Článek
Brána do pekel, jak se přezdívá hořícímu kráteru, se nachází na území Turkmenistánu uprostřed pouště Karakum nedaleko oázy Darvazav a nevznikla působením žádné z mystických sil, ale spíše jako výsledek lidské nedbalosti a honby za penězi.
V 70. letech minulého století sovětští geologové prováděli v této oblasti průzkum ložisek zemního plynu. Během vrtných prací došlo k nečekanému propadnutí podloží a vytvoření obrovského kráteru. Dle vyjádření místních obyvatel sovětští geologové během vrtání narazili na podzemní jeskyni, do které se následně propadl strop.
Aby se zabránilo šíření jedovatého plynu a potenciální explozi, rozhodli se geologové kráter zapálit. Původně se předpokládalo, že zásoby plynu brzy vyhoří, ale nestalo se tomu tak ani po více než padesáti letech.
Kráter má průměr přibližně 100 metrů a hloubku kolem 20 metrů. Teplota uvnitř dosahuje až 1000 0C. Plameny šlehající z kráteru jsou viditelné i z velké dálky, a to zejména v noci. Neustálé hoření má negativní vliv na okolní prostředí, zejména kvůli emisím skleníkových plynů. Přestože se jedná o průmyslovou nehodu, stal se kráter oblíbenou turistickou atrakcí.
Prezident Turkmenistánu Gurbanguly Berdymukhamedov nařídil expertům v roce 2022, aby našli způsob, jak konečně uhasit masivní požár. Jako důvod uvedl ekologické a ekonomické obavy.
Poprvé toto nařízení vydal už v roce 2010, avšak tehdy se nepodařilo vymyslet žádné účinné řešení, jak jámu uzavřít a uhasit. Berdymukhamedov řekl, že kráter vytvořený člověkem „negativně ovlivňuje jak životní prostředí, tak zdraví lidí žijících poblíž“.
„Ztrácíme cenné přírodní zdroje, ze kterých bychom mohli získat značné zisky a využít je ke zlepšení blahobytu našich lidí“.
V roce 2018 jej prezident oficiálně přejmenoval na „Shining of Karakum“.
Pravdou ale je, že vláda Turkmenistánu žádné kroky k zamezení úniku zatím nepodnikla a ani nejspíš nepodnikne. Navíc jí plynou díky turistům, kteří si chtějí jámu na vlastní oči prohlédnout, nemalé finanční prostředky.
Expedice do pekla
V roce 2013 byl Turkmenistánský vědec Kourounis vůbec prvním člověkem, který vlezl do hořícího kráteru. Po dvou letech plánování měl jen 17 minut na to, aby získal údaje o plynu a vzorky půdy, než byl znovu vytažen. „Těch 17 minut se mi vrylo pěkně hluboko do paměti,“ vzpomíná. „Bylo to mnohem děsivější, mnohem žhavější a větší, než jsem si myslel.“
Tato expedice zvýšila povědomí o kráteru Darvaza po celém světě a široce sdílené snímky okázalého požáru spolu s apokryfními příběhy o jeho vzniku z něj udělaly obrovské lákadlo pro turisty.
K uzavření pekla jen tak nedojde
Uzavření kráteru Darvaza vyžaduje dvě věci: uhasit požáry a poté zastavit prosakování plynu ze země. První krok je podstatně jednodušší než druhý: do kráteru by bylo možné například nastříkat rychleschnoucí cement, čímž by se odstranil vzduch bohatý na kyslík, který pohání oheň. Ale geovědci by byli opatrní. Metan si totiž jednoduše najde jiné cesty na povrch. To znamená, že jediný způsob, jak správně udusit Bránu do pekel, je ucpat únik u jeho zdroje metanu. Klíčem je vědět, co je pod kráterem Darvaza, a to je velice komplikované. Potom by mohl být beton potenciálně čerpán do trhliny prostřednictvím podzemního potrubí. Průzkum podzemí ale s dnešními technologiemi není šetrně možný. Pokud nebude vyhledávání prováděno s maximální pečlivostí, mohlo by to způsobit například jiskru, která způsobí smrtící výbuch.
Jestli se někdy podaří bránu do pekel uzavřít, nebo jestli opravdu někdy sama zhasne, nevíme. Každopádně se jedná o světový unikát, který stojí za to vidět.
Zdroje: Wikipedia, the Guardian, National Geografics
