Článek
Dívám se na dnešní zprávy a mrazí mě. Ne proto, že by venku byla zima, ale proto, že se mi před očima vrací historie, o které jsem si myslel, že pro moji generaci už zůstane jen v učebnicích. Narodil jsem se v roce 1991. Jsem dítětem svobody, vyrostl jsem v zemi, kde byla nezávislost médií považována za samozřejmost. O dobách před rokem 1989 jsem slyšel jen z vyprávění rodičů a z mrazivých dokumentů. Jenže dnes mám poprvé pocit, že ty černé stránky historie někdo začíná znovu psát do naší přítomnosti.
Nemohu mlčet k tomu, co se právě děje s Českou televizí a Českým rozhlasem. Současná vládní koalice ANO, Motoristů a SPD se rozhodla k radikálnímu kroku: zrušit koncesionářské poplatky a převést financování pod státní rozpočet. Ministr Klempíř sice v procítěném videu na síti X tvrdí, že „našli udržitelné a spravedlivé řešení“, ale já se ptám: Znamená to, že dosavadní systém byl nespravedlivý?
Vypadá to jako líbivý slib – politici nám „velkoryse“ ušetří pár korun v peněžence. Ale ve skutečnosti je to rozsudek smrti nad nezávislostí. My, občané, si ta média platíme právě proto, aby patřila nám, ne jim. Chceme si je platit dál. Těch 150 korun za televizi a 55 za rozhlas není „výpalné“, jak se nám snažil namluvit už v roce 2009 Edvard Kožušník z ODS, kdy se mu naštěstí tento nesmyslný plán nepodařilo prosadit. Tehdy to mluvčí televize trefně označili za populismus, který by oslabil nezávislost médií. Jenže to jsme měli demokratické pojistky. Dnes, v roce 2026, je situace jiná. V čele ministerstva kultury stojí člověk s minulostí v StB a vláda už stihla „vyčistit“ mediální rady a dosadit své lidi do čela redakcí. Je to naše pojistka.
Když se z média stane „poslušná služka“
Mám potřebu připomenout, jak fungovala veřejnoprávní média před rokem 1989 a jakým způsobem zametla například se spisovatelem Janem procházkou. Tehdejší Československá televize, v té době už plně v rukou normalizátorů jako „poslušná služka režimu“, ho v přímém přenosu morálně i lidsky popravila. Stačilo k tomu pár lží a účelově sestříhané estébácké odposlechy v dokumentu Svědectví od Seiny. Procházka, uštvaný touto mediální propagandou, zemřel v pouhých 42 letech. To je ta nejtemnější podoba moci, když se veřejné médium zvrhne v nástroj k likvidaci nepohodlných lidí.
Možná si někdo řekne, že dnes je jiná doba. Ale historie se neopakuje v kopíráku, ona se rýmuje. Pokud médium přestane patřit nám, občanům, a začne patřit státu, hrozí návrat přesně k tomuto modelu. Státní financování totiž není jen technická změna, je to vytvoření pupeční šňůry, kterou mohou politici kdykoliv přiškrtit.
Podle Kodexu České televize má být toto médium „otevřeným veřejným prostorem“ a musí být striktně „chráněno před jakýmikoliv lobbistickými tlaky“. Jenže ruku na srdce: jak může redaktor zůstat kritický a nezávislý, když ví, že ti samí politici, o kterých právě točí reportáž, budou za pár týdnů v parlamentu zvedat ruku pro rozpočet jeho televize? To není svobodné financování, to je vodítko. Je to bič, který visí nad každým nepohodlným tématem.
Klidně by se mohlo stát, že ČT nebo rozhlas začnou podvědomě omezovat obsah, který je politicky zabarvený nebo protivládní, i kdyby byl sebevíc relevantní. Stačí jen ten plíživý strach z možného „přiškrcení kohoutků“ ze strany státu. Kdo platí, ten určuje hudbu. A my v této zemi, poznamenané událostmi před rokem 1989, dobře víme, jak falešně ta hudba zní, když ji diriguje vláda. Veřejnoprávní vysílání má být nezávislé právě proto, aby nás před takovými dirigenty chránilo. Nechceme zpátky rok 1970 v moderním digitálním balení. Boj za poplatky je bojem za to, aby televize zůstala naším zrcadlem, a ne jejich hlásnou troubou.
Mezinárodní ostuda a hazard s bezpečností
Nejsem v tom strachu sám a nejde jen o nějaký lokální český skepticismus. Nad kroky naší vlády už pozvedají obočí i ty nejrespektovanější mezinárodní instituce. Organizace jako Reportéři bez hranic, Mezinárodní tiskový institut nebo Evropské centrum pro svobodu tisku adresovaly premiérovi a ministrovi kultury jasné varování: zrušení koncesionářských poplatků přímo ohrožuje samotné základy svobody tisku v naší zemi.
Odkazují na Evropský akt o svobodě médií, který má garantovat, že veřejnoprávní média budou mít „přiměřené a předvídatelné“ zdroje. Ale jaká je předvídatelnost v rukou politiků, kteří se netají svou animozitou vůči kritickým reportážím? Experti varují před scénářem, který už bohužel známe ze sousedního Slovenska nebo z Litvy. Tam se z auditů a rozpočtových škrtů stal bič na nepohodlné novináře. Je to elegantní, tichá a smrtící metoda: nebudeme vás cenzurovat zakazováním, prostě vás finančně vyhladovíme, dokud nezačnete „sekat dobrotu“.
Jako člověk, který žije v digitálním světě, vidím ještě jedno obrovské riziko. Žijeme v době bezprecedentní geopolitické nestability a záplavy dezinformací. Veřejnoprávní média jsou v tomto chaosu posledním pevným majákem informací založených na faktech. Pokud tento maják zhasneme, nebo ho přebarvíme podle vládního vkusu, hazardujeme s bezpečností nás všech.
Jakmile lidé získají byť jen stín podezření, že ČT a rozhlas vysílají jen to, co prošlo filtrem úřadu vlády nebo co neodstřihne ruka „cynického manipulátora“ (jak ministra Klempíře nazývají lidé na sociálních sítích), přestanou těmto médiím věřit úplně. A kam půjdou pak? Přímo do náruče dezinformátorů, konspiračních webů a těch, kteří chtějí naši společnost rozložit. Oslabení nezávislé České televize není jen útokem na novináře, je to rozbití našeho obranného valu proti lži. A to je v dnešním světě luxus, který si nemůžeme dovolit.
Poplatek je cena za naši svobodu
Pojďme si to říct na rovinu: koncesionářský poplatek není jen položka v rodinném rozpočtu. Není to „daň“ a už vůbec ne „výpalné“, jak se nám snaží vnutit populisté. Jsou to peníze, kterými si my, občané, přímo předplácíme pravdu. Tenhle systém funguje jako ta nejčistší forma smlouvy mezi divákem a novinářem. Je to vzkaz redaktorům: „My vás platíme, tak buďte našima očima a ušima, i kdyby se to těm nahoře nelíbilo.“
Pokud tuhle tenkou, ale zásadní nit přetrhneme, dobrovolně se vracíme k modelu státní televize z dob ČSSR. Tehdy byla ČST zákonem povinna sloužit politice jedné strany a o nějaké nezávislosti si lidé mohli nechat jen zdát. To, co dnes předvádí vláda ANO, Motoristů a SPD, není žádná moderní reforma. Je to cílená demontáž demokracie v přímém přenosu. Je to pokus o zkrocení posledního média, které se jim ještě nemusí klanět.
My si to médium platíme a my si ho chceme platit i nadále. Nechte nám ho. Chceme nadále nezkreslený a relevantní pohled. Nechceme se dožít dne, kdy budeme čelit nějaké další celospolečenské krizi a v televizi už nebude nikdo, kdo by směl říct pravdu bez strachu, že mu za to stát sebere peníze na výplaty.
Nenechme se opít rohlíkem pod záminkou „úspor“ nebo „spravedlivého řešení“. Svoboda slova a nezávislost veřejnoprávních médií je to nejcennější, co jsme po roce 1989 získali. Pokud o ně přijdeme kvůli ušetřeným dvěma stovkám měsíčně, bude to ta nejdražší chyba v dějinách naší země. Cena za tuhle zdánlivou úsporu by totiž byla naše vlastní svoboda. A tu si za žádné peníze zpátky nekoupíme.
