějaká neandrtálská DNA,“ říká Janet Kelso, počítačová bioložka z Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii. „Co je zde překvapivé, je množství. Ve skutečnosti je to větší podíl, než si myslím, že si lidé představovali.“ Dodala.
Předchozí snahy jednoduše předpokládaly, že Afričané subsaharské oblasti do značné míry postrádají neandrtálskou DNA. Aby získal spolehlivější čísla, evoluční biolog z Princetonské univerzity Joshua Akey porovnal genom neandrtálce z ruské oblasti Altaj na Sibiři, sekvenovaný v roce 2013, s 2504 moderními genomy nahranými do (1000 Genomes Project), katalogu genomů z celého světa, který zahrnuje pět afrických subpopulací. Vědci zjistili, že afričtí jedinci měli v průměru výrazně více neandrtálské DNA, než se dříve myslelo – v hodnotě asi 17 megabází, neboli 0,3 % jejich genomu. Objevili také známky toho, že hrstka neandrtálských genů, co vstoupila do genomů Afričanů, byla včetně genů, které posilují imunitní funkce a chrání před ultrafialovým zářením. Výsledky se shodují s prací Sarah Tishkoff, evoluční genetičky z University of Pennsylvania. Ta řekla Science, že také u Afričanů našla vyšší než očekávané úrovně zjevné neandrtálské DNA.
Nejvhodnější model toho, kde Afričané získali veškerou tuto neandrtálskou DNA, naznačuje, že asi polovina z toho přišla, když Evropané, kteří měli neandrtálskou DNA z předchozích páření, migrovali zpět do Afriky za posledních 20 000 let. Model naznačuje, že zbytek DNA sdílené Afričany a altajským neandrtálcem nemusí být vůbec s neandrtálcem. Místo toho to může být DNA raně moderních lidí, která byla jednoduše uchována v Afričanech i Eurasijcích a možná jí neandrtálci obdrželi, když moderní lidé před více než 100 000 lety neúspěšně migrovali z Afriky na Blízký východ.
Pohoří Zagros.
Zdroje:
