Mengele vzal Martě rodiče. Přežila koncentrák, ale následky měla doživotní

Píše se rok 1938. Zatímco se Evropa připravuje na nejhorší, devítiletá Marta Lašová žije ve světě, který je ještě pevně ukotven v ideálech první republiky. Narodila se v roce 1929 v Černovicích u Tábora a s rodinou žije v Praze. Její dětství je prodchnuté láskou k vlasti a jejím hodnotám. Jako nejmladší pražská skautka, nadšená pro sport a činorodý život v Sokolu, žije v bezstarostné bublině. Prezident Masaryk je pro ni, a pro všechny kolem, „tatíček Masaryk“ a hrdost na národ proudí jejími žilami s naprostou samozřejmostí. Je to idealizovaný, bezpečný svět, to ale Marta ještě neví, že se brzy začne pomalu, ale neodvratně hroutit.

První bolest, kterou Marta pocítí, není fyzická. Je to bolest, která nepochází z rány, ale ze srdce. Je to moment, kdy se její dětský svět rozpadá na miliony malých, roztříštěných kousků. První na řadě je její milovaná foxteriérka Mikina, kterou musí odevzdat. Později ji následuje i kanárek. Tyto malé, ale o to bolestivější ztráty jsou pro ni prvním, krutým probuzením do nové reality. Reality, kde se obyčejný život rozplývá v záplavě zákazů, perzekucí a narůstajícího strachu. Ten největší strach se stane skutečností v prosinci 1941, kdy je deportován její bratr Viktor. A o pouhých šest měsíců později, v červnu 1942, ho následuje i mladičká Marta s rodiči.

Jejich cílem je Terezín, ghetto, které se nacisté cynicky snaží vydávat za „město, které Hitler daroval Židům“. Pro Martu je to šok. Z ulice, kde si hrála, z bezpečí domova a dětství, se najednou ocitá na místě, kde vládne hlad a kde je neustále přítomný pocit, že se dá sice přežít, ale že to „horší“ teprve přijde.

Marta, tehdy třináctiletá, s rodiči dorazila do Terezína v červnu roku 1942. Město, které se z pevnosti proměnilo v ghetto, bylo zprvu paradoxním útočištěm. I přes hlad a strádání se v něm, na rozdíl od vyhlazovacích táborů, dalo přežít. Marta s hořkým, ironickým humorem později Terezín nazývala „lázněmi“, protože tamní podmínky se nedaly srovnat s tím, co teprve mělo přijít. Proti hrůze, která na ni a tisíce dalších čekala, byl Terezín, jakkoli děsivý, pouhým předpokojem pekla.

Třináctiletá Marta žila v dětském domově L410 odděleně od matky, spolu s 34 dalšími dívkami. Až po válce si naplno uvědomila, jak velkou ochranou se jim tato izolace stala. Jako naivní a dětinské dívky si neuvědomovaly tu tíhu a neustálý strach, který museli cítit jejich rodiče, kteří se je snažili chránit před plnou realitou jejich situace.

V září 1944 se iluze rozplynuly. Celá rodina byla deportována do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Příjezd byl chaotický a děsivý. Marta se v davu zoufalých lidí pevně držela za ruku své matky. Před nimi stál Josef Mengele, Anděl smrti, který jediným pohybem ruky rozhodoval o životě a smrti. Gesto vlevo znamenalo život, i když v otrocké práci, gesto vpravo posílalo lidi rovnou do plynové komory.

Patnáctiletá Marta byla poslána na stranu přeživších, zatímco její rodiče, i přes její zoufalé držení, zmizeli v davu směřujícím k smrti. Ze dvou tisíc lidí z jejich transportu jich přežilo pouhých padesát.

Pro Martu se Osvětim stala traumatem, které nebyla schopna racionálně zpracovat. Ztratila pojem o čase. „Já nevím, jestli jsem tam byla týden, nebo dva měsíce, já to nevím,“ řekla po letech. Její mysl si uchovala jen útržky nočních můr, které se opakovaly stále dokola: „věčný apely, věčně jsme byly nahé a hromady mrtvol kolem nás.“ Nejstrašnější vzpomínka se ale pojila s neustálým, štiplavým kouřem, který stoupal z komínů krematorií. Nechtěla si připustit, že ten kouř jsou její milovaní rodiče. To, že se lidské bytosti mění v dým, bylo pro ni nepředstavitelnou hrůzou, která ji pronásledovala po zbytek jejího života. Tento hluboký šok a trauma se staly trvalou součástí jejího vnitřního světa.

V Osvětimi nebylo nic. Jen smrt. Žádný chléb, žádné jídlo, jen krutá realita. O Vánocích roku 1944, kdy se děti jinde radují z dárků, je Marta poslána do tábora v Mährensdorfu. Tam pracuje 14 hodin denně v továrně na zpracování lnu za sedm deka chleba. Zde poznává, co je skutečný, bezedný hlad.

Marta však nebyla jen pasivní oběť. Byla bojovnice. Když se jí esesačky snažily vymlátit z hlavy, že je Češka a ne Židovka, hrdě se hlásila ke své vlasti. Její největší akt vzdoru byl čistá sabotáž. Když dostala za úkol vyčistit boty dozorkyni, předstírala, že si spletla vazelínu s krémem na boty, a zničila jí drahé lodičky. Byla za to sice surově zbita, ale stálo to za to. „Dneska bych se kvůli takovýhle blbosti nenechala zbytečně mlátit. Jenže tehdy mi bylo patnáct, šestnáct roků. Tak to má člověk jinou odvahu,“ řekla po letech, s úsměvem, který skrýval hořkou vzpomínku.

Devátého května 1945 přichází osvobození, ale Marta a dalších pět žen se rozhodnou jít domů po svých. Až do Prahy. Během jejich pouti jsou plné naděje, ale i krutého zklamání. Vidí ruské vojáky a Marta s hrůzou uvědomuje, že mezi Stalinem a Hitlerem není zase tak velký rozdíl.

Když se Marta konečně vrací do Prahy, setkává se se svým bratrem Viktorem. Je to úžasný moment. Ačkoli přišli o rodiče, mají alespoň sebe. Ale ani po válce na ně svět nečekal s otevřenou náručí. Marta si živě vzpomíná na dům, kde bydlela s rodiči. Lidé, kteří tam nyní žili, zavřeli okno, když ji uviděli. Byli plní strachu, že po nich bude chtít něco zpět. Po tom všem, co zažila, je to pro ni obrovské zklamání. Je to důkaz, že svět se tak snadno nemění, a že i po válce zůstává Marta s cejchem.

Když později přicházejí k moci komunisté, Marta se paradoxně cítí ještě hrdější na svůj židovský původ. Tehdy si uvědomuje, že svoboda národa je důležitější než cokoli jiného.

Kdyby Marta ve svém životě poznala jen utrpení, naděje by se v ní dávno vytratila. Ale ona byla bytost, která v sobě nosila jiskru, hrdost a nezdolnou víru v lidského ducha. Proto když v listopadu 1989 stála na Václavském náměstí, obklopena tisíci studenty a disidenty, byla plná naděje. Vnímala ten křehký, ale mocný pocit svobody, který se poprvé po dlouhých desetiletích vznášel ve vzduchu.

Bylo to pro ni vyvrcholení celoživotního boje, důkaz, že se historie může pohnout správným směrem a že lidé mohou vzít osud do svých rukou. Tehdy za ní přišel její přítel, renomovaný ekonom Ota Šik, který se vrátil z emigrace, a vyslovil proroctví, které Marta tehdy nechápala: „Šest generací bude trvat, než se tento národ dá dohromady.“ Marta mu tehdy s úsměvem, možná i s trochou zlehčení, odporovala. Vždyť viděla, jak se davy radují, jak se lidé objímají a věří v lepší budoucnost. Jak by mohlo trvat tak dlouho, než se rány zahojí?

Ale časem, jak plynuly měsíce a roky, se hořce přesvědčila, že Ota měl pravdu. Sledovala, jak si bývalí komunisté „převlékají kabáty“ a bez ostychu si osvojují kapitalistické principy, jak si lidé pamatovali jen to, co se jim hodilo, a jak se na trauma minulosti zapomínalo. S bolestí v srdci prožívala i rozpad Československa, další zklamání, které jí připomínalo, že hrdost na vlastní národ se v časech klidu snadno ztrácí. Nakonec, v duchu, se Otovi Šikovi omluvila.

Marta Kottová strávila zbytek svého života s neúnavnou energií. Cítila jako svou povinnost předávat své vzpomínky dalším generacím. Byla silnou bojovnicí za to, aby se na holocaust a jeho oběti nezapomnělo. Její slova, plná bolesti, ale i hrdosti, jsou poselstvím pro nás všechny. Byla živým svědectvím toho, jak lehce se může svoboda ztratit a jak těžce se získává zpět. Její slova o tom, že „Dneska bohužel mladý lidi nejsou tak hrdý na to, že jsou Češi, jako jsme byli my,“ nejsou výčitkou, ale spíše hořkým povzdechem. Jsou prosbou, abychom se zajímali o svou historii, abychom pochopili, co znamená být národ, a abychom si vážili svobody, kterou vybojovali lidé jako ona.

V roce 2017 se Martě Kottové dostalo významného uznání, které dokonale shrnuje její životní odkaz. In memoriam jí byla udělena Medaili města Liberec za mimořádné zásluhy v oblasti demokracie, lidských práv a otevřeného dialogu. Bohužel, slavnostního aktu se již nedožila – zemřela 18. června 2017 ve věku 88 let, pouhých pět dní před předáním ocenění. Její medaili převzali z rukou primátora její vnuci, což dodalo události hluboce emotivní a symbolický rozměr. Toto ocenění bylo spojeno s vyznamenáním Ervína Šolce, německého rodáka z Liberce, který se zasloužil o česko-německý dialog. Toto souběžné udělení medailí bylo vnímáno jako hluboce symbolické gesto smíření, propojující osud oběti holocaustu s osudem člověka, který se zasazoval o překonání historických ran mezi národy. Podle náměstka primátora Ivana Langra představovala Marta Kottová „oběť nejstrašnějšího konfliktu v dějinách,“ zatímco Ervín Šolc byl symbolem „svobodného šíření demokracie a dialogu mezi Čechy a Němci.“ Udělení medaile potvrdilo, že její celoživotní mise, předávat zkušenost holocaustu mladé generaci a varovat před nenávistí a rasismem, byla pro společnost nezměrně cenná. Marta Kottová tak i po své smrti, skrze odkaz, který zanechala, symbolicky pokračuje ve svém boji za lepší a tolerantnější svět.

Zdroje: Wikipedia, Paměť nádora, Dotyk, Deník.cz, idnes, Liberec.cz