Článek
Lidské tělo je jako stroj – jeho části, od mikroskopických detailů buněk až po končetiny, oči, játra či mozek, vznikaly postupně během čtyř miliard let evoluční historie. Přesto si vědci stále lámou hlavu nad tím, proč jsme se vyvinuli právě do této podoby. Proč například mají lidé jako jediný druh na světě bradu? A proč jsou lidská varlata vzhledem k tělesné hmotnosti třikrát větší než u goril, ale pětkrát menší než u šimpanzů? Jak se popisuje v nové knize Strom života, na mnoho z těchto otázek typu „proč“ se stále hledají odpovědi. U některých se však již začínáme dopracovávat k jasnějším závěrům.
Příběh evoluce nám ukazuje, jak se jednotlivé druhy vyvíjely ze svých jednoduchých počátků – jak byly postupně přidávány komponenty, které tvoří živý organismus. Pokud obrazně vyšplháme po evolučním stromu života, můžeme sledovat křivolakou cestu po jeho větvích, které reprezentují stále specializovanější skupiny organismů. My lidé jsme tak byli nejprve zvířaty, než jsme se stali obratlovci, následně savci a později primáty – a tak dále.
Skupiny druhů, s nimiž tyto vývojové větve sdílíme, odhalují pořadí, v jakém se naše tělesné znaky objevovaly. Tělo a trávicí soustava (vynálezy živočišné větve) musely vzniknout dříve než páteř a končetiny (větve obratlovců); mléko a srst (savci) předcházely nehtům (primáti).
Existuje způsob, jak zkoumat, proč jsme si určité tělesné rysy vyvinuli – funguje však pouze tehdy, pokud se daný znak vyvinul nezávisle i u jiných větví stromu života. Tento jev se nazývá konvergentní evoluce. Pro biology je často frustrující, protože může mást při určování příbuznosti druhů. Například vlaštovky a rorýsi byli kdysi považováni za blízce příbuzné druhy. Dnes však díky DNA i srovnání kostry víme, že vlaštovky jsou bližší sovám než rorýsům.
Konvergentní evoluce se ale může stát užitečným nástrojem – jakýmsi přírodním experimentem. Klasickým příkladem je velikost varlat u primátů. Dospělí samci opic černobílých (colobus) a makaků (bonnet macaque) jsou přibližně stejně velcí. Přesto, stejně jako u lidí, šimpanzů či goril, mají tato podobná zvířata velmi rozdílná varlata. U colobů váží pouhé tři gramy, zatímco u makaků ohromujících 48 gramů.
Nabízí se hned několik věrohodných vysvětlení těchto rozdílů. Velká varlata by mohla sloužit jako sexuální ozdoba podobná pavímu ocasu – sama o sobě nefunkční, ale atraktivní pro samice. Nejpravděpodobnější vysvětlení se však týká způsobu rozmnožování. Samci colobů si vybojují harém samic, které se pak páří výhradně s nimi. Naproti tomu makakové žijí v mírumilovných smíšených skupinách o zhruba 30 jedincích a praktikují styl lásky, kde se „všichni páří se všemi“ – samci se samicemi (polygamie) i samice s více samci (polyandrie).
Samec coloba si tedy může vystačit s minimálním množstvím spermií – pokud kapka stačí k oplodnění, proč jich vytvářet víc? U makaka však dochází ke skutečnému souboji spermií různých samců – ten s většími varlaty, který produkuje více spermií, má větší šanci na oplodnění a tím i předání genů. Dává to smysl – ale je to pravda? Právě tady pomáhá konvergentní evoluce.
Napříč větvemi stromu života najdeme u savců celou řadu různých velikostí varlat. A téměř ve všech případech platí, že větší varlata se vyskytují u promiskuitních druhů, menší u monogamních.
Stříbrohřbetý samec gorily s malými varlaty má výhradní přístup k harému. Šimpanzi a bonobové s velkými varlaty jsou vysoce promiskuitní. Delfíni mají možná největší varlata ze všech savců – tvoří až 4 % jejich tělesné hmotnosti (v přepočtu by lidská varlata vážila kolem 3 kilogramů!). Ačkoliv je sexuální život divokých delfínů těžko pozorovatelný, například delfíni spinner se účastní hromadného páření známého jako „wuzzles.“
Právě díky opakovaným pozorováním u různých druhů umožněným konvergentní evolucí jsme mohli odhalit tento konzistentní vztah mezi velikostí varlat a sexuálním chováním napříč savci. A co lidé? Naše varlata jsou někde uprostřed – každý si to může vyložit po svém.
Lidská brada je dlouhodobě zdrojem vášnivých vědeckých debat. Podobně jako u varlat existuje hned několik možných vysvětlení její evoluce. Možná vznikla, aby posílila čelist pračlověka bojujícího o přežití. Nebo měla zvýraznit krásu mužského vousu. Případně jde jen o vedlejší produkt přechodu na vařenou a měkčí stravu – zbylý výčnělek tváře po ustupující čelisti, která už nepotřebovala tolik síly.
Zajímavé však je, že brada se nevyskytuje u žádného jiného savce – dokonce ani u našich nejbližších příbuzných, neandrtálců. Právě kvůli této jedinečnosti lidské brady máme sice bohatou sbírku teorií, ale bez možnosti porovnat s jinými případy konvergentní evoluce nemáme žádný spolehlivý způsob, jak je otestovat.
Některé aspekty lidské přirozenosti tak možná zůstanou navždy záhadou.
Zdroje:
