Článek
Na počátek června tohoto roku se chystá blahořečení dvou kněží popravených v souvislosti s babickým případem v roce 1951. Kněží Václav Drbola a Jan Bula se tak stanou stvrzenými mučedníky komunistického režimu. Je zde ovšem ještě osud třetího kněze, Františka Pařila z Horního Újezda. Ten se také v srpnovém ránu roku 1951 vydal ze své cely v jihlavském vězení na popraviště, aby jeho život skončil rukou kata. Nemám teď v úmyslu sahat spekulativně do útrob procesu blahořečení, ostatně jako předseda historické komise jsem si „odsloužil“ celý proces v jiném případě, tudíž chápu mnoho z neviděných aspektů celého procesu. Kdo ale byl František Pařil, který stanul 12. července 1951 před soudem v Dělnickém domě v Jihlavě, aby byl o dva dny později odsouzen k smrti a poté 3. srpna téhož roku po čtvrté hodině ranní popraven?
František Pařil se narodil v roce 1911 ve Vidoníně v okrese Žďár nad Sázavou, v době soudu mu tedy právě čtyřicet let. Rodina byla početná, dva bratři byli později sedláky, bratr Severin se dal také na kněžskou dráhu a František měl ještě dvě sestry Marii a Zdislavu. Vystudoval gymnázium v Tišnově a poté absolvoval kněžské studium v Brně, aby byl vysvěcen v roce 1937. A tady někde se začíná jeho tak trochu zarážející „putování“ po mnoha místech kněžské služby. Boskovice, Deblín, Třebíč, Ostrov nad Oslavou, Olešnice, Podivín… Nikde nevydržel více než rok, nejdelší službu měl poté v malé vesnice Volfířov u Dačic, což byly téměř čtyři roky. Poté je opět přeložen a ocitá se po roce 1948 v Horním Újezdě na Vysočině. Když byl 5. července 1951 zatčen, vyjádřil se na konci prvního výslechu v tom smyslu, že byl překládán z toho důvodu, že byl „neoblíben u hierarchie, ale oblíben mezi lidem“. Samozřejmě, cokoliv z výslechů Státní bezpečnosti je nutné brát s velkou rezervou, byť právě první výslechy v sobě mají většinou o něco více „zrnek pravdy“.
Jak se ale vlastně stal součástí babického případu a jak se mohlo stát, že by zároveň vybrán za jednoho z exemplárně potrestaných duchovních? Klíčem byl nesporně mladý sedlák z Horního Újezda Antonín Mityska. Ten odešel mezi jarem a létem 1951 do ilegality, bohužel se ale spojil s Ladislavem Malým, dobrodruhem a psychopatem, který vtáhl množství upřímných nepřátel režimu do své sítě. V neděli 24. června 1951 pak dostal František Pařil na faře vzkaz, že se k němu po jedenácté večerní dostaví právě Mityska. Ten skutečně dorazil a měl s sebou dva společníky, sedláka Antonína Plichtu ze Šebkovic, a právě Ladislava Malého, údajného západního „kapitána“. Plichta byl v ilegalitě od počátku května 1951 a snažil se zajistit bezpečí pro svou rodinu, zejména manželku a dceru, což se však nepodařilo. Na faře zůstali tito tři muži tři dny a když odcházeli, František Pařil jim věnoval růžence a žehnal jejich odboji. To bylo následně během vyšetřování i u soudu využito jako příklad propojení církve a terorismu. Malý a Mityska totiž 2. července 1951 vpadnou do babické školy, kde zastřelí tři funkcionáře a rozběhnou fatální příběh brutálních procesů a represe, na jejichž konci budou desítky odsouzených a jedenáct popravených.
Nad babickým případem se přitom dlouhá desetiletí vznášely otazníky. Byl Ladislav Malý agentem StB? Dle všeho nikoliv. Jak mohla bezpečnost zatýkat tak rychle? Měla region pod dohledem i kvůli jiné odbojové skupině Gustava Smetany. A jaká byla vlastně role farářů? Rokytnický Jan Bula byl gymnaziálním spolužákem Malého, ale velmi brzy se od jeho jednání a akcí distancoval. Ani to mu nepomohlo, byl zatčen již 30. dubna a poté „vsazen“ do babického případu a popraven. Babický farář Drbola také poskytoval Malého skupině zázemí, i díky němu se propojil se sedlákem Plichtou. Ale Drbola byl zatčen již čtrnáct dní před střelbou v babické škole. Přesto mu bylo dáno za vinu „ideové“ zacílení Malého na zdejší členy výboru. František Pařil byl vlastně posledním zapojeným duchovním do celého případu. Mityska po něm chce zázemí pro skupinu týden před babickými vraždami. Pařil zázemí poskytne a ony tři dny ho nakonec budou stát život. U něj konkrétně máme pak navíc k dispozici i doklad o seznámení s vykonáním rozsudku smrti. Když totiž Klement Gottwald odmítl milosti, úředníci ministerstva spravedlnosti se ihned rozjeli 2. srpna do Jihlavy, aby byl rozsudek vykonán obratem. Po osmé večerní hodině se pak postupně vstupovalo do cel, kde byli odsouzení seznámeni s faktem, že budou nad ránem popraveni. To bylo doprovozeno protokolem, který museli odsouzení podepsat, a právě jeden z nich s podpisem Františka Pařila se nám zachoval.
Když si pročítáte protokoly Státní bezpečnosti právě s tímto duchovním a jeho blízkými, má to všechny parametry „modelování“ třídního nepřítele. Od jeho původu až po další vlastnosti. Nechyběla ani výpověď jeho hospodyně o intimním poměru, aby byl obraz dokonalý. Faktem ale bohužel je, že máme stále k dispozici relativně málo materiálu, abychom dokázali podobné aktéry historických událostí prokreslit více do detailu. Byl skutečně natolik problematický, odbojný a hádavý, i vůči hierarchii, jak se tradovalo? Hádal se s farníky? Co bylo důvodem, že neblahořečíme tři popravené kněze, ale „pouze“ dva? Jsou otázky, na které nemáme všechny uspokojivé odpovědi. Máme však jednu jistotu. František Pařil se jasně vymezil proti komunistickému režimu. Bohužel se propojil se skupinou, jejíž činnost skončila smrtí tří lidí, aniž by šlo o nějaké zapálené komunisty nebo skutečně kruté trýznitele svých sousedů. Ale to je jiná otázka spojená s charakterem třetího odboje. František Pařil po tři dny na konci června 1951 pomohl skrýt nepřátele režimu. Týden poté se odehrála střelba v Babicích a on sám je zatčen 5. července 1951, o dalších sedm dní později stojí před soudem a po necelých třech týdnech po rozsudku je popraven. Mezi okamžikem, kdy Antonín Mityska vstoupí na jeho faru před půlnocí 24. června 1951 a popravou nad ránem 3. srpna uplyne pouhých jednačtyřicet dní. Tak málo stačilo k tomu, abyste v padesátých letech ztratili vše, i život.
Zdroje:
Stehlík, M.: Babické vraždy 1951, Academia 2016.
Stehlík, M.: Je vhodná doba se s nimi vypořádat. Úloha církevních oddělení Krajského národního výboru Jihlava a Okresního národního výboru Moravské Budějovice v případu Babice v roce 1951, Paměť a dějiny 1/2008.
