Článek
Když se zamýšlíme nad tím, jak vypadá naše aktuální doba, velmi často hovoříme o roztříštěnosti, rozbitosti, bublinách, skupinových identitách. Jako by se dějiny postupně rozpadaly na množství „skupinových dějin“. Je pak otázkou, jak budeme schopni (my ne, naši potomci) naši dobu vůbec za několik desetiletí uchopit.
Pro historika by mělo být východiskem úvah o historické práci jako takové přemýšlení (a promýšlení) samotných metod práce. Můžeme postupovat od pozitivistického Ernsta Bernheima a jeho klíčového díla Lehrbuch der historischen Methode und der Geschichtsphilosophie (1889), který hovoří o tom, že historické poznání je shromažďování ověřených znalostí a poznatků. Že vlastně historik konstatuje. Objektivizuje historickou skutečnost. Rekonstruuje v chronologii a kauzalitě. Již minulé 20. století přineslo škálu přístupů, které „přinutily“ historický obor vystoupit z pramenné sebezahleděnosti, z onoho „fetišismu dokumentů“, a některé z nich mají stále svoji nespornou sílu i platnost. Jedním z nich je sociologický přístup, který objektivizaci pozitivismu pozměňuje na objektifikaci předmětu dějin, jímž je člověk, a dále pak například diskurzivní přístup, který sleduje měnící se paradigmata. Příkladem sociologického přístupu může být inspirativní přemýšlení Pierra Bourdieua a jeho přístup k osobnosti v dějinách v schématu habitus-sociální pole-kapitál. V diskursivním přístupu se pak nelze vyhnout pracím Michela Foucaulta a například jeho Archeoelogie vědění(1969).
Historik roku 1926
Zkusme si zahrát historicko-metodologickou hru na práci historika ve stoletých skocích. Jak pracoval historik na počátku 20. století? V našem českém případě jsou to žáci pozitivistické Gollovy školy, kteří se opírali striktně o mluvu pramenů. Pokud bádali například téma počátku 19. století, co měli k dispozici a z čeho skládali obraz dějin? Samozřejmě, opírali se o úřední, politickou či hospodářskou agendu, která se proměňovala mezi starým feudálním světem a světem nastupujícího hegemona – státu. Nemohli opomenout církevní prameny, v souvislosti se společenskou rolí církve. K tomu se mohly postupně přidávat prameny osobní provenience, korespondence, deníky, záznamy. Probouzí se také tisk, jakkoliv v plenkách.
Historik roku 2026
Jak na tom pak jsou historici na počátku 21. století, kteří se budou zabývat dějinami počátku 20. století? Předně jde samozřejmě o prameny. Ty se objektivně rozšiřují – ať již zbytněním státního aparátu, tak aktivnějšími, vzdělanějšími a angažovanějšími složkami společnosti, můžeme hovořit o nástupu „masových dějin“. Vedle toho je zde řádově se „písmocentricky“ rozšiřující personální prameny, které jsou bohatší, strukturovanější a roste jejich objem i kvalita. Pohybujeme se navíc již v nové kvalitě médií, kdy se tisk stává mluvčím (i zastíračem) historických změn. Do toho se stále masivněji prosazuje jako historický pramen i obraz, od fotografie po film, a ještě je chvíle do nástupu zvuku a obecně masmédií. I při vší té mnohosti však platí teze francouzského historika Paula Veyna ze 70. let 20. století: „…historie představuje zmrzačené poznání. Historik neříká, co byla Římská říše nebo co bylo francouzské Hnutí odporu v roce 1944, nýbrž to, co je o tom možné vědět… Historické poznání je přistřižené podle střihu zmrzačených dokumentů. Historie tedy není věda; ne proto, že by v ní bylo méně přesnosti, ale tato přesnost se nachází na rovině kritiky.“ Pro historika je tedy problém, jak zachytit komplexitu skrze tyto prameny. Nehledě na to, že již několik desetiletí vnášíme do naší práce i další momenty, jako je psychologie, již zmíněná sociologie, statistika, antropologie… Hledáme motivace, kontinuity, mentální mapy nejen v člověku, ale i v celé společnosti. Je to mnohdy hůře „dokazatelné“, ale často to vede k přiblížení se dobové realitě. Pojem „atmosféra doby“ již není tak docela neuchopitelnou záležitostí. A do toho pracujeme s docela jiným rámcem pochopení světa, který není koncentrován na události, ale na vztahy. Jak konstatoval filosof Vilém Flusser: „Dnes již nemáme sklon vidět fenomén světa, který nás obklopuje, jako věci, ani jako procesy, ale jako vztahy. Na svět se již nedíváme jako na stav, ani jako na událost, ale jako na relační pole. Na svět se tak nejen díváme, začínáme ho tak i prožívat. Pro pochopení onoho „relačního pole“ musíme vystoupit z čistě historických metod a pustit se čas od času na psychologické (i umělecké) pole, abychom popsali historické procesy, tak často spíše iracionální nežli vedené nějakým velkým plánem.
Výzva pro muzea?
Samostatnou kapitolu historické práce a života „dokladů“ minulosti tvoří pak muzea, tito strážci paměti v podobě hmotných pramenů. Ač jsou hluboce zakotvena v logice 19. století, musí dnes nyní řešit nejen zákruty informačního věku, ale také jejich vypovídající schopnost. A stejně tak musí řešit i svoji roli do budoucna. Zjednodušeně: co sbírat pro budoucí generace, abychom naplnili roli „preparátorů“ paměti skrze hmotné doklady? V tom jistě hraje roli postupná a brutální unifikace předmětů, které určují lidský život (alespoň v našem civilizačním okruhu), nehledě na globalizaci a běh našich životů mezi zaměnitelnými předměty, které jen málo vypovídají o naší konkrétní lidské originalitě. To se mimo jiné dostáváme nejméně ke dvěma otázkám – otázce informačního věku a otázce globalizace. Obě jsou to oblasti, které nezasahují jen fatální tázání se muzejního světa, ale obecně světa historické práce.
Historik roku 2126
Nyní se zkusme již čistě chiméricky přenést na počátek 22. století a do role budoucího historika (i kurátora) roku 2126, který by se měl věnovat našemu věku. Ten bude především konfrontován s proměnou pramenů, která byla během 20. a počátkem 21. století doslova a bez přehánění revoluční. Proměnila se struktura informací vypovídajících o fungování společnosti, a navíc se proměnil především charakter společnosti. Bezpochyby se nemění člověk jako aktér dějin. A nemění se (zatím) zcela fatálně ani stát a pramenná základna dokladů jeho fungování. Mnohem více se však proměňují prameny osobní povahy. S nástupem masivní demokratizace podpořené informačními technologiemi se radikálně proměňuje forma naší komunikace a schopnost historika ji zachytit. Zjednodušeně řečeno nějakým konkrétním příkladem, pokud lze bádat nad vztahy literárních osobností například na základě jejich osobní korespondence, informační nástroje věku elektronické komunikace a sociálních sítí činí naši schopnost zachytit tyto vztahy téměř nemožnou. Mnohost informací je v tomto případě spíše obrovským informačním mrakem, který zastírá motivace, názory a proměny, z velké části jsme svědky veřejných rolí a mnohem méně vnitřních motivací. A pokud jsme konstatovali, že stát jako takový se „pramenně“ nemění, je to vlastně jen půl pravdy. Onen „byro- krat“ má již desetiletí nové komunikační a rozhodovací mechanismy, které často nepojme dokladovatelný pramen. Opět triviálně řečeno, začalo to již telefonem, pokračuje to elektronickou poštou, přelévá se to do online komunikace, „meetingů a chatů“. To jsou často prameny neinstitucionální povahy ale v institucionálním prostředí vznikající, ovlivňující jej a o chodu státu notně vypovídající. Polský spisovatel Jacek Dukaj hovoří o změně dominantního média, tedy „technologie transferu prožitků“. Globalizace, masmédia, rychlost, důraz na prožitek – to všechno jsou faktory, které se dotýkají paměti a její proměny. A jsou to faktory, kdy se v případě paměti prolínají myšlenky myslitelů Baumana (teze o tekuté světě) i již zmíněného Flussera. První hovoří o tom, že paměť se stává nepotřebnou a obtěžující, ve stále nové překotnosti a „odhazování zbytečného“. Flusser je pak ještě explicitnější: „Paměť masové společnosti se stala přebytečnou. Lze ji nahradit umělými, kybernetickými paměťmi. Masová společnost není zažívacím aparátem, ale kanálem, kterým tečou prožitky. Masovou společnost necharakterizuje konzum, ale to, co je nekonzumovatelné, odpad“.
Svět masmédií a virtuality
A tím se logicky dostáváme k dalšímu, fatálně spolupůsobícímu fenoménu – k tématu médií, resp. masmédií nového věku, ovlivňující doslova v přímém přenosu běh historických událostí, jejich rychlé proměny a změny. Historikům za sto let se může stát, že dokážou popsat například mnoho z historických kontinuit mezi koncem bipolárního světa na počátku 90. let 20. století, ale historie se vzápětí rozpadne do roztříštěného zrcadla pramenů (i reality). Bylo by možná zajímavé vybrat si aktuální konkrétní historickou událost – například epidemii covidu 2020-2022, a zkusit si jen definovat strukturu pramenů a jejich vypovídající hodnotu – a jakkoliv bychom mohli zůstat jen v českém kontextu, bez širších souvislostí a logiky světa YouTube či dokonce TikTok se již neobejdeme. Pokud měl historik počátku 20. století k dispozici „zmrzačené prameny“ a přistupoval k pramenům pozitivisticky, pokud se pak historik počátku 21. století musel vyrovnat s mnohostí pramenů a přistupoval k nim multidisciplinárně, jak na tom bude ve světě 22. století historik zavalený střepy roztříštěných pramenů, které navíc opouštějí „písmocentrický svět“? Audiovizualizace pramenů“ se může během několika desetiletí stát hegemonem, který bude navíc propojen fenoménem sociálních sítí nebo virtualizace světa. Již dnes se objevují otázky, jak novou realitu pramenů zachytit, jak nastavit systém dokumentace světa v dynamických podmínkách proměňující se tekuté reality – nejen obsahem, ale pramenně vzato především formou. Takže jednou z výzev je, jak uchovat tekutý dnešek, jakými mechanismy tak, aby byl do budoucna „zkoumatelný“. Možná nastává situace, kdy se i z historika musí stát kurátor, který bude nyní v aktuálním čase rozhodovat, co zachytit pro budoucí badatele. Je to věc databází, výběru zdrojů a jejich uchování.
Prodírat se touto novou pramennou situací bude totiž znamenat nejen proměnu historické práce, ale i proměnu formy její produkce a následné komunikace. Jinak řečeno, pokud se z interpretace slov stane interpretace obrazů v kontextu zasíťovaného světa, budou naši potomci v rolích historiků i kurátorů muset řešit nejen jak pracovat s pramenem nového typu, jak se v něm vyznat, jak jej hodnotit, ale také jak „psát“ v nových podmínkách. Možná v konečném důsledku, jak psát bez písmen…
Zdroje:
Michel Foucault: Archeologie vědění, Herrmann a synové 2002.
Paul Veyne: Jak se píšou dějiny, Pavel Mervart 2010.
Vilém Flusser: Posdějiny, Přestupní stanice 2018.
