Článek
Akademická dráha Nikolaje Gogola na univerzitě v Petrohradu byla bizarním divadelním představením. V roce 1834 získal prestižní post profesora středověkých dějin, přestože pro tuto roli postrádal jakoukoli kvalifikaci i hlubší znalosti. Jmenování bylo výsledkem vlivných známostí, nikoliv odbornosti. Realita v posluchárnách pak odpovídala spíše frašce z jeho vlastních her: po brilantní úvodní přednášce, kterou si dopředu pečlivě připravil a naučil se ji nazpaměť, jeho pedagogické schopnosti zcela zkolabovaly.
Gogol pravidelně vynechával dvě ze tří přednášek. Když už se do třídy dostavil, často jen nesrozumitelně mumlal pod fousy nebo seděl v naprostém tichu s černým šátkem omotaným kolem čelisti. Předstíral nesnesitelnou bolest zubů, aby se vyhnul povinnosti mluvit nebo zkoušet studenty u závěrečných zkoušek. Tato profesní katastrofa skončila po roce jeho rezignací, během níž Gogol definitivně pochopil, že jeho ambice se nebudou realizovat na katedře, ale na papíře.
Podivínství ho provázelo už od dětství na ukrajinském venkově. Jako vyzáblý a neduživý chlapec s nápadně dlouhým nosem nezapadal mezi vrstevníky, kteří mu v nezhinském lyceu přezdívali „záhadný trpaslík“. Byl uzavřený, bolestínsky sebevědomý a zmítaný touhou po slávě, která hraničila s posedlostí. Tento vnitřní tlak a přebujelé ego v něm pěstovala matka, která v něm od malička viděla budoucího zachránce Ruska.
První střet s realitou literárního světa však dopadl tragicky. Když v roce 1828 pod pseudonymem V. Alov vydal na vlastní náklady romantickou poemu Hans Küchelgarten, kritika ji nemilosrdně rozcupovala. Gogolův zkratkovitý temperament se projevil okamžitě: v návalu studu a vzteku skoupil z petrohradských knihkupectví všechny zbývající výtisky a do jednoho je spálil.
Sexuální labyrint a římské noci
Gogolův vztah k Rusku byl plný rozporů a vnitřního exilu. Zatímco petrohradská kritika v čele s Bělinským v něm viděla neohroženého satirika a realistu, který bičuje prohnilou carskou byrokracii, on sám se v ruském prostředí cítil udušený. Skutečně rozkvést dokázal až pod italským sluncem. V Římě strávil s přestávkami dvanáct let a toto město se pro něj stalo útočištěm před šedí ruských úřadů. Miloval italskou operu, studoval antické umění a poprvé v životě zakusil pocit svobody. Právě zde, v bezpečné vzdálenosti od petrohradských cenzorů i rodinných očekávání, se však naplno rozhořel jeho vnitřní konflikt mezi přirozenými touhami a náboženským děsem.
Moderní literární badatelé, jako například Simon Karlinsky, poukazují na to, že Gogolův život byl složitým bludištěm potlačované sexuality. V Itálii udržoval blízké vztahy s muži, které měly hluboký emocionální a pravděpodobně i erotický podtext. Jenže Gogol byl zároveň mužem chorobně zbožným. Jeho víra nebyla laskavá, byla to víra plná strachu z pekla, démonů a věčného zatracení. Tento vnitřní „inkvizitor“ mu nedovolil najít v milostném životě klid. Každý projev tělesnosti v něm vyvolával pocity viny, které později, pod vlivem fanatických duchovních, přerostly v sebetrýznění a odmítání světa.
Tento psychologický rozkol se přímo otiskl do jeho vrcholných děl, která dnes čteme jako literární záznamy klinické psychózy. Povídka Nos není jen vtipnou hříčkou o úředníkovi, který ztratí část obličeje. Je to surrealistická noční můra o ztrátě identity a celistvosti. Když nos majora Kovaleva uteče, oblékne si uniformu a začne si budovat vlastní kariéru, jde o manifestaci hluboké úzkosti z odloučení. Podle psychoanalytických výkladů se v tomto příběhu zrcadlí Gogolův strach z kastrace a neschopnost sžít se s vlastním tělem, které ho v jeho očích neustále zrazovalo svou nedokonalostí a „nečistými“ pudy.
Stejně temné podtóny nese i slavný Plášť. Příběh o Akakiji Akakijevičovi, malém člověku, který upne veškerý smysl své existence k novému kusu oděvu, je studií o fetišismu a sociálním vyloučení. Ve chvíli, kdy je mu plášť ukraden, se hrdina hroutí a umírá, aby se vrátil jako mstivý přízrak. Gogol zde nepsal sociální reportáž o chudobě úředníků, jak se dříve tvrdilo ve školách. Psal o totální izolaci lidské duše a o tom, jak se banální předmět může stát božstvem v prázdném světě bez lásky. Jeho próza byla ventilem pro traumata, která nedokázal zpracovat jinak než skrze grotesku, kde se smích vteřinu před koncem mění v metafyzický horor.
Šílený kněz a smrt v přímém přenosu
Závěrečná kapitola života Nikolaje Gogola připomíná spíše výjev z temného středověkého hororu než biografii uznávaného spisovatele. Zlom nastal, když se už tak psychicky labilní autor dostal pod absolutní vliv fanatického a sadistického kněze Matveje Konstantinovského. Tento duchovní mentor v Gogolovi systematicky živil pocit viny a přesvědčil ho, že veškerá jeho dosavadní literární tvorba je hříšná a je přímým nástrojem ďábla. Gogol, zmítaný strachem z věčného zatracení, propadl chorobné mystice a rozhodl se pro brutální cestu „očištění“ skrze sebetrýznění.
Jeho snaha o duchovní spásu nabyla podoby drastického hladovění, které ho během několika týdnů změnilo v živoucí kostru. V noci 24. února 1852, pouhých devět dní před smrtí, vyvrcholil jeho vnitřní rozvrat v tragickém aktu: v záchvatu náboženského šílenství naházel do krbu rukopisy druhého dílu svého životního románu Mrtvé duše. Druhý den ráno, když se probral z nejhoršího amoku, plakal a tvrdil, že ho k tomuto činu donutil sám ďábel, který s ním sehrál krutý žert. Svému příteli se svěřil, že chtěl spálit jen nepotřebné papíry, ale plameny pohltily vše.
Agonie posledních dní byla o to strašnější, že se do ní vložila tehdejší medicína se svými nejbrutálnějšími metodami. Lékaři, kteří si s jeho apatií a odmítáním potravy nevěděli rady, se rozhodli pro „léčbu“ šokem. Vysíleného spisovatele, vážícího už jen několik desítek kilogramů, násilím ponořovali do ledových a následně horkých koupelí. Na jeho pověstný dlouhý nos a kolem úst mu přikládali krvelačné pijavice, které měly z těla vytáhnout „špatnou krev“ způsobující šílenství.
Gogol u těchto procedur, které prováděli za přítomnosti jeho přátel, trpěl nepředstavitelnými bolestmi a zoufale křičel, aby ho nechali v klidu zemřít. Jeho prosby nikdo nevyslyšel. Zcela zlomený, vyhladovělý a psychicky zdevastovaný vydechl naposledy 4. března 1852 ve věku pouhých 42 let. Zemřel jako muž, který se tak moc bál božího trestu, až se sám stal obětí vlastního strachu a fanatismu, který mu vzal nejen zdravý rozum, ale i jeho největší životní dílo.
Záhada rakve č. 1931: Kde je hlava?
Nikolaj Gogol trpěl po většinu dospělého života ochromující tafofobií – panickou hrůzou z toho, že bude prohlášen za mrtvého během jednoho ze svých záchvatů letargického spánku a následně pohřben zaživa. Tato obsese byla tak silná, že pět let před smrtí v závěti výslovně instruoval své přátele: „Moje tělo nesmí být uloženo do země, dokud se neobjeví nezvratné známky rozkladu.“ Měl strach, že jeho srdce prostě jen na chvíli přestane bít, jako se mu to stávalo při záchvatech malárie, a on se probudí v absolutní tmě pod tunami hlíny.
Když v roce 1931 sovětské úřady rozhodly o demolici Danilova kláštera a exhumaci Gogolových ostatků za účelem jejich převozu na Novoděvičí hřbitov, stala se tato fobie námětem pro jednu z literárních legend. U otevření rakve asistovala skupina předních sovětských spisovatelů, kteří se později postarali o to, aby se detaily z obřadu staly veřejným hororem. Vladimir Lidin, jeden z přítomných, šířil svědectví, ze kterého tuhla krev v žilách: vnitřní polstrování rakve bylo prý rozdrásané nehty a samotné tělo neleželo v klidné poloze na zádech, ale bylo zkroucené na boku s hlavou nepřirozeně vytočenou ke straně.
Ještě bizarnější rozměr dodala exhumaci verze o chybějící lebce. Někteří svědci tvrdili, že v rakvi našli pouze kostru v zachovalém tabákovém kabátě, která končila krčními obratli. Okamžitě se vyrojily spekulace o tom, že hlavu slavného autora ukradl sběratel kuriozit Alexej Bakrušin už při opravě hrobu v roce 1909.
Dnešní vědecká vysvětlení jsou sice logická, ale pro milovníky záhad mnohem méně atraktivní. Odborníci poukazují na to, že po 79 letech v zemi je dřevo rakve prohnilé a pod obrovským tlakem zeminy se bortí, což může s rozkládajícími se ostatky libovolně pohnout. Otočení hlavy ke straně je navíc běžným posmrtným jevem – svaly se po odeznění posmrtné ztuhlosti uvolní a lebka se vlivem gravitace svalí do prázdného prostoru v rakvi.
Gogol jako bořič hranic
Gogol byl historicky prvním autorem, který naplno pochopil a pojmenoval základní pravdu moderního věku: svět je v jádru absurdní a hluboce nelogické místo. Bez jeho odvahy vpustit do literatury iracionalitu a děsivý humor by pravděpodobně nikdy nevznikla díla, která dnes považujeme za pilíře světové kultury. Bez Gogola by Franz Kafka možná nikdy nenašel odvahu proměnit člověka v obrovského brouka a Michail Bulgakov by jen stěží nechal po Moskvě pochodovat ďábla doprovázeného mluvícím kocourem. Gogol totiž zbořil mýtus, že literatura musí dávat smysl, a nahradil ho vizionářským šílenstvím.
Právě on světu ukázal, že i ten nejmenší, společností přehlížený úředníček má ve svém nitru vesmír, který dokáže po smrti rozvrátit celý Petrohrad. Jeho příběhy nám připomínají, že hranice mezi realitou a halucinací je nebezpečně tenká.Svým radikálním pohledem na lidskou existenci Gogol předběhl dobu o celé století a stal se otcem moderního surrealismu.
Byl to Ukrajinec píšící v imperiální ruštině, hrdý potomek kozáků, který se stal miláčkem petrohradských salonů, a aristokrat, který většinu svého zralého života strávil v dobrovolném exilu. Celý život bojoval s vnitřními démony, balancoval na hraně mezi svatostí a šílenstvím a nakonec se stal obětí vlastní touhy po absolutní čistotě.
Zdroje: American Literature, Wikipedia, Bulvární historie, LA Times, Ebsco
