72 dní bez jídla: Přeživší letu 571 pojídali z nouze své mrtvé přátele

Dne 13. října 1972 se nad Andami odehrála jedna z největších navigačních tragédií v historii letectví. Na palubě letadla Fairchild FH-227D, které si pronajal uruguayský ragbyový tým Old Christians, zatím panovala veselá nálada. Mladí sportovci, doprovázení rodinnými příslušníky a přáteli, si cestu do chilského Santiaga krátili vtipkováním a házením ragbyového míče v uličce. Nikdo z 45 lidí na palubě netušil, že právě míří do pasti, ze které není úniku.

Osudnou chybu udělal nezkušený kopilot Dante Lagurara, který byl v kokpitu pod dohledem kapitána Ferradase na výcviku. Kvůli husté oblačnosti se museli spoléhat výhradně na přístroje a časové výpočty. Lagurara se mylně domníval, že silný protivítr ustal a letadlo se již nachází nad chilským Curicó. Ve skutečnosti však byli stále hluboko v srdci argentinských velehor.

Když piloti ohlásili věži v Santiagu, že přelétají Curicó, dostali povolení ke klesání. Fairchild se začal propadat do hustých mraků. Náhle letadlem otřásly silné turbulence a stroj se propadl o stovky metrů. Ragbyoví hráči nejprve žertovali, ale smích ustal vteřinu poté, co se mraky roztrhly. Přímo před okny kokpitu se k nebi tyčil masivní černý útes. Piloti okamžitě zařadili maximální tah motorů a pokusili se o strmé stoupání, ale přetížený a poddimenzovaný stroj neměl šanci gravitaci a blízkou horu přemoci.

První náraz přišel v nadmořské výšce 4 200 metrů. Spodní část ocasu zavadila o hřeben, což vedlo k okamžité katastrofě. Síla nárazu odtrhla celý ocasní kužel, který s sebou do propasti stáhl pět lidí – stevarda, navigátora a tři pasažéry. O zlomek vteřiny později narazil trup do dalšího skalního výběžku, který jako obří nůž uřízl pravé křídlo. To se v rotaci odmrštilo dozadu a přeťalo zbytek trupu na dvě části. Levý motor pak utrhl i levé křídlo, jehož vrtule se ještě stihla prokousat hliníkovým pláštěm stroje.

Z trosek zbyl jen holý trup bez křídel a ocasu. Neuvěřitelnou shodou okolností dopadl tento zbytek letadla na strmý ledovcový svah v ideálním úhlu. Trup se nezabořil ani neroztříštil, ale začal se šílenou rychlostí 350 km/h řítit dolů po ledovci. Celkem sklouzl o dalších 725 výškových metrů, než jeho cestu definitivně ukončil obrovský nános sněhu a ledu v údolí, které později přeživší pojmenovali „Údolí slz“.

Náraz byl tak drtivý, že se všechna sedadla vytrhla z podlahy a byla vržena dopředu ke kokpitu, kde vytvořila propletenou masu kovu, plastu a lidských těl. Tato „zeď“ ze sedaček rozdrtila cestující v předních řadách a oba piloty. Když se po chvíli usadil prach a sníh, nastalo děsivé ticho, které přerušovalo jen sténání zraněných a hvízdání mrazivého větru. Teprve v tu chvíli si 33 přeživších uvědomilo, že se ocitli na jednom z nejnehostinnějších míst planety.

Jakmile Slunce zapadlo za hřebeny hor, teplota se propadla k -30 °C. Trosečníci se ocitli v pasti z ledového kovu. Trup letadla byl rozervaný a průvan jím protékal jako tunelem. Aby nezmrzli, museli okamžitě improvizovat. Vytvořili bariéru z kufrů, zbytků sedadel a trosek, kterou ucpali díru v zadní části letadla. Spáry mezi kufry utěsnili sněhem, který po čase zmrzl a vytvořil neprodyšnou, ledovou izolaci.

Uvnitř trupu o rozměrech zhruba 3×3 metry se tísnilo 28 lidí (pět zemřelo první noc). Leželi těsně u sebe, v propletenci nohou a rukou, aby sdíleli každou zbylou kalorii tělesného tepla. Každých několik minut se museli navzájem tlouct do hrudi a nohou, aby stimulovali krevní oběh. „Byl to neustálý boj o to, abyste neusnuli a nezůstali v tom mrazivém spánku navždy,“ vzpomínal později Roberto Canessa.

Vysoko nad čárou lesa nebyla žádná vegetace, žádné zvíře, jen kámen, led a hliník. Přeživší se museli naučit využívat vrak letadla jako zdroj surovin pro přežití. Aby získali vodu bez pálení kalorií při pojídání sněhu, využili hliníkové plechy ze spodní strany sedadel. Tyto plechy byly mírně prohnuté, pokrývali je tenkou vrstvou sněhu, který na prudkém andském slunci tál. Voda pak stékala do plastových lahví od vína. Oblečení, které měli na sobě (košile a lehké svetry), v mrazu okamžitě selhalo. Rozřezali vlněné potahy sedadel a vyrobili si z nich deky, provizorní rukavice a návleky na boty. Sněžná slepota byla reálnou hrozbou. Sluneční záření odražené od bílých plání jim doslova pálilo rohovky. Fito Strauch vyrobil ochranné brýle tak, že z pilotní kabiny vyřízl kusy zeleného plexiskla, které pomocí drátů a kousků látek připevnil k hlavám trosečníků.

Tento první týden byl o totální transformaci. Ragbyový tým přestal existovat jako sportovní uskupení a stal se vysoce organizovanou komunitou, kde každý pohyb měl jediný cíl: dožít se dalšího rána.

Nando Parrado byl po nárazu v tak kritickém stavu, že ho ostatní bez váhání odepsali. Jeho hlava udeřila do palubní desky s takovou silou, že mu kusy lebky pronikly do mozkové tkáně. Upadl do hlubokého bezvědomí, které lékaři později klasifikovali jako traumatické kóma. Protože trup letadla byl přeplněný zraněnými, přátelé vynesli Nanda k otvoru v zadní části vraku, kde přímo na jeho hlavu foukal ledový vítr a dopadal sníh.

V běžných podmínkách by Nando zemřel na masivní otok mozku během několika hodin. Avšak extrémní andský mráz zafungoval jako kryoterapie. Nízká teplota zpomalila jeho metabolismus a zabránila rozvoji otoku, čímž mu „koupila“ čas. Když se po třech dnech probral, byl zmatený a oslepený krví, ale naživu. První věc, kterou pocítil, nebyla bolest hlavy, ale spalující, nelidská žízeň – signál těla, které se ve výšce přes 3 600 metrů dehydratuje pětkrát rychleji než u moře.

Desátý den po havárii se skupině podařilo téměř nemožné. Roy Harley zprovoznil malé tranzistorové rádio značky Sony, které našli zapadlé mezi sedadly. Všichni se shlukli kolem něj v napjatém tichu, doufajíce v jedinou zprávu: „Našli jsme vás.“ Namísto toho z praskajícího vysílání chilské stanice zazněla slova, která jim zastavila krev v žilách. Hlasatel suše oznámil, že pátrací akce po zmizelém uruguayském letadle byla k 23. říjnu oficiálně ukončena. Trosečníci byli prohlášeni za mrtvé a další pátrání bude pokračovat až na jaře, za účelem vyzvednutí ostatků.

Tato zpráva, která by většinu lidí zlomila, měla na skupinu paradoxní účinek. Gustavo Nicolich tehdy vykřikl do ticha trupu: „Hele, kluci! Právě v rádiu říkali dobrou zprávu! Končí s hledáním!“ Na nechápavé pohledy ostatních odpověděl: „Znamená to, že teď už vše záleží jen na nás. Nikdo nás nezachrání, musíme se zachránit sami.“

Zásoby byly od začátku směšné: osm čokoládových tyčinek, tři sklenice džemu, plechovka mušlí a několik lahví vína. To vše pro téměř 30 lidí. Příděly byly mikroskopické – Nando Parrado vzpomínal, že jednu čokoládovou kuličku v cukru jedl tři dny, aby ošálil žaludek. Po týdnu však došlo všechno.

Ve výšce přes 3 500 metrů tělo spotřebuje obrovské množství energie jen na to, aby udrželo základní funkce a vyprodukovalo teplo proti mrazu. Bez potravy začaly jejich svaly mizet před očima. Přeživší se pokoušeli jíst bavlněnou náplň ze sedadel, kůži z kufrů nebo tkaničky od bot, ale chemicky ošetřené materiály jim způsobovaly jen křeče. Jediným zdrojem bílkovin a tuku v tomto kamenném světě bez rostlin a zvířat byla těla jejich mrtvých kamarádů. Diskuse o tom, zda začít jíst lidské maso, trvala několik dní. Většina z nich byli hluboce věřící katolíci a myšlenka na kanibalismus pro ně byla děsivá. Hledali argumenty v bibli i v logice. Roberto Canessa, student medicíny, byl jedním z prvních, kdo ostatní přesvědčoval: „Je to jako dárcovství orgánů. Jsou to naši přátelé, jejich duše už tam nejsou. Teď jsou to jen schránky, které nám mohou pomoci žít.“ Zlomem byl okamžik, kdy mezi sebou uzavřeli posvátný pakt. Všichni přítomní souhlasili s tím, že pokud zemřou, jejich tělo se stane potravou pro ostatní.

První řez do jednoho z těl provedl Roberto Canessa střepem z okenního skla. Byl to úkol, který vyžadoval nesmírné sebezapření. Maso nejprve nejedli vcelku, ale krájeli ho na tenké proužky a sušili. Mnozí se při prvních soustech zalykali odporem. Postupem času se však ze stravování stala mechanická nutnost.

Právě ve chvíli, kdy se trosečníci začali přizpůsobovat krutému rytmu hor a smířili se s novým zdrojem potravy, udeřila příroda silou, kterou nikdo nečekal. Sedmnáctý den, 29. října 1972, se stal jedním z nejtemnějších momentů celého příběhu. Večer byla venku zuřivá bouře, která bičovala vrak letadla. Uvnitř trupu se zbývajících 27 přeživších uložilo ke spánku, namačkaní na sebe, aby sdíleli poslední zbytky tepla.

Kolem jedenácté hodiny v noci však ticho hor prořízl hluboký, dunivý zvuk, který připomínal blížící se nákladní vlak. Než stihl kdokoliv zareagovat, obrovská masa sněhu se utrhla z hřebenu nad nimi a plnou silou zasáhla vrak. Sníh prorazil provizorní barikádu v zadní části letadla a během jediné vteřiny zaplnil vnitřek trupu až po strop.

Pro ty, kteří spali na podlaze, nastala okamžitá noc. Sníh byl tak hutný a těžký, že se v něm nešlo pohnout ani o milimetr. Nando Parrado později popsal, že cítil, jak mu plíce hoří nedostatkem vzduchu, zatímco jeho tělo bylo uvězněno v ledovém sevření. Roy Harley, kterému se jako zázrakem podařilo zůstat hlavou nad sněhem, začal zběsile hrabat rukama. Spolu s dalšími, kteří nebyli zcela zasypáni, se pokoušeli vyhrabat své přátele dřív, než se udusí.

Podařilo se jim zachránit devatenáct lidí, ale pro osm dalších bylo pozdě. Mezi mrtvými byl i kapitán ragbyového týmu Marcelo Pérez, který byl do té doby morálním pilířem skupiny, a Liliana Metholová, poslední žena na palubě, která pro ostatní představovala mateřskou figuru a naději.

Venku zuřila bouře dál a vrstvila na letadlo další metry sněhu. Přeživších devatenáct mužů zůstalo uvězněno v prostoru, který byl tak malý, že se v něm nedalo postavit ani narovnat nohy. Vzduch byl vydýchaný a vlhký, stěny trupu namrzaly a hrozilo, že se všichni udusí oxidem uhličitým. Aby se ke skupině dostal kyslík, musel Nando Parrado použít ocelovou tyč z nákladového prostoru a prorazit s ní strop letadla skrze metry sněhu, čímž vytvořil úzký komín pro přívod vzduchu.

Situace byla nepředstavitelně morbidní. Muži seděli a leželi přímo na tělech svých přátel, kteří právě zemřeli, protože v těsném prostoru nebylo kam jinam tělům uhnout. Protože bouře trvala tři dny a nebylo možné se prokopat ven pro zamražené zásoby masa, museli přeživší v tomto těsném prostoru udělat další strašlivé rozhodnutí: začít jíst ty, kteří zemřeli jen před pár hodinami.

Když bouře konečně utichla a trosečníci se vyčerpaní prokopali kokpitem ven na denní světlo, uviděli jen nekonečnou bílou pláň. Vrak byl zcela pohřben. Právě v této chvíli se plně projevila autorita bratranců Strauchových (Fita, Eduarda a Adolfa), kteří převzali logistiku a rozdělování potravy.

Lavina paradoxně trosečníky stmelila. Už to nebyla skupina lidí čekajících na pomoc, ale odhodlaná společnost, která pochopila, že hory je chtějí zabít. Marcelo Pérez sice zemřel, ale jeho smrt donutila ostatní, zejména Nanda a Roberta Canessu, aby přestali doufat v zázrak zvenčí a začali plánovat vlastní, téměř sebevražednou expedici přes vrcholky And.

V prosinci, kdy se v Andách začalo oteplovat, si trosečníci uvědomili, že jejich dny jsou sečteny. Byli podvyživení, trpěli kurdějemi a jejich těla byla na pokraji kolapsu. Aby mohl vybraný tým „expedičníků“ – Nando Parrado, Roberto Canessa a Antonio Vizintín – vyrazit, museli ostatní přinést nejvyšší oběť: odevzdali jim své nejlepší kusy oblečení a největší příděly jídla.

Klíčem k jejich postupu byl geniální vynález trosečníků: improvizovaný spacák. Ušili ho z izolace letadla a měděných drátů. Bez tohoto „kokonu“, který jim umožnil přečkat noci v -20 °C mimo vrak letadla, by zemřeli hned první noc. Dne 12. prosince, 61. den po pádu, vyrazili směrem k západu, o kterém si na základě chybných slov umírajícího pilota mysleli, že skrývá zelené údolí Chile.

Výstup, o kterém se domnívali, že potrvá pár hodin, trval tři dny. Bez maček, bez lan a s minimem kyslíku se rvali s kolmou stěnou ledu. Když Nando Parrado jako první stanul na vrcholu ve výšce 4 630 metrů, očekával pohled na záchranu. Namísto toho ho čekal nejhorší okamžik celého věznění: kam až oko dohlédlo, tyčily se další a další zasněžené štíty. Byli v samotném srdci velehor, nikoliv na jejich okraji.

V tu chvíli Nando udělal dvě věci. Pojmenoval vrchol Mount Seler po svém otci a poté se otočil na Roberta Canessu, který byl oslabený úplavicí. Předestřel mu krutou volbu: buď se vrátí do vraku a tam v tichosti zemřou, nebo budou pokračovat dál do neznáma, dokud nepadnou. Antonio Vizintín jim přenechal své zásoby a sjel po zadku dolů k vraku, aby ušetřil jídlo pro ty dva, kteří měli největší šanci dojít k cíli.

Nando a Roberto kráčeli dalších sedm dní. Jejich pochod byl surrealistickou cestou agónií. Postupně se sníh vytrácel a objevila se holá skála, pak první lišejníky a nakonec tekoucí voda. Jejich boty se rozpadaly, dásně jim krvácely a Roberto byl tak slabý, že ho Nando musel v posledních fázích téměř táhnout.

Devátý den u břehu dravé řeky Rio Azufre uviděli muže na koni na protějším břehu. Byl to honák dobytka Sergio Catalán. Kvůli řevu vody nebylo slyšet ani slovo. Catalán, který si nejprve myslel, že jde o turisty, pochopil vážnost situace, až když uviděl ty dvě zubožené postavy klečet na kolenou. Hodil jim přes řeku kámen s přivázaným papírem a tužkou.

Nando, s rukama třesoucíma se vyčerpáním, napsal vzkaz, který se stal symbolem nezdolnosti. Napsal ho na kus papíru, který Catalánovi hodil zpět:

„Přicházím z letadla, které spadlo v horách. Jsem Uruguayec. Jdeme už 10 dní. Na místě havárie mám 14 zraněných přátel. Potřebujeme pomoc. Nemáme žádné jídlo. Prosím, pojďte pro nás.“

Catalán ujel na koni 10 hodin k nejbližší policejní stanici, zatímco Nando a Roberto dostali své první jídlo – kousek chleba a sýra. Když se o několik hodin později objevily nad horami záchranné vrtulníky, Nando, ačkoliv ztratil polovinu své tělesné váhy, odmítl nastoupit na nosítka. Nastoupil do helikoptéry a navigoval piloty zpět k vraku. Po 72 dnech v bílém pekle bylo „Údolí slz“ konečně dobyto.

Návrat do civilizace nebyl pro šestnáct zachráněných mužů koncem jejich utrpení, ale začátkem nové, v mnoha ohledech stejně náročné bitvy. Zatímco jejich těla se v nemocnicích v Santiagu pomalu zotavovala z podvýživy, omrzlin a kurdějí, venku se rozpoutala mediální bouře, kterou historie nepamatuje.

Prvotní euforie z „vánočního zázraku“ trvala jen několik dní. Přeživší se původně snažili diskrétně vysvětlit, že přežili díky „vlastním zásobám“, ale pravda v horách nešla utajit. Chilské noviny brzy otiskly fotografie lidských ostatků u vraku a svět zaplavily senzační titulky o kanibalismu. Mladíci, kteří se právě vrátili z hrobu, najednou čelili obviněním z vraždy a zneuctění mrtvých.

Zlom nastal 28. prosince 1972 na tiskové konferenci v Montevideu. Alfredo Delgado, vystupující jako mluvčí skupiny, tehdy pronesl strhující řeč. Přirovnal jejich čin k eucharistii a Poslední večeři Páně, kde Ježíš nabídl své tělo učedníkům. Když vysvětlili vzájemný pakt solidarity, kdy si navzájem darovali svá těla pro případ smrti, veřejné mínění se obrátilo. Rozhodující slovo měla katolická církev a papež Pavel VI., který jim udělil rozhřešení s tím, že v situaci in extremis (v krajní nouzi) nešlo o hřích, ale o nezbytnost pro zachování daru života.

Každý rok 22. prosince se přeživší, kterým se dnes říká „bratři z hor“, scházejí k oslavě svých „druhých narozenin“. Na výroční fotografii k 50. roku od záchrany se kolem stolu shromáždil neuvěřitelný dav – celkem 147 lidí. Jsou to manželky, děti a vnoučata, kteří by nikdy nespatřili světlo světa, kdyby tehdy v mrazivém vraku zvítězila rezignace nad vůlí.

Jak říká sám Nando Parrado: „Hory mi vzaly všechno, ale daly mi pochopení toho, co je v životě skutečně důležité. Když mám dnes v byznysu nebo v osobním životě problém, který se zdá neřešitelný, podívám se na fotografii And. Uvědomím si, že dýchám, že mám rodinu a že každý den po 22. prosinci 1972 je jen dar navíc.“

Zdroje: Britannica, Prima Zoom, Wikipedia, ABC News, The Guardian