Filip Turek udělal z akce odborového svazu frašku. Stěžoval si na prezidenta a mainstream

V ostravských Dolních Vítkovicích to ve čtvrtek vypadalo jako na skutečné frontové linii. Pod masivními konstrukcemi bývalých vysokých pecí se neprocházeli turisté, ale stovky rozhněvaných odborářů, jejichž bubnování a pronikavé houkání se odráželo od rezavého železa jako válečný pokřik. Vzduch nebyl nasycen jen zimním chladem, ale především hmatatelnými obavami o budoucnost celého evropského průmyslu. Atmosféra připomínala napjaté ticho před bouří. Lidé v barevných šálách svých svazů nepřijeli na výlet, ale bojovat o své živobytí. Téma bylo jasné, konkrétní a pro mnohé z přítomných smrtelně vážné: hovořilo se o likvidačních cenách emisních povolenek, které drtí české hutě, a o hrozbě ztráty desetitisíců pracovních míst, jež by z regionu udělala sociální pustinu.

Byla to scéna pro tvrdé chlapy – pro ty, kteří denně pracují v žáru pecí a rozumí oceli víc než politickým proklamacím. Z řečnického pultu zněla tvrdá data o tom, jak „sebevražedná“ politika Bruselu dělá z Evropy průmyslový skanzen, zatímco mocnosti jako Čína nebo USA se nám zpoza oceánu jen nevěřícně smějí. Zkušení matadoři byznysu zde bez příkras popisovali absurdní realitu, kdy schválení jednoho pilotního projektu v Česku trvá déle než celá výstavba továrny v zámoří. Všudypřítomné transparenty s nápisy jako „Zabitím průmyslu klima nezachráníme“ jen podtrhovaly hloubku frustrace lidí, kteří mají pocit, že jsou obětováni na oltář zelené ideologie bez ohledu na ekonomickou realitu.

Jenže v momentě, kdy k mikrofonu a k hloučku hladových novinářů přistoupil vládní zmocněnec pro Green Deal Filip Turek, se vážná nota manifestace začala nebezpečně lámat do tragikomické frašky. Místo toho, aby jako politik odpovědný za klimatickou agendu nabídl konkrétní vize nebo alespoň vyjádřil věcnou solidaritu s těžce zkoušeným sektorem, přehodil výhybku na své oblíbené téma – sebe samého. Z manifestace za záchranu průmyslového dědictví se na několik dlouhých minut stalo soukromé sezení v terapeutické skupině s podtitulem „Celý svět mi ubližuje a nikdo mi nerozumí“. Turek předvedl klasickou disciplínu politického narcismu: dokázal ignorovat stovky lidí s existenčními problémy jen proto, aby si mohl před kamerami postěžovat, jak mu média a „mainstream“ hází klacky pod nohy a jak je mu ze strany Pražského hradu neprávem ubližováno.

Zatímco předseda OS KOVO Roman Ďurčo trpělivě vysvětloval, že cena emisních povolenek oscilující kolem 90 eur za tunu je pro české hutě rozsudkem smrti, a ředitel Třineckých železáren Roman Heide varoval před administrativním monstrem jménem CBAM, Filip Turek se rozhodl, že odborných řečí už bylo dost. Jako by ho snad grafy o konkurenceschopnosti a obavy z levných asijských dovozů nudily.

V momentě, kdy stovky dělníků v barevných šálách, s tvářemi ošlehanými prací v náročných provozech, skandovaly za svou nejistou budoucnost, se vládní zmocněnec bez mrknutí oka stylizoval do role největší oběti v areálu. Turek se neváhal postavit před televizní kamery s výrazem mučedníka a naznačovat, že jeho osobní nepohodlí s novináři je minimálně stejně závažný problém jako energetická krize. Jako by snad čtenáři v Praze nebo redaktoři ve zpravodajských vstupech nesli vinu na tom, že evropská energetika ztrácí dech a ocelárny na Ostravsku nevědí, co bude zítra. Namísto vládního zmocněnce, který má přinášet řešení, v Ostravě vystoupil „influencer“.

Vrcholem tohoto ostravského představení pak bylo další kolo veřejných stesků nad tím, že mu prezident Petr Pavel odmítl svěřit ministerské křeslo. Výrok, že „pan prezident snad časem dostane rozum“, pronesený mezi hloučky odborářů, je definitivním potvrzením Turkovy politické nezralosti. Člověk, který by chtěl mít v gesci jednu z nejdůležitějších agend moderní historie státu, se na akci, kde by měl vystupovat ryze věcně a odborně, chová jako uražené dítě na pískovišti. Filip Turek tam nestál jako zmocněnec pro Green Deal, ale jako malý kluk, kterému na hradním hřišti nechtějí půjčit kýbl a bábovičku s nápisem „Ministerstvo životního prostředí“. Místo aby dokazoval, že je hoden funkce svými činy, potvrdil přesně to, proč ho prezident do funkce nikdy jmenovat neměl – že jeho ego vždycky spolehlivě zastíní jakýkoliv celospolečenský zájem.

Turkova přítomnost v kulisách ostravského průmyslového srdce působila místy až fyzicky nepatřičně, jako by se na scénu Shakespearovy tragédie omylem zatoulal ochotník z bulvární frašky. I Andrej Babiš, jakožto nesporný mistr politického marketingu a populismu, pochopil vážnost chvíle. Ačkoliv i on hrál na strunu emocí, držel se alespoň linky „boje proti diktátu z Bruselu“ a operoval s konkrétními dopisy evropským lídrům či summity v Belgii. Babiš věděl, že lidé s mozoly na rukou chtějí slyšet, že za ně někdo kope v ringu. V tu samou chvíli však Filip Turek udělal z osudové situace regionu pouhou kulisu pro své vlastní „ublíženecké porno“. Místo aby využil unikátní prostor k prezentaci věcných kroků své zmocněnecké agendy nebo vysvětlil strategii pro příští měsíce, bezohledně strhl veškerou pozornost k oltáři svých osobních křivd.

Pokud někdo do čtvrtka pochyboval o tom, zda bylo rozhodnutí prezidenta Petra Pavla nejmenovat Turka ministrem správné, dostal v Ostravě odpověď v nejčistší možné formě. Prezident tehdy své veto zdůvodnil nejen kontroverzními výroky z minulosti, ale především celkovou politickou a osobní nezralostí kandidáta. Ostravské vystoupení bylo v podstatě přímým přenosem této nezralosti v akci. Skutečný státník na manifestaci, kde se láme chleba o budoucnosti celého odvětví a tisíců rodin, neobtěžuje okolí svými pocity, že ho „média nemají ráda“ nebo že ho „pan prezident brzdí v kariéře“. Státník v takové chvíli dokáže své ego zamknout do šuplíku.

Vítkovická manifestace tak nakonec odhalila víc, než možná sami organizátoři zamýšleli. Ukázala propastný rozdíl mezi politikou jako službou a politikou jako nástrojem k léčení vlastních komplexů. Pro něj není klimatická politika ani Green Deal tématem, které vyžaduje hlubokou analýzu a mravenčí diplomatickou práci. Je to pro něj jen vděčné jeviště, podsvícený prostor pro nekonečnou seberealizaci. Jeho prohlášení o tom, jak resort životního prostředí fakticky řídí svými „náměty a radami“, zatímco jej oficiálně spravuje Petr Macinka rozkročený mezi diplomacií a ekologií, jen dokresluje absurdní divadlo, v němž se současná vláda ocitla.

Pokud má být český a evropský průmysl skutečně zachráněn před úpadkem, bude k tomu potřeba mnohem víc než jen neustálé, kolovrátkovité fňukání nad „zlým mainstreamem“ a mediální nepřízní. Transformace ekonomiky v době energetické nejistoty vyžaduje dospělý, pragmatický a především pokorný přístup ke službě státu. Vyžaduje lidi, kteří chápou, že jejich jméno není důležitější než osud hutníka z Vítkovic. A právě tento „dospělý přístup“ Filip Turek v Ostravě opět trestuhodně zapomněl někde v šatně. Dokud se jeho politické ambice neprotnou s elementární odpovědností a schopností neřešit jen sebe, zůstane pro český průmysl spíše přítěží než zmocněncem, který by ho dokázal vyvést z krize.

Zdroje: Seznam Zprávy, idnes, Novinky