Článek
Jan Amos Komenský je v českých zemích uctíván jako Učitel národů a otec moderní pedagogiky. Jeho impozantní dílo a humanistické myšlenky překročily hranice a ovlivnily myšlení celé Evropy. Co se ale o něm ve školních lavicích příliš nedozvíme, je fakt, že byl také mužem plným vášní, osobních tragédií a až překvapivé důvěry v mystické vize. Byl sice uznávaným učencem, ale zároveň i romantikem s bohatým milostným životem, který se bál plavby po moři a věřil podivínským prorokům.
Dětství poznamenané tragédií
Jan Amos Komenský, který se narodil v roce 1592 na jihovýchodní Moravě, prožil dětství, kterému by se dnešní děti jen těžko vyrovnávaly. Jako nejmladší z pěti dětí v rodině příslušníků Jednoty bratrské byl v útlém věku vystaven kruté realitě 17. století. Morová epidemie, která byla tehdy častým a nelítostným návštěvníkem, mu vzala oba rodiče a dvě sestry. Osamělý chlapec, který v té době přišel o veškeré rodinné zázemí, se musel spoléhat na péči opatrovníků a starších sester. Ty ho poslaly do Přerova, kde začal studovat na bratrské škole. Právě zde, v chudé a skromné škole, se Komenský poprvé setkal s novým chápáním víry a položil základy svého celoživotního studia. Jeho bystrost a intelekt mu otevřely dveře na německé univerzity v Herbornu a Heidelbergu, kde se naplno ponořil do světa filozofie a teologie. Po návratu do vlasti v roce 1614 se stal rektorem bratrské školy v Přerově a v roce 1616 byl vysvěcen na kněze, čímž začala jeho duchovní a pedagogická kariéra ve Fulneku.
Osobní a národní tragédie jako zdroj inspirací
Šťastné období ve Fulneku však trvalo jen krátce. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 se život Komenského i celého českého národa obrátil naruby. Jako kněz nekatolické Jednoty bratrské se musel buď zříct své víry, nebo čelit perzekuci. Zvolil si druhou možnost a stal se psancem, který se musel skrývat na různých místech v Čechách a na Moravě. Tyto roky plné strachu, nejistoty a pronásledování se staly ústředním tématem jeho spisů, jako je například Truchlivý. V nich se vyrovnává s vnitřním zápasem a zoufalstvím. K tomuto zoufalství se brzy měla přidat další zdrcující rána.
První manželství uzavřel ve svých 26 letech s Magdalenou Vizovskou v roce 1618, když působil jako kněz ve Fulneku. Magdalena byla o čtyři roky mladší a pocházela z bohaté a vážené rodiny. Jejich soužití bylo krátké, ale šťastné. Během čtyř let se jim narodili dva synové, jejichž jména se bohužel nedochovala. Jejich rodinná idyla byla však krutě přerušena morovou epidemií. Komenský, který se musel skrývat, v dobré víře poslal svou rodinu do bezpečí k Magdalenině matce do Přerova. Mor si však nevybíravě vzal nejen jeho ženu, ale i oba syny. Tato obrovská ztráta zanechala na Komenském hlubokou emocionální ránu, ze které se dlouho vzpamatovával. Jeho utrpení se odrazilo v jeho filozofických a útěšných spisech, kde hledal smysl a útěchu v Bohu.
Po dvou letech hlubokého smutku našel Komenský útočiště v Brandýse nad Orlicí, kde se tajně setkávali pronásledovaní kněží Jednoty bratrské. Zde se seznámil s Marií Dorotou Cyrillovou, o deset let mladší dcerou představitele Jednoty bratrské. V září 1624 se s ní podruhé oženil, což mu pomohlo přemostit pochopitelnou skepsi, kterou prožíval. Z dochované svatební smlouvy, uložené v brandýském archivu, vyplývá, že Komenský byl nejen duchovní, ale i praktický muž, který dbal na zajištění své rodiny. V tomto manželství prožil čtyřiadvacet let a narodil se jim syn Daniel a tři dcery: Alžběta, Dorota Kristýna a Zuzana. Komenský v Dorotě získal spolehlivou oporu v dalším nelehkém životě exulanta plném cestování a práce. Bohužel i toto manželství skončilo tragicky, když Marie Dorota v roce 1648 zemřela.
Krátce poté, co se Komenský stal podruhé vdovcem, se musel postarat o své dvě nejmladší děti. Již rok po smrti Marie Doroty, v květnu 1649, se potřetí oženil. Jeho vyvolenou se stala Jana Gajusová, která byla o neuvěřitelných třicet let mladší. Sňatek uzavřeli v polské Toruni. Toto manželství zůstalo bezdětné, ale Jana se stala Komenského věrnou a neochvějnou společnicí. Prošla s ním nejtěžším obdobím jeho života, včetně zničujícího požáru v Lešně v roce 1656, při kterém Komenský přišel téměř o všechen majetek a cenné rukopisy. Jana ho doprovázela i na jeho poslední cestě do Holandska, kde společně prožili posledních čtrnáct let jeho života. Zůstala po jeho boku až do jeho smrti v roce 1670.
Mystičtí proroci a Komenského bezmezná důvěra
Navzdory svému racionálnímu a systematickému přístupu k pedagogice, Jan Amos Komenský podlehl fascinaci proroctvími a mysticismem, která je pro mnohé historiky dodnes matoucí. V bouřlivých časech po Bílé hoře, kdy se jeho naděje na návrat do vlasti a na nápravu světa rozplývaly, se stal snadnou obětí, hledající potvrzení v nadpřirozených vizích. Sám sebe v podstatě přemluvil, že naděje umírá poslední a Bůh mu seslal své proroky.
Komenský se setkal se třemi hlavními postavami, jejichž věštby pečlivě zaznamenával ve svých spisech, zejména v díle Lux in tenebris (Světlo v temnotách). První z nich byla Kristina Poniatowská, teprve šestnáctiletá dívka, která upadala do extatických stavů ve kterých prohlašovala proroctví. Komenský ji vnímal jako božský nástroj a horlivě zaznamenal jejích 82 vidění, přestože byla tato dívka často označována za duševně nemocnou. Věřil jejím předpovědím o brzkém pádu Habsburků a návratu Fridricha Falckého na český trůn. Ačkoliv se nic z toho nikdy neuskutečnilo, Komenský v ní viděl poselství boží naděje.
Další osobností byl Kryštof Kotter, jirchář, který prohýřil celé své jmění a údajně získal prorocký dar teprve tehdy, když byl na mizině. Komenský mu bezmezně důvěřoval, vydával jeho věštby a dokonce se s nimi osobně vypravil do Haagu, aby je předal sesazenému králi.
Posledním z trojice byl jeho bývalý spolužák, Mikuláš Drabík. Ten měl ještě pochybnější pověst, protože byl známý jako alkoholik a na živobytí si vydělával obchodem se suknem a vínem, za což ho nadřízení zbavili kněžské funkce. Drabík se stal proslulým svými agresivními vizemi, kde často předpovídal utrpení a smrt svým odpůrcům. Navzdory tomu Komenský Drabíkovi věřil a byl s ním v kontaktu až do konce svého života. Dokonce mu napsal svůj poslední dopis dva týdny před smrtí.
Více než jen pedagog: filozof a vědec
Komenského mecenáši podporovali zejména pro jeho pedagogickou činnost, on sám se ale primárně cítil být filozofem. Pedagogiku viděl jako klíčový nástroj k dosažení svého hlavního cíle: pansofie, neboli všeobecné nápravy lidstva. Věřil, že kvalitní a dostupné vzdělání pro každého, bez ohledu na pohlaví či původ, je cestou ke světu bez válek a konfliktů. Byl neuvěřitelně optimistický, což ostře kontrastovalo s dobovým křesťanským učením, které hlásalo lidskou hříšnost.
Komenského zájmy byly ohromující a sahaly daleko za hranice běžných oborů. Zajímala ho lingvistika, teologie a historie, ale také se pouštěl do spekulativních vědeckých úvah. Například se zabýval myšlenkou perpetua mobile, tedy stroje s ustavičným pohybem, a věnoval mu spisy Zpráva o samovolném pohybu a Ustavičný pohyb. Někteří badatelé v něm dokonce vidí inspiraci pro tajné společnosti, jako je například zednářské hnutí. Jeho myšlenky o nápravě světa a tajné společnosti ve spisu Cesta světla byly velmi vlivné a inspirovaly osvícence a encyklopedisty, z nichž mnozí byli zednáři.
Fóbie a poslední roky
Přestože Komenského myšlenky překračovaly oceány, on sám trpěl fóbií z plavby po moři. Tuto hrůzu získal po bouři, kterou zažil na cestě do Anglie, a která ho poznamenala na zbytek života. Právě kvůli tomuto strachu musel odmítnout nabídku stát se prvním rektorem Harvardovy univerzity v amerických koloniích.
Posledních čtrnáct let svého života strávil v holandském Amsterdamu, kde se mohl v klidu věnovat své práci. Zde vydal svá největší díla, včetně monumentální Opera didactica omnia (Veškeré spisy didaktické). Zemřel 15. listopadu 1670 v Amsterdamu a jeho ostatky byly později převezeny do Naardenu, kde jsou uloženy v důstojném mauzoleu.
Zdroje: 100+1, Wikipedia, Kam po Česku, Deník, Český rozhlas, Euro zprávy, Memento historia
