Co se děje s naším tělem po smrti? Ještě po roce může „tančit“

Vědci nedávno zjistili, že lidské ostatky se dokážou samy hýbat i rok po smrti. Jak je to možné? A proč naše tělo po smrti začne „trávit samo sebe“?

Vteřinu poté, co srdce dotluče, se tělo vydává na cestu, která je pro každého z nás stejná. Prvním, takřka okamžitým projevem je pallor mortis neboli posmrtná bledost. Tento jev nastává s neúprosnou rychlostí, obvykle již mezi 15. a 20. minutou. jakmile ustane pumpování krve, životodárná tekutina vlivem gravitace odtéká z kapilár – těch nejjemnějších cév těsně pod povrchem kůže. Výsledkem je ztráta růžového nádechu a kůže získává popelavý, až průsvitný tón.

Zatímco navenek tělo pomalu chladne (procesem zvaným algor mortis, kdy teplota klesá v průměru o 0,84 °C za hodinu v závislosti na okolí), pod povrchem se paradoxně probouzí k životu neviditelný mikrosvět

Jako první se ke slovu hlásí autolýza, proces přezdívaný „samostrávení“. Je to tichá a neviditelná destrukce, která začíná na buněčné úrovni. Buňky, nyní kriticky zbavené kyslíku, již nedokážou udržet svou integritu. Dochází k hromadění oxidu uhličitého, což zvyšuje kyselost vnitřního prostředí. Tento chemický posun způsobí, že se začnou rozpadat buněčné váčky (lysozomy) plné trávicích enzymů. Tyto enzymy, které dříve tělu sloužily k rozkladu potravy či regeneraci, se nyní obracejí proti svému hostiteli. Začínají požírat vlastní buněčné membrány a unikají do okolí. Poškozené krevní buňky se nekontrolovaně vylévají z rozbitých cév a usazují se v tkáních, což brzy vytvoří první barevné skvrny na kůži. Autolýza je sice pro lidské oko v prvních hodinách neviditelná, ale je to právě ona, kdo „odemkne“ tělo a připraví ho pro následnou invazi bakterií a hmyzu, která v následujících dnech změní lidskou schránku k nepoznání.

Přibližně dvě až šest hodin po posledním výdechu nastupuje fáze, která po staletí fascinuje kriminalisty i spisovatele detektivek: rigor mortis neboli posmrtná ztuhlost. Zatímco laici si ztuhlost často spojují s nějakým aktivním procesem, pravda je opačná. Tělo neztuhne proto, že by svaly něco dělaly, ale proto, že jim dojde palivo.

Klíčem k tomuto stavu je molekula ATP (adenosintrifosfát), která v živém těle funguje jako univerzální energetické platidlo. Ve svalech má ATP kritickou úlohu: funguje jako „chemický klíč“, který odpojuje svalová vlákna – aktin a myosin – od sebe. Jakmile srdce dotluče a výroba ATP ustane, svalová v sobě vlákna zůstanou pevně zaklesnutá. Je to stav absolutní, permanentní křeče.

Do hry navíc vstupuje vápník. Po smrti se začnou rozpadat vnitřní membrány buněk (sarkoplazmatické retikulum) a vápník, který byl dříve bezpečně uzavřen, zaplaví svalová vlákna. Ten funguje jako spouštěč, který svaly „uzamkne“ v pozici, v jaké se právě nacházely. Proto pokud člověk zemře v křeči nebo při velkém fyzickém vypětí, může ztuhlost nastoupit téměř okamžitě.

Jedním z nejzajímavějších aspektů ztuhlosti je její metodický postup, který věda popisuje jako Nystenovo pravidlo. Tělo nezkamení naráz jako socha, ale postupuje podle logického klíče od nejmenších a nejaktivnějších svalů k těm největším.

Srdce a vnitřní orgány: Jako první tuhnou neviditelné svaly uvnitř nás, jako například srdce. Prvními vnějšími známkami jsou ztuhlá oční víčka, následovaná čelistí a krkem. Právě proto se dříve mrtvým podvazovala brada, aby ústa nezůstala otevřená. Ztuhlost se pak šíří do ramen a paží. Jako poslední kapitulují velké svalové skupiny na stehnech a lýtkách.

Tento stav „chemického zámku“ obvykle vrcholí kolem 13. hodiny po smrti. Je to období, kdy je pro koronery či pracovníky pohřebních ústavů nejtěžší s tělem manipulovat. Jak uvedla balzamovačka Holly Williamsová v rozhovoru pro BBC, někdy je k „prolomení“ této ztuhlosti potřeba použít fyzickou sílu a svaly mechanicky rozcvičit, aby bylo možné tělo připravit do rakve.

Ztuhlost ale není trvalá. Přibližně po 36 až 48 hodinách začne rigor mortis odeznívat a tělo projde tzv. sekundární ochablostí. Není to však známka regenerace, ale začátek definitivního konce. Enzymy a bakterie začnou požírat bílkovinné mosty mezi aktinem a myosinem, které svaly držely pohromadě. Chemické vazby se definitivně rozpadají, svaly povolí a tělo opět změkne..

Dlouho se věřilo, že pokud s tělem nikdo nepohne, zůstane v poloze, v jaké zemřelo. Výzkumnice Alyson Wilsonová z australské univerzity v Rockhamptonu však tento mýtus rozbila. Na specializovaném pracovišti pro studium rozkladu sledovali pomocí časosběrných kamer rozklad darovaného těla po dobu 17 měsíců.

Výsledek? Tělo se hýbalo celou dobu. A nešlo jen o drobné záchvěvy. Vědci zaznamenali, že paže, které byly původně položeny těsně podél trupu, se postupem času „rozpažily“ do stran. „Myslíme si, že tyto pohyby souvisejí s procesem rozkladu, jak tělo mumifikuje a vazy vysychají a smršťují se,“ vysvětlila Wilsonová.

Tento objev má obrovský dopad na kriminalistiku. Forenzní experti nyní musí počítat s tím, že poloha nalezené oběti nemusí odpovídat tomu, jak vypadala ve chvíli smrti, aniž by s ní kdokoli manipuloval.

Zatímco jsme naživu, náš imunitní systém drží biliony bakterií v našich střevech na uzdě. Po smrti však tyto bariéry padají. Bakterie se vydávají na „hostinu“ do celého těla. Podle studií jim trvá zhruba 58 hodin, než se ze střev rozšíří do jater, sleziny, srdce a mozku.

Tato fáze se nazývá putrefakce (hnití). Bakterie při požírání tkání produkují plyny, které způsobují nafouknutí břicha. Tlak plynů je někdy tak silný, že vytlačuje zkapalněné orgány ven z tělních otvorů. V extrémních případech může dojít i k explozi trupu.

Během tohoto procesu dochází k jevu, který patologové nazývají mramorování. Protože krev už nepřenáší kyslík, hemoglobin se začne vázat na síru produkovanou bakteriemi. V žilách a tepnách se vytvoří černo-zelená látka, která se vykreslí pod kůží jako tmavé mramorové žilkování.

Mrtvé tělo vysílá chemické signály, které jsou pro hmyz neodolatelné. První mouchy dorazí k tělu neuvěřitelně rychle – v teplém počasí už do 10 minut od smrti. Kladou vajíčka do očí, úst a ran, kde se brzy vylíhnou larvy (červi) a začnou tělo požírat zvenčí. Pokud se tělo nachází ve volné přírodě, hmyz je jen začátkem řetězce. Chemické procesy v pokročilejším stádiu, zejména produkce plynů jako kadaverin a putrescin, přilákají větší hráče. Ptáci, jako jsou káně nebo krkavci, a drobní savci (lišky, hlodavci nebo divoká prasata) dokážou zbytek měkkých tkání odstranit s až děsivou efektivitou.

Hlodavci mají navíc zajímavý návyk: v pozdějších fázích, kdy už je tělo v podstatě jen kostrou, začnou ohlodávat samotné kosti. Nedělají to z hladu, ale aby získali vápník a obrousili si své neustále rostoucí hlodáky.

Strach z rozkladu provází lidstvo od nepaměti. Pohled na milovanou osobu, která se mění před očima, byl pro naše předky natolik nesnesitelný, že vyvinuli neuvěřitelné metody, jak biologické hodiny zastavit. Staří Egypťané dovedli proces mumifikace k dokonalosti pomocí natronu a pryskyřic, ale i v jiných kulturách se experimentovalo s tím, co bylo po ruce. Těla byla nakládána do medu (který má přirozené antibiotické vlastnosti), omývána vínem, octem nebo silnou pálenkou, která měla zahubit bakterie hniloby.

V moderní době se tento souboj s přírodou přesunul do laboratoří. Současné balzamování, které se provádí zejména tam, kde je zvykem vystavovat zesnulého v otevřené rakvi, je vysoce odborný zákrok. Specialisté nejdříve z těla vypustí krev skrze žilní systém a do tepen pod tlakem vhánějí balzamovací roztok. Ten je založen na formaldehydu, ethanolu a dalších chemikáliích, které tkáně „zafixují“. Tato tekutina zničí bakterie, zastaví autolýzu buněk a kůži navrátí pružnost a přirozenější barvu. I když tento proces není věčný, dokáže tělo uchovat v téměř nehybném, životném stavu po dobu několika týdnů, což dává pozůstalým drahocenný čas na rozloučení

Zdroje: Britannica, Wikipedia, Science Focus, Medical News Today