Článek
Nejnovější průzkum agentury NMS odhalil pravdu, kterou mnozí voliči pociťují již delší dobu: česká opozice prožívá hlubokou krizi identity. Pouhá pětina občanů České republiky považuje dnešní opoziční tábor za věrohodnou alternativu k vládě Andreje Babiše. Ještě výmluvnější je fakt, že pouze čtrnáct procent lidí vnímá opozici jako srozumitelnou a dostatečně viditelnou.
Tato čísla nepředstavují jen statistický výkyv. Téměř polovina populace – a v případě voličů nekdejší koalice Spolu či hnutí STAN dokonce téměř dvoutřetinová většina – otevřeně přiznává, že jim chybí silná, srozumitelná a jednotná opozice. Lidé, kteří dříve odevzdávali své hlasy demokratickým stranám v naději na stabilní vládnutí, dnes při sledování sněmovního dění pociťují bezmoc.
Kde se stala chyba? Odpověď spočívá v porovnání se situací z minulých let. Když byl za vlády Petra Fialy v opozici Andrej Babiš a Tomio Okamura, o jejich viditelnosti a razanci nebylo pochyb. Hnutí ANO i SPD disponovala lídry, které bylo možné kritizovat za populismus či útočnou rétoriku, ale nikdo jim nemohl upřít dominanci a charisma pro vlastní voliče. Jejich kritika byla neúprosná a soustředěná. Právě tato dravá opoziční práce jim nakonec přinesla ovoce ve volbách v roce 2025, kdy se dostali do vlády.
A co vidíme na opoziční straně barikády dnes? Ticho, rozpačitost a hledání sebe sama. Petr Fiala, který v premiérském křesle působil jako zosobnění institucionální důstojnosti, se po volební porážce vzdal funkce předsedy ODS a stáhl se do ústraní. Jeho éra skončila a bývalý ministerský předseda dnes obráží republiku a v kavárnách diskutuje se svými příznivci.
Jeho nástupce v čele Občanské demokratické strany, Martin Kupka, sice občas vystoupí na tiskové konferenci a pronese korektní stanovisko, ale buďme k sobě upřímní: chybí mu ten správný drajf, ona pověstná jiskra a neústupnost, kterou opoziční lídr nezbytně potřebuje, aby strhl davy a přinutil vládní koalici k obraně.
U Pirátů není situace o nic optimističtější. Předseda Zdeněk Hřib je v Poslanecké sněmovně začátečníkem. Přestože je na něm vidět snaha, poctivě se zapojuje do diskusí, mluví u řečnického pultíku, výsledek působí rozpačitě.
Vít Rakušan a jeho hnutí STAN sice vykazují mírný růst preferencí a sám Rakušan se v minulosti netajil ambicí stát se premiérem. Avšak stačí to? Dokáže Starosty dovést k výsledku, který by reálně ohrozil dominantní postavení Babišova ANO? Vše nasvědčuje tomu, že nikoliv. ODS i Piráti se zdají být odsouzeni k tomu, aby napříště hráli pouze druhé housle – ať už jako vlažná opozice, nebo jako nesourodí koaliční partneři. STAN má sice potenciál mírně posílit, ale na pozici dominantního politického lídra země jednoduše nemá dostatečný zásah.
A právě v tomto okamžiku hluboké frustrace se na scéně objevuje projekt, který česká politika potřebuje jako sůl: Naše Česko Martina Kuby.
Martin Kuba: Pragmatik, který umí řídit a oslovit
Kdo je vlastně Martin Kuba? Pro někoho zkušený politický matador, který prošel všemi patry české politiky, pro jiné pragmatický manažer a pro jihočeské voliče neotřesitelná autorita. Když se podíváme na jeho politickou dráhu, nevidíme žádného nezkušeného zelenáče. Kuba v politice působí více než dvě desetiletí. Zažil vrcholy i strmé pády – od kritizovaného angažmá v Nečasově vládě až po období, kdy byl odepisován jako reprezentant starých struktur.
Jenže Martin Kuba dokázal něco, co se v české politice daří málokomu: vstal z popela, poučil se z chyb a vybudoval si pozici jednoho z nejúspěšnějších regionálních politiků moderní éry. Jeho drtivé vítězství v krajských volbách v Jihočeském kraji, kde získal téměř 48 procent hlasů a doslova smetl konkurenci včetně dominantního ANO, bylo jasným signálem. Ukázalo se, že voliči nesmírně oceňují jeho schopnost věci reálně řešit, komunikovat bez zbytečného ideologického balastu a nabízet konkrétní výsledky místo nekonečných politických potyček.
Když Martin Kuba založil hnutí Naše Česko, vykročil s konceptem, který na první pohled připomíná to, s čím kdysi vstupovalo do politiky hnutí ANO: „Nejsme jako politici, pracujeme pro lidi a nabízíme rozumná řešení místo nekonečných hádek.“ Kdekdo by mohl namítnout, že vymýtit z politiky názorový střet je iluze, neboť politika v demokracii z podstaty věci je střetem zájmů a ideologií, jenže voličská poptávka po tomto přístupu je obrovská.
Volební průzkumy zatím přisuzují Našemu Česku preference pod čtyři procenta. Skeptici mohou poukázat na to, že je to pod hranicí nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny. Jenže vzpomeňme si na historii! Stejně na tom bylo ve svých počátcích hnutí ANO v letech 2011 a 2012. Dlouho se pohybovalo na hranici dvou či tří procent, aby pak ve volbách v roce 2013 raketově vystřelilo k téměř devatenácti procentům.
Může Naše Česko tento trend zkopírovat? Všechny předpoklady k tomu má. Kuba disponuje obrovskou výhodou: má dlouholetou politickou i manažerskou praxi, jeho program není agresivní a působí smírně. V rozdělené společnosti, která je unavená zákopovou válkou, může Naše Česko zafungovat jako ideální kompromis a oslovit voliče ze všech táborů.
Proč Kubu potřebujeme?
Pokud by v Poslanecké sněmovně po volbách v roce 2029 chyběl silný, pragmatický a konsenzuální prvek, hrozí nám buď pokračování patové situace, nebo další prohlubování polarizace, kde na jedné straně stojí vládní hegemon a na druhé rozpadlá, nefunkční opozice.
Takže je v podstatě jedno, zda se Martin Kuba a jeho hnutí Naše Česko po volbách v roce 2029 dostane do vládní koalice, nebo zůstane v opozici. Každopádně ho v parlamentu potřebujeme jako sůl.
Při rozboru obou možných vývojů je zřejmé, jaký zásadní přínos by hnutí Naše Česko pro tuzemskou politickou scénu představovalo. Pokud by dosáhlo silného volebního výsledku a stalo se součástí vládní koalice, znamenalo by to okamžitou stabilizaci celého systému a konec dlouhotrvající politické křeče. Martin Kuba by do kabinetu přinesl prvek, který předchozím i současným vládám zoufale chyběl – věcný pragmatismus prostý jakýchkoliv ideologických klapek na očích. Vznikla by tak vyvážená koalice, ve které by Naše Česko působilo jako přirozený korektiv a záruka rozumné hospodářské i regionální politiky. Kuba totiž z pozice dlouholetého hejtmana dokonale rozumí reálným potřebám krajů, rozvoji infrastruktury i fungování zdravotnictví, díky čemž vystupuje jako člověk z praxe, nikoliv jako pouhý teoretik.
Druhý scénář je však pro zdraví české demokracie možná ještě zajímavější a stejně důležitý. Pokud by po roce 2029 zůstala u moci současná vládní sestava a Naše Česko by skončilo v opozici, změnilo by se od základu prakticky všechno. Martin Kuba by totiž v opozičních lavicích okamžitě zaplnil ono obrovské vakuum lídrovství, které dnes tak výrazně trápí celou polovinu národa. Skončila by éra bezzubých tiskových konferencí i zdlouhavého vysvětlování a do čela opoziční kritiky by se postavila osobnost s nezpochybnitelnou autoritou, manažerskými výsledky a obrovským drajfem. Kuba by přitom nepředstavoval lídra, který destruktivně blokuje řečnický pultík, ale naplňoval by očekávání drtivé většiny veřejnosti. Průzkumy totiž ukazují, že si osm z deseti Čechů přeje opozici, která dokáže smysluplné vládní návrhy podpořit, ale zároveň nekompromisně kontroluje moc a upozorňuje na pochybení. Přesně tento věcný a konstruktivní styl je pro Martina Kubu typický – kritický tam, kde se dělají chyby, ale připravený ke spolupráci na projektech, které dávají smysl pro občany.
Systémová nutnost pro rok 2029
Je zřejmé, že příchod Martina Kuby a Našeho Česka do celostátní politiky nebude pro stávající stranické struktury bezbolestný. Pokud má Naše Česko uspět a nastolit v parlamentu novou rovnováhu, budou muset padat hlavy.
Tradiční strany – ať už ODS, STAN či Piráti – budou muset projít hlubokou sebereflexí. Zjištění, že je dokáže přetlačit nové, pragmaticky orientované hnutí stavějící na silné osobnosti z regionu, bude pro mnohé funkcionáře tvrdým nárazem na zeď. Avšak pro český politický systém jako celek to bude neobyčejně ozdravný proces.
Česká politika trpí únavou materiálu. Voliči jsou znechuceni neustálými osobními výpady a pocitem, že se reálné problémy země posouvají jen hlemýždím tempem. Martin Kuba se svým hnutím Naše Česko nabízí alternativu. Můžeme mít výhrady k jeho minulosti, ale nemůžeme ignorovat fakt, že společnost po tomto typu politiky prahne.
Demokracie nefunguje bez rovnováhy. Pokud je vláda příliš dominantní a opozice roztříštěná, nečitelná a bez opravodvého lídra, trpí tím celá společnost. Voliči ztrácejí důvěru v demokratické instituce a utíkají k extremistickým alternativám.
Martin Kuba představuje most mezi světem tradiční politiky a požadavkem na efektivní manažerské řízení státu. Jeho projekt Naše Česko má potenciál oslovit zklamané voliče pravice, středové pragmatiky i ty, kteří dříve volili protestní hnutí.
Ať už tedy volby v roce 2029 dopadnou jakkoliv, jedno je jisté: Martin Kuba a jeho hnutí Naše Česko jsou ve sněmovně potřeba. Bez ohledu na to, zda zasednou v lavicích vládních, či opozičních. Protože teprve se silným, věrohodným a dravým lídrem v parlamentu získá česká politika to, co jí dnes tak žalostně chybí.
