Článek
V opuštěných zemích kolem místa jaderné katastrofy v Černobylu se děje něco neočekávaného. Uprostřed chátrajících budov a přetrvávající radiace černobylští psi nejen přežívají, ale také prosperují. Tyto psí komunity nabízejí vědcům jedinečný pohled na to, jak se život přizpůsobuje v jednom z nejnepřátelštějších prostředí na Zemi.
„Nějakým způsobem se dvěma malým populacím psů podařilo přežít v tomto vysoce toxickém prostředí,“ poznamenal hlavní výzkumník Dr. Norman J. Kleiman. Tým Dr. Kleimana objevil významné genetické rozdíly mezi dvěma skupinami psů. Jedna skupina se potuluje poblíž bývalých černobylských reaktorů, zatímco druhá žije asi 10 mil daleko v Černobylu. Toto zjištění naznačuje, že se jedná o dvě odlišné populace, které se zřídka kříží.
Černobylští psi jsou srdceryvnou součástí dědictví katastrofy. Po výbuchu v roce 1986 bylo mnoho obyvatel evakuováno a byli nuceni opustit své domácí mazlíčky. Mezi nimi bylo bezpočet psů, nyní potomků těch, kteří zůstali pozadu, a toulali se v uzavřené zóně Černobylu. Tito psi se přizpůsobili životu v drsném, radioaktivním prostředí, přežili extrémní zimy, omezenou potravu a přetrvávající radiaci. Žijí kolem opuštěných vesnic a poblíž černobylské jaderné elektrárny a často se spoléhají na zbytky pocházející od dělníků a návštěvníků. Úsilí pomoci těmto psům se v průběhu let zvýšilo, organizace zasáhly, aby zajistily očkování, lékařskou péči a dokonce adopční programy, aby některým z nich daly šanci na nový život mimo zónu.
„Kromě klasifikace populační dynamiky u těchto psů na obou místech jsme podnikli první kroky k pochopení toho, jak může chronické vystavení mnoha environmentálním rizikům ovlivnit tyto populace,“ vysvětlil Dr. Kleiman. Podle Dr. Matthewa Breena z NC State: „Tady je hlavní otázka: má ekologická katastrofa takového rozsahu genetický dopad na život v regionu?“ Analýzou DNA psů tým identifikoval 391 oblastí v jejich genomech, které se mezi těmito dvěma skupinami lišily.
„Představte si tyto oblasti jako značky nebo ukazatele na dálnici. Identifikují oblasti v genomu, kde bychom se měli blíže podívat na blízké geny,“ vysvětlil Dr. Breen. Navíc některé z těchto markerů ukazují na geny spojené s genetickou opravou; konkrétně s genetickou opravou po expozicích podobných těm, které zažili psi v Černobylu. Výzkum má širší dopady mimo psí svět, protože psi jsou hlídací druh, který nás může hodně naučit o lidském zdraví.
„Tím, že zjistíme, zda genetické změny, které jsme u těchto psů detekovali, jsou či nejsou reakcí psího genomu na expozice, kterým populace čelila, můžeme být schopni pochopit, jak psi přežili v tak nepřátelském prostředí a co to může znamenat pro každého z populace - zvíře nebo člověk - která zažívá podobné expozice,“ uzavřel Breen.
Vzhledem k tomu, že od černobylské katastrofy uplynulo 37 let, nebezpečí radiace nepominulo. Přibližně 30 let dlouhý poločas rozpadu přetrvávajících radioizotopů znamená, že nebezpečí, které představuje radiační expozice, je stále velmi reálné. Radiace není jediným problémem v uzavřené zóně Černobylu. Oblast je kontaminována chemikáliemi, toxickými kovy, pesticidy a organickými sloučeninami, které zde zůstaly po letech úsilí o čištění chátrající infrastruktury.
„Když je radiační expozice kombinována se složitou toxickou chemickou směsí nejistého složení, vyvstávají velmi reálné obavy o lidské zdraví u tisíců lidí, kteří nadále pracují v uzavřené zóně,“ varoval Dr. Kleiman.
„Porozumění genetickým a zdravotním dopadům těchto chronických expozic u psů posílí naše širší chápání toho, jak mohou tyto typy environmentálních rizik ovlivnit lidi a jak nejlépe zmírnit zdravotní rizika.“ Výzkumný tým plánuje pokračovat ve své práci a doufá, že odhalí další genetické záhady těchto odolných psů. Jejich zjištění by mohla připravit cestu pro nové poznatky o genetické adaptaci v extrémních prostředích.
Příběh černobylských psů je důkazem odolnosti života. Tato zvířata si vytvořila existenci na místě považovaném za neobyvatelné. Jejich cesta vyvolává otázky k zamyšlení: Jak se organismy adaptují na takové nepřátelské podmínky? Co se můžeme naučit z jejich přežití? Jak vědci pokračují ve zkoumání těchto otázek, jedna věc je jasná: psi z Černobylu nás mají hodně co naučit. Jejich přežití nabízí jedinečnou příležitost porozumět genetickým dopadům ekologických katastrof a potenciálně informovat o tom, jak chráníme divokou přírodu i sebe tváří v tvář podobným výzvám.
Zdroje:
