Článek
Volební kampaň byla bitevním polem, kde se nešetřilo nejsilnějšími výrazy. Andrej Babiš na zaplněných náměstích hřímal o tom, že Fialův kabinet „ožebračil důchodce“ a cíleně likviduje životní úroveň českých rodin. Hlavním tahákem hnutí ANO byl kategorický slib: jakmile se vrátíme k moci, okamžitě zastavíme zvyšování věku odchodu do důchodu a vrátíme jej na pevnou hranici 65 let. Pro miliony seniorů a lidí v předdůchodovém věku to byla naděje, na kterou slyšeli a která hnutí ANO vynesla drtivé vítězství.
Paralelně s tím budovala svá očekávání radikálnější část koalice. Voliči SPD Tomia Okamury a strany PRO Jindřicha Rajchla byli v kampani ujišťováni, že nová vláda konečně „vystaví účet Bruselu“. Sliby o referendu o vystoupení z EU a NATO byly denním chlebem jejich mítinků. Stejně tak rezonovalo rezolutní „ani náboj Ukrajině“ a příslib otočení kormidlem směrem k suverénní politice po vzoru Viktora Orbána nebo Roberta Fica. Lidé věřili, že s novou vládou přijde skutečná geopolitická a sociální revoluce.
Dnes, kdy jsou ministerská křesla rozdělena a vláda pevně drží otěže moci, je však realita diametrálně odlišná. Místo velkolepého bourání Fialových reforem přichází vystřízlivění. Revoluční étos se v tichosti rozplynul v chodbách Strakovy akademie. Andrej Babiš si nyní v roli premiéra uvědomuje, že některé kroky předchozí vlády jsou vlastně „rozpočtově odpovědné“. Ukazuje se, že hranice 65 let pro odchod do důchodu, která byla v kampani nedotknutelnou mantrou, je najednou tématem „k odborné diskuzi“, což v překladu znamená, že se na ní nic měnit nebude.
Ještě tvrdší dopad má tato realita na partnery z SPD a PRO. Ti se ocitli v roli politických statistů. Jejich klíčové požadavky na vypsání referend o mezinárodních smlouvách premiér Babiš smetl ze stolu s pragmatismem sobě vlastním – Česko zůstává pevně v západních strukturách a slibovaný „východní vítr“ se nekonal. Namísto izolace v rámci EU se nová vláda snaží o konstruktivní dialog, což pro radikální voliče, kteří čekali „český Brexit“, působí jako studená sprcha. Sliby, které vyhrály volby, tak dnes vypadají spíše jako dobře promazaný marketingový stroj, který po splnění svého účelu – zisku moci – prostě vypnul motor.
Babišovi se Fialovo dědictví náramně hodí
Jedním z nejvíce skloňovaných témat předvolebního boje, které hnutí ANO vyneslo masivní podporu seniorské generace, byl slib totálního zrušení Fialovy důchodové reformy. Andrej Babiš v kampani nešetřil kritikou: zpomalení valorizací označoval za „krádež za bílého dne“ a zvyšování věku odchodu do důchodu nad 65 let za „asociální experiment na lidech“. Slib byl jasný a přímočarý – po volbách se vše vrátí do starých kolejí a stát se o své seniory postará tak, jak byli zvyklí.
Jenže po usednutí do premiérského křesla a konfrontaci s neúprosnými čísly ministerstva financí se revoluční rétorika rychle vytratila. Ukazuje se, že nová vláda v tichosti přejímá ty nejzásadnější a nejvíce kritizované body Fialovy koncepce. Namísto velkolepého návratu k původním valorizacím dnes Babišův kabinet ponechává v platnosti zpomalení růstu nových penzí i upravený mechanismus valorizací. Přestože v opozici hnutí ANO tvrdilo, že peníze „prostě jsou“, vládní realita je donutila přiznat, že bez těchto úprav by se systém brzy zhroutil pod vlastní vahou.
Strategicky se tak Andrej Babiš ocitl v ideální, byť poněkud cynické pozici. Fialova vláda pro něj udělala „černou práci“ – prosadila nepopulární, ale z hlediska udržitelnosti rozpočtu nezbytné kroky, za které sklidila veškerý hněv veřejnosti. Babiš teď může s úlevou těžit z těchto stabilizačních opatření, aniž by sám musel být tím „zloduchem“, který lidem bere peníze.
Konec „východního snu“ a návrat ukrajinských vlajek
Pro voliče radikálnějších křídel koalice – tedy příznivce SPD a PRO – mělo vítězství znamenat konec „diktátu Bruselu“ a zastavení veškeré symbolické i materiální podpory Ukrajině. První dny po volbách tomu skutečně nasvědčovaly: Tomio Okamura nechal demonstrativně a za záře blesků odstranit ukrajinskou vlajku ze sněmovních budov, což jeho základna oslavovala jako symbol nové éry.
Jenže tento triumf měl jepičí život. Andrej Babiš, staronový premiér a zkušený politický pragmatik, velmi rychle pochopil, že izolace v rámci Evropy by pro českou ekonomiku i jeho vlastní politický kredit byla devastující. Babiš nechal symboly solidarity s napadenou zemí na vládní budovy a ministerstva potichu vrátit. Tímto gestem vyslal jasný vzkaz: Česko pod jeho vedením nehodlá opustit západní klub.
Tento krok byl de facto politickým políčkem pro Okamuru a Rajchla. Babiš jim dal jasně najevo, kdo v koalici drží kormidlo. Zatímco SPD a PRO postavily celou svou existenci na „východním směřování“, najednou zjistily, že jejich hlavní témata skončila v koši. Slibované referendum o vystoupení z EU? Smeteno ze stolu. Úvahy o opuštění NATO? Naprosté tabu. Jindřich Rajchl musel dokonce začít opatrně připouštět, že v otázkách referenda je nutné „jednat rozumně“, což v překladu znamená ústup z dříve nekompromisních pozic.
Klíčovým faktorem Babišovy proměny v „evropského státníka“ je také nutnost udržet nadstandardní vztahy s naším nejdůležitějším sousedem. Přijetí u nového německého kancléře Friedricha Merze jasně ukázalo, že Babiš preferuje pragmatické spojenectví s evropskými konzervativci před izolacionismem. V Bruselu se tak dnes český premiér chová jako vzorný Evropan – sice si neodpustí občasnou kritiku pro domácí publikum, ale v klíčových momentech hlasuje v souladu s hlavním proudem. Babiš efektivně převzal zahraniční politiku, která se od té Fialovy liší jen v rétorických odstínech, nikoliv v činech.
Vojenská pomoc tak zůstává jedním z nejviditelnějších symbolů kontinuity mezi Fialovým a Babišovým kabinetem. Pro radikální kritiky předchozího kurzu je to jasný vzkaz: v klíčových otázkách obrany a bezpečnosti státu se revoluce nekoná. Česko pod vedením Babiše pokračuje v roli důležitého článku západní pomoci.
Fialova cesta s Babišovou tváří
Při zpětném pohledu na první měsíce nové vládní sestavy je závěr neúprosný: Andrej Babiš nepředvedl slibovanou revoluci, ale mistrovskou lekci z politického marketingu. Jeho kabinet je v klíčových otázkách v podstatě „Fialovou vládou v jiném balení“. Zatímco předchozí premiér se snažil nepopulární kroky vysvětlovat suchými daty a logikou, Babiš volí opačnou strategii. Válcuje veřejný prostor emocemi, silnými gesty a mlhou slibů, které následně v tichosti a bez vysvětlení opouští.
Tato kontinuita je však pro Českou republiku v mnoha ohledech dobrou zprávou, byť pro někoho možná hořkou. Ukazuje se totiž, že realita vládnutí, stav státní pokladny a mezinárodní závazky jsou mnohem silnějšími faktory než líbivá hesla z předvolebních billboardů. Babišův pragmatismus zvítězil nad radikalismem jeho koaličních partnerů, což zemi ušetřilo před hrozící mezinárodní izolací. Pro stabilitu státu je možná štěstím, že se revoluce nekoná a že se Česko nevydalo cestou orbánovského dobrodružství, jakkoliv to v kampani vypadalo jako reálný scénář.
Zůstává však viset ve vzduchu zásadní otázka: jak dlouho bude tato strategie „udržování kurzu při současném popírání reality“ fungovat? Voliči SPD a PRO, kteří k urnám šli s vizí odchodu z EU, zastavení pomoci Ukrajině a radikálního snížení důchodového věku, dnes čelí hlubokému rozčarování. Sledují, jak jejich lídři v tichosti asistují politice, proti které roky brojili.
Zatímco Andrej Babiš si užívá roli evropského státníka a těží z reforem, které za něj odpracoval někdo jiný, v podpalubí jeho koalice to může začít vřít. Pachuť z nenaplněných očekávání a pocit zrady u radikálních voličů mohou být časovanou bombou, kterou marketingové týmy ANO dříve či později nebudou schopny utlumit.
