Kdo z veřejných peněz bere nejvíc? Prezident to ani zdaleka není

Kdykoliv se v Česku otevře téma platů hrazených z peněz daňových poplatníků, pohledy veřejnosti se automaticky upírají na Pražský hrad nebo do Strakovy akademie. Debaty o tom, zda by si politici neměli platy raději zmrazit, plní přední stránky novin. Realita českého veřejného sektoru je však finančně úplně jiná. Prezident, premiér ani ministři se totiž se svými příjmy ani zdaleka nedotýkají absolutního vrcholu.

Zatímco platy politiků jsou striktně svázány zákonem a transparentně sledovány, v zákulisí státních firem, pojišťoven a centrální banky se točí částky, o kterých se ústavním činitelům může jen zdát.

Debaty o platech politiků spolehlivě plní stránky novin i televizní debaty. Koncem loňského roku sice opozice ostře prosazovala úplné zmrazení jejich odměn až do roku 2030, tehdejší vládní koalice však prosadila kompromisní strop. Od ledna 2026 tak platy ústavních činitelů vzrostly o zákonem garantovaných pět procent. Pokud by tato ochranná brzda neexistovala, zvedly by se jim odměny kvůli inflaci skokově o více než 13 procent. Poprvé v historii se tak premiér nebo předsedové parlamentních komor přehoupli přes magickou hranici 300 tisíc korun měsíčně.

Na rozdíl od běžných státních zaměstnanců se politici neřídí klasickými platovými třídami nebo odpracovanými lety. Jejich odměňování určuje speciální zákon postavený na jednoduchém principu: platová základna, kterou Ministerstvo práce a sociálních věcí pro rok 2026 stanovilo na 106 433 korun, se vynásobí koeficientem podle vykonávané funkce. Výsledkem je pevně daný hrubý měsíční plat.

Český právní systém navíc striktně zakazuje, aby politici takzvaně „seděli na více židlích“ za vícenásobný plat. Pokud je někdo poslancem a zároveň usedne do křesla ministra, platy se nesčítají a dotyčný pobírá pouze jeden – ten vyšší.

Skutečné kouzlo politických příjmů však spočívá v systému nezdanitelných paušálních náhrad a benefitů, které mají krýt výdaje spojené s reprezentací a výkonem funkce. Řadoví poslanci a senátoři si tak měsíčně přijdou na 17 100 Kč na stravné a reprezentaci, a k tomu mohou podle vzdálenosti svého bydliště od Prahy inkasovat až 63 900 Kč na cestovné. Parlament jim navíc přímo proplácí náklady na regionální kanceláře a platy asistentů.

Suverénně nejštědřejší servis má logicky hlava státu. Prezident republiky ke svému základnímu platu dostává měsíční nezdanitelnou náhradu na reprezentaci ve výši 250 200 Kč. Český zákon navíc nově pamatuje i na roli první dámy – manželka či partnerka prezidenta má pro rok 2026 nárok na vlastní příspěvek ve výši 106 500 Kč měsíčně. I když tyto desítky tisíc korun navíc dělají z politických funkcí mimořádně prestižní záležitost, v porovnání s manažery skrytými v čele státních firem a institucí působí i prezidentský příjem jako chudý příbuzný.

Když organizace Hlídač státu zveřejnila podrobný žebříček nejlépe placených zaměstnanců a manažerů ve veřejné správě, pro mnohé to byl šok. Ukázalo se totiž, že ty vůbec nejlukrativnější židle v zemi se nenacházejí v poslaneckých lavicích, ale ve vedení státních podniků a organizací. Tito top manažeři neodpovídají běžným platovým tabulkám, jejich příjmy se řídí individuálními manažerskými smlouvami. Ty jim v kombinaci s mimořádnými bonusy zajišťují příjmy, které spolehlivě zastiňují jakékoliv politické funkce.

Absolutním rekordmanem v analýze dat se stal bývalý ředitel státního podniku Povodí Odry. Jeho průměrný měsíční příjem se vyšplhal na astronomických 1,28 milionu korun hrubého. Jak ovšem autoři projektu upozornili, tato závratná částka byla vypočítána z období pouhých čtyř měsíců a klíčovou roli v ní sehrál takzvaný „zlatý padák“ – tedy masivní odstupné a peněžité vyrovnání za přísnou konkurenční doložku. Velmi podobný scénář se opakoval také u ředitele Povodí Moravy, který si díky odchodnému přišel v průměru na 867 tisíc korun měsíčně hrubého.

I bez započítání jednorázových odstupných jsou však pravidelné manažerské smlouvy ve státních kolosech nastaveny extrémně velkoryse. Když se podíváme na žebříček nejvyšších stabilních příjmů za uplynulý rok, prvenství drží generální ředitel Lesů ČR s částkou 698 000 Kč měsíčně. Tomu k pohádkovému platu dopomohly vůbec nejvyšší roční odměny v celé veřejné správě, které dosáhly výše 4,5 milionu korun.

Hned v závěsu se drží další klíčoví šéfové státní infrastruktury a institucí, jejichž měsíční odměny pravidelně překračují půlmilionovou hranici:

Tato čísla jasně ukazují, kde leží skutečné finanční centrum českého eráru. Zatímco plat prezidenta republiky je veřejně propírán a každé jeho zvýšení podléhá schválení Parlamentu, manažeři státních firem inkasují z veřejných peněz částky, které se plně vyrovnají vrcholovému soukromému byznysu.

Zcela specifickou a mimořádně sledovanou kapitolu v systému odměňování tvoří Česká národní banka (ČNB). Centrální banka sice z logiky věci hospodaří samostatně, její rozpočet a správa majetku jsou však stále integrální součástí veřejných financí země. Výsledky jejího hospodaření přitom v posledních letech připomínají horskou dráhu. Vlivem prudkého posílení koruny vůči dolaru a dalším rezervním měnám vykázala ČNB za rok 2025 účetní ztrátu ve výši 73 miliard korun, a to navzdory historicky rekordním výnosům z devizových rezerv. Letos však karta obrátila a banka zatím hlásí průběžný zisk přesahující 95 miliard korun.

Tyto miliardové výkyvy se ale na příjmech jejího nejužšího vedení nijak negativně neodrážejí. Podle čerstvě zveřejněné roční zprávy o hospodaření si guvernér ČNB Aleš Michl v roce 2025 přišel na čistou mzdu 6,85 milionu korun. To v přepočtu znamená přibližně 571 000 Kč čistého měsíčně. V hrubém vyjádření je tato částka samozřejmě ještě výrazně vyšší, což z guvernéra dělá jednoho z nejlépe placených lidí ve veřejném sektoru, který svým příjmem spolehlivě poráží i samotnou hlavu státu.

Při pohledu za hranice navíc vyvstává fascinující mezinárodní srovnání. Zatímco vůči evropským špičkám – jako je šéf britské centrální banky Andrew Bailey (cca 13,9 milionu Kč ročně) nebo prezidentka ECB Christine Lagardeová (cca 11,8 milionu Kč) – se Aleš Michl drží spíše při zemi, v porovnání s nejvlivnějším bankéřem planety je na tom o poznání lépe.

Šéf amerického Fedu Jerome Powell měl totiž pro rok 2025 nárok na plat ve výši 250 600 dolarů ročně, což v přepočtu činí zhruba 5,3 milionu korun. Guvernér z Prahy tak finančně překonává muže, který hýbe globálními trhy. Důvod je prostý: Powellův plat určuje striktní federální tabulka pro nejvyšší americké úředníky a na rozdíl od českého prostředí nemá nárok na žádné výkonnostní bonusy ani mimořádné odměny.

Zkrátka nepřišli ani ostatní členové bankovní rady, jejichž roční čisté příjmy se loni pohybovaly v rozmezí od 4,6 do 5,6 milionu korun. K tomu všemu je nutné připočíst ještě manažerské benefity na zdraví, regeneraci či osobní rozvoj, které v průměru tvoří dalších 17 procent jejich roční mzdy. Od roku 2025 navíc došlo k úpravě, kdy bylo bezplatné využívání služebních vozů pro soukromé účely nahrazeno přímým paušálním příspěvkem na dopravu.

Data shromážděná projektem Hlídač státu neukazují jen vysoké manažerské platy, ale odhalují také těžko pochopitelné extrémy a anomálie, které v českém systému odměňování vznikají. Na jedné straně v něm figurují astronomické částky vyplacené za pouhých pár týdnů práce, na straně druhé pak hluboce podhodnocení lidé v regionech a na nižších pozicích státního aparátu.

K těm nejbizarnějším úkazům uplynulého roku patří ředitel odboru Puncovního úřadu, který si za jediný měsíc vydělal 501 000 Kč hrubého. Jak je to u takto specifického a menšího úřadu možné? Dotyčný úředník v instituci odpracoval pouhých 30 dní a zbytek obří sumy tvořilo finanční vyrovnání při odchodu. Velmi podobným případem se stal ředitel odboru Národní sportovní agentury (NSA), který za jediný měsíc práce obdržel 429 000 Kč. Vedení agentury tehdy obří částku hájilo tím, že šlo o odměnu za mimořádné splnění úkolů nad rámec jeho běžných povinností.

Pro NSA to přitom nebyla jediná finanční facka daňovým poplatníkům. Investigativní projekt PastVina v téže době upozornil, že špičky agentury vyrazily za miliony z eráru na olympiádu do Paříže, kde bydlely v pětihvězdičkovém hotelu přímo u Vítězného oblouku za 17,5 tisíce korun za noc, což nakonec vedlo až k odvolání šéfa celé agentury. Do té doby si ale bývalý předseda kromě luxusních výletů stihl přijít v průměru na 223 000 Kč měsíčně a stát mu navíc proplácel ubytování v sídle úřadu za dalších 432 tisíc korun ročně.

Na druhé straně této pomyslné barikády však stojí drsná realita řadových zaměstnanců veřejného sektoru, jejichž výplaty často nedosahují ani na mzdu pokladní v supermarketu. Tabulky totiž dokážou být extrémně nespravedlivé:

Propast mezi úzkou skupinou vyvolených manažerů a statisíci běžných státních zaměstnanců v regionech (včetně lidí na úřadech práce, finančních úřadech či v kultuře) je tak v Česku obrovská. Až tedy příště v televizi uslyšíte emotivní debatu politiků o tom, zda by se měl plat prezidenta, ministrů nebo poslanců snížit o pár procent, vězte, že jde o pouhou kapku v moři. Skuteční finanční šampioni, kteří z veřejných peněz inkasují miliony korun ročně, zůstávají skryti v pozadí.