Poslední český král zemřel před 100 lety. Jeho vnuk Karel IV. o trůnu neuvažuje

V pouhých jednatřiceti letech ztratil trůn, který převzal uprostřed nejničivějšího konfliktu, a zemřel v exilu ve věku pouhých třiceti čtyř let. Jeho životní příběh, v němž se mísí královská povinnost, hluboká zbožnost a marné mírové snahy, z něj činí symbol konce jedné éry a mučedníka křesťanské politiky, což bylo nakonec stvrzeno jeho blahořečením.

Karel se narodil 17. srpna 1887 na zámku Persenbeug v Dolním Rakousku. Jeho rodiči byli arcivévoda Otto František a princezna Maria Josefa Saská. V té době ho nikdo nepovažoval za přímého následníka trůnu, neboť v čele monarchie stál jeho prastrýc císař František Josef I. a v následnické linii stáli Karlovi děd a strýc. Jeho dětství, které částečně strávil i v Praze, a jeho vzdělání byly spíše přípravou na vojenskou kariéru než na vrcholnou politickou roli.

Karel byl vychováván v hluboké katolické víře. Studoval soukromě, ale navštěvoval i veřejné gymnázium, což bylo v císařské rodině neobvyklé. Následovala vojenská služba, při níž v letech 1906 až 1908 působil převážně v Praze, kde souběžně studoval práva a politické vědy na univerzitě. Hovořil plynule česky, což dodává jeho vztahu k zemím Koruny české zvláštní rozměr. S prastrýcem, císařem Františkem Josefem, ani se strýcem Františkem Ferdinandem d'Este neměl příliš vřelé vztahy, takže vedl život prince, který nebyl předurčen k vysoké politice.

Životní zlom přišel po sérii tragických událostí v habsburské rodině. Po smrti korunního prince Rudolfa se dědicem stal Karlův dědeček Karel Ludvík a po jeho smrti (1896) Karlov strýc František Ferdinand d'Este. Teprve sarajevský atentát v červnu 1914, při němž byl František Ferdinand i se svou morganatickou manželkou zavražděn, katapultoval tehdy sedmadvacetiletého Karla do role následníka trůnu. Starý císař sice zahájil kroky k jeho uvedení do státních záležitostí, ale vypuknutí první světové války tuto politickou přípravu narušilo.

Klíčovým momentem v Karlově soukromém životě bylo jeho manželství s princeznou Zitou Bourbonsko-Parmskou, které se uskutečnilo 21. října 1911. Se Zitou, která sdílela jeho hlubokou katolickou víru a pocházela z bezvadné královské linie, se setkal už v dětství, ale znovu se sblížili až po téměř deseti letech, když Karel sloužil u dragounského pluku v Brandýse nad Labem.

Manželství bylo pro císaře Františka Josefa úlevou, neboť František Ferdinand měl sice děti, ale kvůli morganatickému sňatku byly vyloučeny z následnictví. Karel tak musel zajistit vhodný sňatek. Zita později vzpomínala, že Karel si pospíšil s žádostí o ruku, když se doslechl, že by se mohla zasnoubit se španělským příbuzným. Jejich svazek byl plodný – do deseti let se jim narodilo osm dětí

Karel I. nastoupil na trůn jako císař rakouský a král uherský (jako Karel IV.) 21. listopadu 1916, po neuvěřitelných 68 letech panování svého prastrýce. Bylo mu pouhých devětadvacet let. Válka zuřila naplno a Karel, který v armádě dosáhl hodnosti polního maršála si byl vědom zoufalé situace říše.

Karel, podporován manželkou Zitou, zahájil tajná mírová jednání, k nimž využil jako prostředníka Zitina bratra, prince Sixta Bourbonsko-Parmského, který sloužil v belgické armádě. Císař ve své snaze o separátní mír šel mnohem dál než jeho ministr zahraničí, hrabě Czernin, který se snažil sjednat pouze generální mír zahrnující Německo.

Alianti však trvali na uznání italských územních nároků, což Karel odmítl. Jednání proto pokročila minimálně. Když se v dubnu 1918 Sixtova aféra provalila, Karlově pověsti to zasadilo těžkou ránu. Francouzský premiér Georges Clemenceau zveřejnil dopisy podepsané Karlem, což vedlo k rezignaci Czernina a k tomu, že Rakousko-Uhersko muselo Berlínu fakticky postoupit plnou kontrolu nad svými ozbrojenými silami, továrnami a železnicemi. Pro monarchii to byla hluboká potupa a jasný důkaz její válečné závislosti na Německu.

Uprostřed vnitřních nepokojů a eskalujícího napětí mezi etnickými skupinami se Karel snažil říši zachránit. Chtěl ji reformovat a vrátit k federalismu. Karel prosazoval myšlenku trialismu, tedy vytvoření třetí, chorvatské politické entity vedle Rakouska a Uherska, což vnímal jako způsob, jak uspokojit jihoslovanské národy a posílit monarchii. Maďarský parlament však tyto snahy tvrdě vetoval.

V říjnu 1918, na základě Čtrnácti bodů amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, který požadoval autonomii a sebeurčení národů, Karel souhlasil s vytvořením federálního svazu čtyř částí v rakouských zemích: německé, české, jihoslovanské a ukrajinské. Ale ani toto nebylo dost. Spojené státy vzápětí oznámily, že Dohoda je odhodlána k plné politické nezávislosti Čechů, Slováků a Jihoslovanů. Monarchie se nezadržitelně řítila k rozpadu.

Po uzavření příměří 11. listopadu 1918 vydal Karel prohlášení, ve kterém uznal právo rakouského lidu určit formu státu a „vzdal se jakékoliv účasti na správě státu“. Zároveň zprostil úředníky přísahy věrnosti. Spolu s rodinou opustil palác Schönbrunn a přesunul se na zámek Eckartsau. Podobné prohlášení následovalo 13. listopadu pro Uhersko. Je klíčové zdůraznit, že Karel nikdy nepoužil slovo „abdikace“. Pečlivě se mu vyhýbal v naději, že ho lidé buď v Rakousku, nebo v Uhersku povolají zpět. Soukromě vyjádřil své přesvědčení, že manifest z 11. listopadu považuje za šek vynucený u hlavně zbraně, a necítil se jím vázán.

Dne 24. března 1919, v doprovodu britského plukovníka Edwarda Lisle Strutta, Karel opustil Rakousko a vydal se do švýcarského exilu. Při odjezdu vydal další prohlášení – Manifest z Feldkirchu – ve kterém potvrdil svůj nárok na svrchovanost a prohlásil všechna rozhodnutí Národního shromáždění Německého Rakouska od 11. listopadu za neplatná pro sebe i svůj rod. Tento manifest byl zaslán pouze španělskému králi Alfonsovi XIII. a papeži Benediktu XV., ale pro novou rakouskou vládu byl nepřijatelný.

Rakouský parlament reagoval 3. dubna Habsburským zákonem, který formálně sesadil a vypověděl Habsburky ze země. Karlovi byl zakázán jakýkoli návrat. Ostatní mužští členové rodu se mohli vrátit jen pod podmínkou, že se vzdají všech nároků na trůn a přijmou status obyčejných občanů.

V exilu ve Švýcarsku se Karel nevzdal myšlenky na obnovu monarchie. Povzbuzen maďarskými royalisty učinil dva neúspěšné pokusy získat zpět uherskou korunu. Hlavní překážkou se stal maďarský regent, kalvinista admirál Miklós Horthy, poslední velitel císařského a královského námořnictva. Horthy, i když byl monarchista, odmítl Karla podpořit, argumentujíc politickou realitou: okolní státy (zejména Československo, Jugoslávie a Rumunsko, tvořící Malou dohodu) pohrozily invazí, pokud by se Karel vrátil.

Po druhém neúspěšném pokusu byli Karel a jeho těhotná manželka Zita zatčeni a internováni v Tihanyjském opatství. 1. listopadu 1921 byli pod ochranou britské vojenské eskorty (na rozkaz krále Jiřího V.) odvezeni na odlehlý, portugalský ostrov Madeira.

Na Madeiře, kam se k nim v únoru 1922 připojily i jejich děti, žila rodina skromně. Dne 9. března 1922 nastydl, což přerostlo v bronchitidu a těžký zápal plic. Po dvou srdečních záchvatech zemřel 1. dubna 1922 na selhání dýchání ve věku pouhých třiceti čtyř let.

Jeho ostatky (kromě srdce) stále spočívají na ostrově, v kapli v kostele Naší Paní Hory ve Funchalu. Jeho srdce a srdce jeho manželky jsou uloženy v opatství Muri ve Švýcarsku.

Historické hodnocení Karlovy osobnosti a vlády je smíšené. Zatímco někteří historici, jako například Helmut Rumpler, ho popisují jako diletanta, příliš slabého na výzvy, které ho čekaly, jiní ho vidí jako čestnou a statečnou postavu, která se zoufale snažila zastavit válku a zachránit říši. Francouzský nositel Nobelovy ceny Anatole France o něm prohlásil: „Císař Karel nabídl mír. Je to jediný slušný muž, který se v této válce objevil, a nebyl vyslyšen.“ Německý velitel polní maršál Paul von Hindenburg zase komentoval jeho snahy jako marné, protože jeho pokusy o národní usmíření a politické milosti byly odsouzeny k zániku u prvků, které byly odhodlány jeho říši zničit.

Karel, hluboce věřící člověk, byl katolickými představiteli chválen za to, že svou křesťanskou víru stavěl na první místo v politických rozhodnutích a za jeho roli mírotvorce.

Až v roce 2003 Vatikán uznal Karlovy „hrdinské ctnosti“ a udělil mu titul „Ctihodný“. Zároveň uznal zázrak připisovaný jeho přímluvě, a to vědecky nevysvětlitelné uzdravení polsko-brazilské řádové sestry Marie Zity Gradowské, která trpěla chronickými problémy s žilním oběhem a bolestmi nohou. Sestra se uzdravila poté, co se rozhodla zahájit motlitby k císaři.

3. října 2004 Papež Jan Pavel II. slavnostně blahořečil Karla I. na Svatopetrském náměstí. Papež zdůraznil, že Karel chápal svůj úřad jako posvátnou službu svému lidu a jeho hlavním zájmem bylo následovat křesťanské povolání ke svatosti i v politickém jednání. Papež zároveň stanovil 21. říjen, výročí Karlova sňatku se Zitou, jeho svátkem.

Ačkoliv byl Karel I. posledním českým králem, nikdy nebyl korunován. Nicméně jeho osobní vazby k českým zemím byly silné: uměl česky, část dětství strávil na Pražském hradě, studoval v Praze a sloužil v českých posádkách. Jeho vnuk, současná hlava rodu Karel Habsbursko-Lotrinský, zdůrazňuje pozitivní aspekty monarchie. Sám by byl jako český král Karel IV., ale realisticky neuvažuje o znovuobnovení monarchie.

K výročí 100 let od jeho úmrtí v roce 2022 se Karel symbolicky „vrátil“ do České republiky. Částečka ostatků byla uložena do kaple olomoucké katedrály sv. Václava. 24. dubna 2022 pak byly ostatky (drobná částečka žebra) blahoslaveného Karla uloženy v Císařské kapli v chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě. Aktu se zúčastnil jeho vnuk Karel Habsburský a mši celebroval pomocný biskup Václav Malý.

Zároveň mu monarchistická strana Koruna Česká postavila sochu v Plzni na Doubravce, čímž připomněla jeho odkaz v českém veřejném prostoru.

Karel I. zůstává historickou postavou, která se objevila na scéně v nejhorší možný okamžik. Člověk hluboké víry, který se snažil přinést mír a reformu, ale byl smeten nezadržitelným proudem dějin a nacionalismu. Jeho blahořečení a návrat ostatků do českých zemí symbolicky uzavírá kruh, v němž je z posledního císaře učiněn světec a symbol míru.

Zdroje: CNN Prima, Wikipedia, Český rozhlas, iRozhlas