Článek
Proces, při němž se dívkám po čtvrtém roce života zlámala chodidla a zafixovala do tvaru kopyta, se prováděl téměř tisíc let. Dodnes je možné v Číně potkat poslední desítky žen, které si musely touto krutou procedurou projít.
Výsada šlechtičen
Trend svazování nohou pravděpodobně vznikl v 10. století za vlády císaře Ly Zu z jižního Tangu. Ten měl údajně nechat ze zlata postavit šest stop vysoký lotosový květ, na kterém měla jeho konkubína předvést tanec na špičkách, svázaných bílým hedvábím. Tanec byl prý tak půvabný, že se ho snažili ostatní napodobit. Vázat nohy si od té doby měly ženy z vyšších tříd, aby byly také půvabné.
První dochované zmínky o vázání nohou jsou z roku 1148, ve kterých učenec Zhang Bangji popisuje, do jakého tvaru by měla být noha zdeformovaná. Ze třináctého století pak pochází první kritika této drsné praktiky. Učenec Che Roushui napsal: „Děvčata, kterým ještě nebylo čtyři nebo pět let, které neudělaly nic špatného, jsou nicméně nuceny snášet nekonečnou bolest, když jim svazují malé nohy. Nevím, k čemu to je.“
Nejstarší ostatky ženy s tzv. lotosovými nohami jsou z roku 1274. Patřily Madame Zhou, která zemřela v pouhých 17 letech. Nohy měla svázané do 6 stop dlouhé gázy a její nohy byly nasoukané v úzkých a špičatých pantoflích.
Lotosové nohy
Praxe svazování nohou byla dlouhá staletí výsadou šlechtičen. Později se však móda rozšířila i mezi nižší společenské vrstvy. Jelikož měly ženy s lotosovými nohami problémy i s běžnou chůzí, měla tato tělesná úprava za následek výrazný úpadek společenského tance. Noha s ideální délkou, která se nazývala „zlatý lotos, byla dlouhá pouhých 11 centimetrů. Pokud se ženě podařilo dosáhnout této délky, byla na své nohy patřičně hrdá. Tato hrdost se odrážela v elegantně vyšívaných hedvábných pantoflích a zavinovačkách, které dívky nosily na zakrytí nohou. Boty sloužily zároveň jako opora, protože většina žen, která podstoupila svazování, nedokázala bez bot vůbec chodit.
Mrzačení už v útlém věku
když dívky dosáhly věku čtyř let, přistoupilo se k procesu přeměny jejich nohou na tzv. lotosové. Proces začal namočením chodidel do směsi bylin a zvířecí krve. Následně se co nejvíce ořízly nehty a poté se silným tlakem stáčely prsty dolů do té doby, než se zlomily. Rozdrcena byla také klenba, aby se vytvořil co největší oblouk. Poté byly prsty vtlačeny do chodidla a gázou pod tlakem celá noha omotána, aby se zachoval tvar kopýtka.
Tímto zákrokem celý proces teprve začínal. Každý den po deformaci se noha rozvazovala, kontrolovala a omývala. Často docházelo i k bití, aby chodidla změkla a mohla se ještě více stáhnout. Celou proceduru zpravidla prováděl profesionální vazač nohou. Nebylo žádoucí, aby ji prováděla matka, jelikož by mohla mít soucit se svým dítětem a nebyla tím pádem ochotná jí pevně držet pouta.
Přestože byly během procesu nohy pravidelně kontrolovány, nejčastějším zdravotním problémem, který zákrok doprovázel, byla infekce. Kosti dívek také často zůstávaly zlomené i dlouhé roky po procesu.
Žena s lotosovými nohami
RTG lotosových nohou
Povstání proti lotosovým nohám
V 18. století rozpoutalo několik spisovatelů odpor proti úmyslnému mrzačení žen. Revoluce přišla s vůdci Taipingova povstání. Jejich ženy nesvazovaly nohy a tuto praktiku zakázaly v celé oblasti, kde vládly. Odpor ale neměl takový dosah, jaký byl žádoucí. Křesťanští misionáři dívky odrazovali od praktik, které jsou společensky škodlivé a nutili je ve vázání nohou pokračovat. Až teprve na konci 18. století vzniklo hnutí Anti-footbinding Society, díky němuž se začalo konečně od svazování nohou postupně upouštět. Proti hnutí se postavili někteří radikálové, kteří tvrdili, že jsou tímto rozhodnutím ženy oslabeny a rodí tím pádem slabé syny.
Čínská vláda zakázala vázání nohou, které vedlo k trvalé invaliditě žen, až v roce 1912. Proti této praktice se začalo bojovat tak silně, že byli do ulic vysláni pěší inspektoři, kteří za nedodržení tohoto zákazu vystavovali pokuty. Zákaz byl dle dostupných údajů brzy všemi respektován, jelikož žádná dívka narozená po roce 1919 nebyla v oblasti Dingxian (oblast s nejvyšším výskytem žen s lotosovými nohami) již svázána.
Ženy se zmrzačenými chodily žijí dodnes
Ještě v 50. letech minulého století však bylo v Číně několik oblastí, kde se dívkám nohy deformovaly. Dodnes je tedy možné se setkat s posledními ženami, které si tuto hroznou praktiku musely vytrpět. O vymýcení lotosových nohou svědčí i fakt, že v roce 1999 byla uzavřena poslední továrna na výrobu lotosových bot.
