Článek
Bohatá historie spjatá s naším prostorem vede většinu společnosti často k tomu, že vzývá tradice nejlépe až středověké. České dějiny jsou zde přece „odjakživa“ a čím hlouběji sáhneme po nějaké tradici, tím lépe. Před časem vzbudil pozornost historický trolling, že by se Česká republika měla přihlásit k exklávě Královec, přece v tradici Přemyslovců. Bylo by to docela vtipné, pokud bychom zároveň nevěděli, že argumentace lénem Jana Lucemburského se používala například Edvardem Beneše v případě Těšínska na pováleční konference ve Versailles. Ono, když máte bohaté dějiny, které považujete „za své“, tak se argumentace vždycky nějak vymyslí. I proto může být Jan Hus slovy Tomia Okamury aktualizovaný nepřítel „liberárních totalitářů“, jak předvedl daný politik ve svém projevu k nedávnému státnímu svátku.
Tyto ozvuky dávných časů můžeme brát vlastně možná tak trochu s rezervou, kdyby se ovšem nepropisovaly i do naší tradice spjaté s 20. stoletím. A přitom může jít o momenty z vysloveně téměř soudobých dějin, ve kterých můžeme být na některé „výkony“ právem hrdí, aniž bychom museli nutně sahat do dějin. Použiji dva příklady za všechny, navíc příklady spjaté bezprostředně s aktuálními kauzami. První z nich se týká veřejnoprávních médií a jejich ohrožení aktuální exekutivou. Není přitom nic snazšího než přece sáhnout již do tradice první republiky. Vždyť máme jedno z nejstarších rozhlasových vysílání na kontinentě v tradici již od roku 1923. Co na tom, že začala vysílat privátní společnost. Co na tom, že za pár let poté převzal 51 % akcií stát a vznikl tak státní rozhlas. Ten pak zneužíval protektorát, aby jej vzápětí začala zneužívat komunistická strana. A to již po roce 1945 pod ministerstvem informací Václava Kopeckého. Kde je tedy ona tradice veřejnoprávnosti? Jistě, jsou ze slavné a heroické kapitoly let 1945 či 1968, ke kterým se vztahujeme. Kromě těchto dramatických momentů jsme ale svědky dějin státní vysílačky, která se k formátu veřejnoprávnosti dostane až po roce 1990, resp. pak v tomto novém formátu se samostatnou Českou republikou. (Zde již samozřejmě hovoříme o rozhlase i televizi). Zdá se však, že ona tradice počátku 90. let. to je pro nás patrně tradice příliš málo „historická“, my se raději budeme zaklínat první republikou, případně sovětskými tanky před rozhlasem v kombinaci s nostalgií Večerníčku. Proč ale nebýt hrdí na výkon porevoluční generace a toho, že jsme dokázali jako společnost i politika založit životaschopnou tradici v 90. letech 20. století? Vskutku nemusíme kamsi do hloubi dějin, když zde máme očividný a objektivní pozitivní výkon.
A něco podobného bychom mohli použít v případě Ústavního soudu, který se také stal v posledních týdnech aktuálním tématem. Ano, jistě zde máme tradici Ústavního soudu již od první republiky, ovšem s jedním velkým „ale“. Soud sice vznikl, za deset let fungování 1921-1931 probral pouze devět kauz a nejvíce se věnoval tomu, že by neměla přebírat exekutiva roli zákonodárnou. Ostatně, jedním z důvodů vznik byl i soulad ústavy s autonomií Podkarpatské Rusi. Pak nebyl obsazen až do roku 1938, kdy se znovu krátkodobě „rozdýchal“. Zůstane pak jistou absurditou, že měl v čele dva muže. Dr. Karla Baxu, pražského primátora (a nacionalistu), který v mládí sehrál velmi temnou roli v zastupování rodiny Anežky Hrůzové v hilsneriádě, kdy útočil na TGM. Druhým předsedou byl pak v roce 1938 dr. Jaroslav Krejčí – ano, ten budoucí předseda protektorátní vlády, který nakonec skončil před Národním soudem. V takto zjednodušeném zrcadle to patrně není příliš vzývaná tradice. A zde se situace velmi podobá veřejnoprávním médiím. Dobře napsaná ústava České republiky, včetně role Ústavního soudu, se projevila během několika desetiletí, jako nesporný stabilizátor. A to včetně rozhodování ústavního soudu – samozřejmě, každý má své „ale“, přesto lze na tuto novodobou tradici dle mého pohlížet s hrdostí a vědomím dobře odvedené práce a výkonu. A také jsou to kořeny práce v 90. letech 20. století. Přičemž slova Václava Klause o „soudcokracii“ Ústavního soudu, stejně jako popichování Miloše Zemana patrně nic nezmění na tom, že zde byla založena funkční a fungující instituce.
Tato země prochází zvláštním obdobím, kdy je před námi na jedné straně mnoho problémů, na straně druhé hrajeme mnohdy zástupné zápasy, které nesouvisí s realitou. To vše ovšem realitu spoluvytváří, modeluje a generuje nespokojenost. Uprostřed žabomyších barikád by ale občas stálo za to se pozastavit a uvědomit si, že některé základy vzešlé z moderních dějin této země jsou možná kupodivu poměrně životaschopné.
Zdroje:
Lenka Čábelová: Radiojournal. Rozhlasové vysílání v Čechách a na Moravě v letech 1923-1939, Karolinum 2003.
