Filip Turek nám dělá ostudu na Radě EU, zatímco ministr se cítí být zbytečný

Česká politika plodí stále častěji situace, které by mohly sloužit jako odstrašující příklad toho, jak se nemá dělat zahraniční reprezentace. Poslední zasedání Rady Evropské unie pro životní prostředí (ENVI), které proběhlo 25. června 2026 v Lucemburku, je toho jasným a bohužel velmi smutným důkazem. Celá tato blamáž navíc světu odkrývá strukturální problém naší současné exekutivy, a to hru na falešného ministra, kterou předvádí poslanec a vládní zmocněnec Filip Turek. Výsledkem je mezinárodní ostuda a vizitka země, kde o klíčových otázkách průmyslu a klimatu nerozhodují legitimní členové vlády, ale lidé bez reálných rozhodovacích pravomocí.

Na zasedání Rady ministrů životního prostředí EU se koncem června projednávala témata mimořádného významu, jako jsou změna emisních cílů pro automobily, úprava nových pravidel pro obaly a otázky vodní bezpečnosti. Logicky by člověk očekával, že takto zásadní agendu, která přímo ovlivní český automobilový průmysl tvořící přes 8 % našeho HDP, pojede obhajovat ten nejvyšší a nejkompetentnější, tedy ministr životního prostředí. Místo toho však českou delegaci vedl vládní zmocněnec pro klimatickou politiku a Green Deal Filip Turek společně s náměstkem Ivem Marcinem.

Pohled na plénum, kde mezi regulérními ministry členských států sedí řadový poslanec, musel u evropských partnerů vyvolat přinejmenším rozpaky. Filip Turek zde sice plamenně hovořil o ekologii zdravého rozumu a hrozbě miliardových sankcí pro evropský autoprůmysl, nicméně jeho politická váha na takovém fóru je de facto nulová. Proč? Protože evropská unijní legislativa mluví jasně: Rada se skládá ze zástupců každého členského státu na ministerské úrovni. V evropské praxi sice existují mechanismy, jak ministra na zasedání zastoupit – formálně tak za něj může zaskočit politický náměstek, velvyslanec, nebo v určitých specifických případech i vládní zmocněnec. Jenže to má obrovský háček. Žádná z těchto osob totiž není přímo zvoleným zástupcem s nejsilnějším demokratickým mandátem, který náleží výhradně členům řádné vlády vzešlé z voleb. Pokud takto klíčové unijní debaty a hlasování o budoucnosti našeho průmyslu či klimatu přenecháváme úřednickým figurám a vládním zmocněncům bez plnohodnotné politické odpovědnosti vůči občanům, působí to na mezinárodní scéně do značné míry nedůvěryhodně. V situacích, kdy se na jednáních láme chleba a reálně se rozhoduje, pak země bez přítomnosti legitimního ministra ztrácí svou politickou váhu. Zástupci bez mandátu jsou pro ostatní evropské partnery zkrátkou slabými partnery pro vyjednávání, což naši pozici v Unii zásadně ochromuje.

Turek by sice očividně velmi rád byl ministrem a na evropském fóru se tak i chová, ale ministrem není a nebude. Když pak ze zasedání unikají záběry, na nichž Turek čte projev velmi nejistou, kostrbatou angličtinou, kterou následně sám omlouvá „extrémní únavou“, je to pro Českou republiku vyloženě trapné. Pokud se tento pán potřebuje ztrapňovat, měl by tak činit maximálně na domácí půdě pro své specifické publikum. Vyvážet tento typ politického amatérismu za hranice je hazardem s mezinárodním kreditem země.

Zásadní otázka, která v této souvislosti visí ve vzduchu, zní: Kde vlastně v té době byl oficiální ministr životního prostředí Igor Červený a proč v Lucemburku chyběl? Není to totiž poprvé. Turek za něj zaskakoval už na březnovém jednání Rady v Bruselu, zatímco Červený dal tehdy přednost výjezdu na Vysočinu do Větrného Jeníkova na schůzi Zemědělského svazu.

Samotný ministr Červený navíc nasazuje celé této absurditě korunu. Nejenže v rozhovorech dříve operoval pochybnými tvrzeními o tom, že má právní posudek, podle kterého Turek jako zmocněnec může hlasovat, ale zašel ještě dál. Bez obalu ze sebe udělal de facto zbytečného člena vlády, když veřejně prohlásil, že v otázkách automobilového průmyslu spadá všechno hlavní pod Filipa Turka a on sám by byl na radě ministrů jenom na fotografování. Červený tak otevřeně přiznal vlastní nadbytečnost a Turkovi v podstatě dobrovolně přenechal veškerá svá ministerská práva.

Takovou kapitulaci na ministerskou roli jsme snad ještě nezažili. Člen vládního kabinetu veřejně prohlašuje, že klíčovou evropskou agendu za něj fakticky rozhoduje a vyjednává řadový poslanec. Naše vláda z nás tímto způsobem dělá šašky. Oficiální ministr není nikam pouštěn, do Bruselu a Lucemburku místo něj jezdí vládní zmocněnec, a veřejnosti se lže o tom, kdo má v resortu skutečné hlavní slovo. My si to přitom jako občané necháváme tiše líbit.

Že je Igor Červený na ministerstvu na vedlejší koleji, potvrzují i svědectví úředníků z nitra vršovické budovy. Podle bývalých spolupracovníků, jako byl koordinátor akceleračních zón Radim Misiaček nebo právník Martin Abel, vládne na úřadě atmosféra izolace a strachu. Interní porady nevede ministr, ale právě Turek, který nekompromisně sedí v čele stolu a diktuje směr.

Absurditu vládnutí „svaté trojice“ (Turek, Červený a šéf sekce technické ochrany Jaroslav Wasserbauer) dokresluje Misiačkova vzpomínka na klíčovou poradu k vytyčování akceleračních zón pro obnovitelné zdroje. Zatímco Turek na ministerstvu řešil tento strategický projekt, kvůli kterému Česku v případě nesplnění hrozila ztráta minimálně devíti miliard korun z evropských fondů, oficiální ministr Červený se porady zúčastnit nemohl – odjel totiž s mluvčí navštívit stanici handicapovaných živočichů v Rajhradě.

O tom, kdo je ve vršovické budově faktickým pánem, svědčí i prostorové uspořádání. V původní, prostorné a důstojné ministerské kanceláři v pátém patře nesídlí ministr Červený, ale právě vládní zmocněnec Filip Turek. Ministr Červený byl odsunut (či podle vlastních slov dobrovolně odešel) do menší místnosti v nezabezpečené části budovy, kde dříve sídlil vrchní ředitel. Červený se sice pro média snažil situaci zlehčit bizarním vysvětlením, že původní pracovna na něj byla příliš tmavá a z té nové má krásný výhled na sluníčko a fotbalový stadion Slavie v Edenu, ale realita úředníky děsí. Vertikální komunikace zdola nahoru na úřadě zamrzla, odborníci s jinými názory jsou vyhazováni a resort fakticky řídí člověk, o němž poradci uvádějí, že „při výkonu své agendy nevyužívá spolupráci žádných dalších osob“.

Aby byla tato fraška o záměně rolí kompletní, daňoví poplatníci ji musí náležitě zaplatit. Vzhledem k tomu, že poslanec Turek „okupuje“ pravou ministerskou kancelář, muselo ministerstvo životního prostředí vypsat veřejnou zakázku na rekonstrukci nových prostor pro ministra Červeného a jeho sekretariát, aby vůbec měl kde reprezentovat.

Tento rozsáhlý plán stavebních úprav, zahrnující bourání příček, pokládku koberců, tapetování a nákup nového luxusního nábytku (včetně kožené pohovky za 65 tisíc korun), vyjde státní pokladnu na zhruba tři miliony korun. Exministr životního prostředí Petr Hladík to zcela oprávněně označil za nehorázné vyhazování veřejných peněz. Stavební úpravy se navíc nevyhnuly ani samotné Turkově kanceláři – ten sice tvrdí, že u něj o nic zásadního nešlo, nicméně potvrdil realizaci „bezpečnostní úpravy“ v podobě zdvojených dveří.

Případ Filipa Turka na radě ENVI v Lucembursku ukazuje, jak hluboko může klesnout úroveň české politiky. Máme ministra, který sám sebe degraduje do role komparsu na fotografování, a máme vládního zmocněnce, který se sice tváří jako ministr, obývá ministerskou kancelář, ale v Bruselu a Lucembursku je pouze politickou figurou bez reálného vlivu.

Tento model fungování je pro Českou republiku obrovskou ostudou. Pokud si vládní garnitura myslí, že takto amatérským přístupem a vysíláním bezmandátových zástupců s chabou jazykovou vybavením dokáže v Evropě vyjednat cokoli prospěchového pro naše občany, pak žije v hlubokém omylu. Výsledkem je jediné: na mezinárodní scéně jsme za šašky a doma se za miliony korun přestavují kanceláře jen proto, aby se ego jednoho poslance cítilo dostatečně komfortně.