Článek
Celá událost odstartovala o Velikonocích, kdy se Jindřich Rajchl rozhodl zveřejnit identitu muže, jenž mu měl zasílat urážlivé a oplzlé zprávy. Podle Rajchlových slov šlo o útoky na jeho ženu a děti, což je bezpochyby chování, které v demokratické společnosti nemá místo a může naplňovat znaky přestupku či trestného činu.
Namísto standardního postupu, tedy předání důkazů Policii ČR a vyčkání na výsledek vyšetřování, však Rajchl zvolil metodu osobní pomsty. Zveřejnil plné jméno dotyčného, jeho bydliště a fotografie, přičemž text doprovodil posměšnými komentáři.
Mezery v základní znalosti zákona
Skutečnost, že se pod podobným příspěvkem podepisuje člověk s titulem JUDr., dodává celé události punc absurdity. Titul doktora práv není pouze akademickou ozdobou, ale měl by být zárukou, že jeho držitel rozumí hierarchii práva a ctí zákonné postupy. Právo na ochranu osobnosti, soukromí a lidské důstojnosti tvoří samotný pilíř moderního občanského práva. Pokud se však právník rozhodne tyto principy ignorovat a využít svou platformu k veřejnému „propálení“ identity jiné osoby, popírá tím samotnou podstatu svého vzdělání. Namísto aby kultivoval právní prostředí, uchyluje se k metodám, které jsou v přímém rozporu s etikou.
Jindřich Rajchl svým postupem narazil na základní ustanovení občanského zákoníku, konkrétně na paragraf 84. Ten striktně zakazuje rozšiřování podoby člověka bez jeho výslovného svolení. V právním řádu České republiky neexistuje nic jako „výjimka pro odplatu“ nebo „právo na veřejné zesměšnění útočníka“. Skutečnost, že Rajchl toto pravidlo ignoroval, svědčí o jeho hluboké profesní nekompetenci. Jako právník by měl vědět, že ani protiprávní jednání druhé strany nedává oběti bianko šek k porušování zákonů o ochraně osobnosti.
Pokud politik, který aspiruje na vysoké státní funkce a prezentuje se jako ochránce zákonnosti, vědomě obchází pravidla ochrany soukromí, vyvstává zásadní otázka o jeho profesní způsobilosti. Je Jindřich Rajchl skutečně schopen interpretovat složité právní normy, když selhává v pochopení tak elementární věci, jako jsou následky neoprávněného zveřejnění cizí fotografie a osobních údajů? Tento čin ho vykresluje nikoliv jako experta, ale jako právního laika, který se nechal ovládnout emocemi na úkor odbornosti. Riziko, že se z oběti stane viníkem čelícím žalobám, je v tomto případě extrémně vysoké a pro zkušeného právníka by mělo být naprosto zřejmé.
Místo, aby Rajchl využil své právní vzdělání k tomu, aby útočníka dohnal k odpovědnosti skrze policii a soudy, zvolil metodu digitálního pranýře. Tím však nepřímo přiznal vlastní neschopnost domoci se spravedlnosti zákonnými prostředky. Pro veřejnost je to varovný signál: pokud právník namísto paragrafů tasí Facebook, aby vyvolal lynč, ukazuje to na jeho rezignaci na právní stát a elementární neznalost mechanismů, které mají bránit zneužití osobních údajů. Rajchl se touto událostí diskvalifikoval jako kompetentní právník, kterému chybí i základní vědomost práva.
Rizika, která „JUDr.“ Rajchl zřejmě nedomyslel
Zatímco Rajchlův útočník může čelit postihu za nevhodné zprávy, sám politik se vystavil celé řadě právních rizik, která mohou mít pro jeho kariéru i peněženku nepříjemné následky.
Odhalený muž, byť se mohl dopustit nevhodného chování, má v rukou silný nástroj v podobě žaloby na ochranu osobnosti. V českém právním prostředí platí, že zásah do soukromí musí být přiměřený. Veřejné vystavení identity, bydliště a fotografií s hanlivým komentářem na profilu s obrovským dosahem je v přímém rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu.
Rajchl tak riskuje nejen povinnost příspěvek smazat a zveřejnit omluvu, která bude pro jeho ego bolestivá, ale především povinnost vyplatit nemalé finanční odškodnění za nemajetkovou újmu. Dehonestace člověka před statisíci sledujícími může být soudem vyčíslena v řádech desítek i stovek tisíc korun.
Navíc pokud je Jindřich Rajchl aktivním advokátem, jeho chování podléhá Etickému kodexu České advokátní komory. Ten ukládá advokátovi povinnost chovat se i v soukromém životě tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu. Advokátní komora může v kárném řízení udělit sankce od napomenutí přes vysoké pokuty až po dočasný zákaz výkonu advokacie. Rajchl svou hrou na mstitele ukazuje, že buď nezná stavovské předpisy, nebo je mu profesní čest ukradená.
Nejnebezpečnějším aspektem celé události je možná odpovědnost za následky, které může jeho příspěvek vyvolat. Tím, že Rajchl prakticky označil terč a vybídl své radikální příznivce k interakci, se pohybuje na velmi tenkém ledě trestního zákoníku. Pokud by někdo z jeho stoupenců vzal výzvu k „pozdravování“ doslova a odhaleného muže fyzicky napadl, poškodil jeho majetek nebo jej obtěžoval, mohl by být Jindřich Rajchl vyšetřován pro podněcování k trestnému činu nebo jako pomocník při jeho spáchání.
Politický marketing nadřazený právu
Jindřich Rajchl v rámci této události zcela rezignoval na svou profesní identitu právníka a plně přijal roli čistě populistického lídra. Útokem na identitu „detektiva Andrewa“ totiž cíleně zasáhl přesně ty struny, které jeho publikum slyší nejhlasitěji – odpor k inkluzi, pohrdání politickými oponenty a touhu po silovém, mimosoudním řešení sporů. Namísto kultivované debaty o hranicích svobody projevu nabídl svým sledujícím „hlavu na podnose“, čímž sice získal okamžitý potlesk v komentářích, ale zcela tím obětoval svou odbornou integritu.
Cena za tento krátkodobý politický zisk je však v dlouhodobém měřítku extrémně vysoká. Rajchl tímto aktem fakticky legitimizuje kyberšikanu a vysílá svým stoupencům signál, že zákony jsou jen prázdná slova, která platí pouze pro někoho, a že osobní msta je legitimním nástrojem boje. Pokud se člověk, který se v jiných souvislostech pasuje do role ochránce ústavnosti a práva, chová jako internetový predátor, ztrácí jakoukoli kredibilitu pro budoucí odbornou diskuzi.
Spravedlnost patří do rukou státu, nikoliv na Facebook
I když se v online prostoru setkáte s nespravedlností, vulgaritou nebo agresí, demokratický právní stát vám nedává mandát k tomu, abyste se stali soudcem i katem v jedné osobě. Civilizovaná společnost stojí na tom, že spravedlnost vykonávají nezávislé orgány na základě důkazů.
U Jindřicha Rajchla je toto pochybení o to závažnější, že jeho profesní vzdělání a titul JUDr. by mu měly sloužit jako morální a odborný kompas, nikoliv jako zástěrka pro vyřizování účtů. Jako právník by měl být první, kdo varuje před nebezpečím svépomoci a lynče, nikoliv tím, kdo je aktivně vyvolává.
