Článek
Starý trezorový film Skřivánci na niti končí scénou, kdy hlavní hrdinové fárají v rámci svého uvěznění do dolů a stále stejně rozmrzelý Mlíkař hovoří těmito slovy o pravdě: „Moje pravda se dá posadit na koleno, moje pravda je jako chleba na stole. Ale ona už na tom stole není. Kluci, ukradli nám pravdu, mrchy. Kde ta pravda je?“ Film si musel počkat několik desetiletí na své uvedení, protože příliš jasně a pro všechny pochopitelně ukazoval realitu budování socialismu v padesátých letech. České diváctvo si pak logicky ztotožnilo veřejně prezentované lhaní s prolhaným komunistickým režimem, ve kterém pravda odhaluje jeho nefunkčnost a je tedy pro něj nebezpečná. Toto jednoznačné (a v každém případě pravdivé) ztotožnění však v sobě skrývalo jedno nesporné nebezpečí. A tím je redukce politického „lhaní“ do systému diktatury. Jistě, ani v demokracii nepředpokládáme, že budou političtí představitelé hovořit pouze pravdu o svých cílech, motivacích a činech. Ale zároveň předpokládáme, že systém nezávislého tisku, nezávislých médií odhalí případné očividné lži a deklasuje daného reprezentanta. Samozřejmě, i prostý občan (a volič) promine „svým“ ledacos jako omyly, nejasnosti, polopravdy či „menší lži“ ve prospěch prosazení většího dobra… Takže ono to s tou pravdou bude i v demokratickém systému o mnoho složitější, než aby fungovalo biblické: „ano, ano-ne,ne“.
Nic z toho, co píši, není ani nic nového, ani objevného, natož přelomového. Náš informační věk, sociální sítě, rychlost a vrstvení informací však vytváří poměrně novou situaci. Jednak přestává fungovat upozorňování na rozpory v projevech politiků. Fareed Zakaria si tohoto fenoménu všímal již před lety například u Viktora Orbána, který si mohl v krátkém časovém horizontu jednoznačně protiřečit, aniž by to znamenalo pro jeho voliče problém. Důležité bylo držet se emočně svého vůdce a věřit v jeho směr, jakkoli se mohl dynamicky proměňovat. Pokud ale již nějakou dobu nefunguje prosté upozornění na rozpor ve výrocích či činech, něco se mění v rámci celého půdorysu vnímání reality. Zcela novou „kvalitu“ tomu dává ve veřejném prostoru demokratického světa americký prezident Donald Trump. Pokud nechá unést prezidenta cizí země, čímž jednoznačně poruší mezinárodní právo, je to jistě překročení hranic. Pokud pak hovoří o důvodech zadržení ve spojitosti s drogami, většina komentátorů a analytiků se shodne, že nejde o skutečný důvod, ale o nepravdu. Ve hře je velmocenské postavení USA, vliv Ruska a Číny na jižní Ameriku – a především ropa. Nyní mi ale nejde o konkrétní politický případ Maduro vs. Trump. Jde mi o jednoduchou skutečnost, že se odůvodnění konkrétního bezprecedentního kroku nese ve znamení objektivní lži. Použil bych pro ni pojem „etablovaná lež“. Mluvčí a jeho lež jsou odstaveni od reality a jakoby si žijí ve svém světě. Ve světě, kde znak je více než skutečnost, jak praví klasici literární vědy. A ve světě, kde se vzhledem k síle lháře dá se situací jen těžko co dělat.
To vše se totiž odehrává v proměněné globální situaci, kdy se zdá, že síla a moc přetlačují kooperaci a hodnoty. A samozřejmě se ve veřejném prostoru zjeví množství apoštolů „nového“ věku, kteří upozorňují na neudržitelnost dosavadního systému. Volají po „pragmatismu a realismu“, čímž je ovšem myšlena absence hodnot a potlačení svědomí. Snaží se nás přesvědčit, že svět takto musí fungovat a nelze si namlouvat, že funguje dohoda, kompromisy a důvěra. Věří tím pádem v to horší v člověku a staví to na úroveň normality. A tak, i přes všechnu technologickou vyspělost, dostáváme se zpět do starých kolejí práva silnějšího. Pokud se pak bude svět stále hlouběji propadat do podobné „železné logiky“, může takto redefinovaná realita nebezpečně a dlouhodobě ovlivňovat další generace. Prosazovanými a protežovanými životními cíli bude pouhé „hledání výhodnosti“ pro jednotlivce či jeho úzkou skupinu. Pojmy jako pravda, svědomí, solidarita se mohou ocitnout v jakési verbální rezervaci naivních slov, která jsou jen těžko využitelná pro prosazení se v nové společenské logice. A to ještě nerozvíjím dále téma informačních technologií, role umělé inteligence a informační „exploatace jedince“ ve prospěch technologických korporací – o tom by bylo třeba rozvinout samostatný text.
V každém případě, stejně je na nás, zda nám budou očividné lži jedno, ať již z Bílého domu nebo z projevů našich politiků. Zda na ně budeme reagovat dětským mávnutím rukou ve stylu „No a co…“ Anebo budeme reagovat jinak, nejlépe aktivně. To poslední, co každému z nás totiž zbyde, je vlastní svědomí. A to funguje i v době, kdy se zdá, že nás jakási historická „železná logika“ vrátila do doby kamenné…
