Článek
Moje kamarádka Markéta má dvouletého syna, který neskutečně zlobí. Dovádí, dělá naschvály a nenechá člověka chvíli v klidu. Myslel jsem, že se s takovou dávkou energie prostě narodil, ale pak jsem byl svědkem toho, jak ze svého syna dělá hyperaktivního jeho vlastní matka.
Byl jsem ten den u Markéty zrovna na návštěvě. seděli jsme v kuchyni a pili kávu. Kolem nás opět řádil její dvouletý David. V jeden okamžik začal dorážet na svou maminku, volat na ní, že něco chce (nerozuměl jsem co) a doslova jí pleskat všude po těle. Markéta mu v tu ránu vzala dudlík z pusy, ponořila ho do cukřenky, ze které mi krátce předtím sladila kávu, a vrátila ho Davídkovi do úst se slovy: „To ho na chvíli uklidní.“
Zůstal jsem v šoku. „Ten cukr mu dáváš často?“ zeptal jsem se Markéty. „Párkrát denně, vždycky se po tom na chvíli zklidní,“ odpověděla mi. Nechtěl jsem moc nabourávat cizí výchovu, takže jsem raději nic neříkal, protože když jsem se posledně pokusil něco namítat vůči jejím výchovným praktikám, vznikla taková hádka, že jsme potřebovali asi tak měsíc na uklidnění.
Markéta patří mezi ty matky, které mají hlouběji do kapsy. Na mateřské si přivydělává brigádou v supermarketu, aby mohla nad rámec pravidelných výdajů koupit i něco Davídkovi pro radost. Bohužel to je ale většinou nějaká sladkost. Přitom by udělala mnohem líp, kdyby mu koupila kousek ovoce. Davídek je ale tak rozmlsaný, že mu ovoce už nechutná.
Nejednou si mi Markéta stěžovala, že si s Davidem už neví rady. Ráno brzo vstává, budí nevyspalou Markétu, po obědě ho nejde uspat a večer dokáže dovádět do pozdních hodin. „Přestaň mu už konečně dávat ten cukr,“ chtělo by se mi říct, ale vím jak by to dopadlo. Snažil jsem se alespoň naznačit, že chyba není v dítěti, ale v jeho mamince. Bohužel nejspíš ne příliš očividně. Musí si na to přijít sama.
Jedno pozitivum ale tahle zkušenost má. Od té doby, co jsem viděl máčet oslintaný dudlík v cukřence, jsem si víckrát u Markéty kávu neosladil. Alespoň někdo tu tedy snížil svůj denní příjem cukru.
