Motoristům se podlézání Babišovi nevyplatilo. Jejich životnost se krátí

Když ambiciózní politický projekt Motoristé sobě loni v kampani zaplavil Českou republiku billboardy s chytlavým heslem „Pohlídáme Babiše“, nejeden pravicový volič ucítil závan naděje. Slibovali dravou, nekompromisní pravici, ochranu peněženek daňových poplatníků, boj proti unijnímu dotačnímu byrokratismu a především roli ostražitého hlídacího psa, který oligarchovi z Průhonic nedovolí ohýbat stát ve prospěch svého holdingu.

Uběhlo zhruba půl roku od voleb a realita vládních lavic ukazuje, že se voliči nechalůi krutě napálit. Z dravého hlídacího psa se během několika měsíců stal mimořádně přítulný pokojový psík, který nejenže Andreje Babiše nehlídá, ale s až nevkusnou servilitou mu pomáhá přiupravovat legislativu přímo na míru jeho obřího byznysu. Ukazuje se, že celá ta protidotační a rádoby pravicová rétorika byla jen levnou jízdenkou ke korytům. Sliby šly stranou, masky spadly a chvilka slávy Motoristů se začíná rapidně krátit.

Nnaprosto bezprecedentním důkazem toho, jak hluboko dokázali Motoristé klesnout a popřít sami sebe, je aktuální poslanecký návrh novely zákona o střetu zájmů. Skupina vládních poslanců – jmenovitě Radek Vondráček a David Pražák za hnutí ANO, Marie Pošarová za SPD a poslanec Filip Turek za Motoristy – předložila novelu, která fakticky likviduje takzvaný „lex Babiš“.

„Novela nepředstavuje pouze zpřesnění současné úpravy, ale v podstatné části vede k vyprázdnění samotné myšlenky systémového střetu zájmů,“ varuje přední odborník na správní právo a advokát Aleš Rozehnal. Princip této legislativní sabotáže je přitom až geniálně drzý.

Prvním zásadním krokem je zúžení střetu zájmů na jediný úřad. Podle novely by měl být střet zájmů nově posuzován pouze vůči konkrétnímu ministerstvu, které daný politik přímo řídí. Protože dotace rozdělují jednotlivé resorty a premiér sám žádné ministerstvo osobně nevede, Andrej Babiš by z logiky věci nebyl ve střetu zájmů nikdy.

S tím úzce souvisí faktické zrušení dosavadního plošného zákazu. Dnes firmy s nejméně čtvrtinovým podílem člena vlády nesmí brát veřejné zakázky ani dotace vůbec. Nově by Agrofert mohl vesele čerpat miliardy z ministerstva zemědělství, průmyslu či pro místní rozvoj, pokud v jejich čele nebude sedět přímo Babiš. Jako by vláda nebyla kolektivní orgán, kde se ministři navzájem ovlivňují, ale jen soubor izolovaných úřadů.

Korunou všeho je pak navrhované zkrácení promlčecí lhůty. Doba, po kterou má být možné vymáhat neoprávněně vyplacené dotace zpět, se má zkrátit z deseti let na pouhé čtyři roky. Tím by jedním škrtem pera zmizely veškeré právní spory o miliardové dotace vyplacené Babišovým firmám za jeho předchozí vlády.

Je to otevřené nahrávání premiérovu soukromému byznysu, nad kterým zůstává rozum stát. U poslanců ANO se dá loajalita k majiteli hnutí ještě pochopit. Ale jak si své angažmá na barikádách za miliardy pro Agrofert obhajuje poslanec Filip Turek, jehož strana měla na billboardech jasné heslo „Pohlídáme Babiše“?

Pokud by někdo namítal, že jde jen o technickou novelu, stačí si poslechnout šéfa Motoristů a ministra zahraničí Petra Macinku. Ten ve sněmovní rozpravě i v médiích předvádí tak bizardní úroveň pochlebování, že tím spolehlivě zastiňuje i tradiční těžké váhy servility, jako jsou Alena Schillerová nebo Karel Havlíček.

Když Babiš na konci loňského roku oznámil mlhavé obrysy nového svěřenského fondu, o který se kvůli nejasnostem okamžitě začala zajímat Evropská komise, Macinka dojatě bájil o tom, jak se Babiš „nevratně vzdal Agrofertu, který budoval půlku života“ a že „člověk, který umí učinit takto těžké osobní rozhodnutí, bude nepochybně premiér, na jakého ČR čekala mnoho let“.

Během nedávné debaty o střetu zájmů pak Macinka posunul hranice politické absurdity ještě dál. Místo obhajoby transparentnosti začal halucinovat o obraně kapitalismu a svobodné společnosti. Kritiku oligarchova přisátí na státní penězovody označil za „zvrácená schémata“ a dodal, že úspěšný podnikatel přece nesmí být diskvalifikován z veřejného života.

Jenže skutečný kapitalismus je postaven na rovné soutěži bez dotací a na silném právním státu – nikoli na korporativismu, klientelismu a ohýbání zákonů pro jednoho agrobarona, jehož impérium odčerpalo ze státní kasy desítky miliard. Sledovat lídra „jediné skutečné pravice“, jak do morku kostí obhajuje dotační socialismus pro vyvolené, je pro pravicového voliče vyloženě urážlivé.

Zatímco pro Babišův byznys dýchají dnem i nocí, jejich vlastní předvolební programové sliby mají trhliny tak obrovské, že jsou široké veřejnosti i ekonomům jen pro smích.

V detailním programu Motoristé pompézně slibovali zavedení přísného trojitého schvalovacího režimu rozpočtu a ústavní pojistku: pokud by měl schodek veřejných financí překročit kritická 3 % HDP, musela by ho schválit ústavní většina.

Dnes, když Česká národní banka v prognózách bije na poplach, že deficit pro příští rok kvůli rozhazování Babišovy vlády prolomí hranici 3,1 % HDP (a samotný premiér avizuje stamiliardové sekery), Motoristé dělají pravý opak. Místo brzdění rozpočtu poslušně zvedají ruce s ANO a SPD pro vládní rozvolnění rozpočtových pravidel, které má jen legalizovat další masivní utrácení na dluh.

Ještě komičtěji dopadl vlajkový mikrobod vládního zmocněnce pro klima Filipa Turka. Ten se pokusil profilovat jako hrdinný bojovník proti Green Dealu a navrhl zvětšit povinnou vzdálenost větrných elektráren od lidských obydlí z 500 na 900 metrů, což by v podstatě ochránilo české obce před nepopulární výstavbou stometrových monster.

Jak to dopadlo? Evropská komise zvedla prst a pohrozila, že pokud Česko kvůli tomu nesplní své klimatické závazky, stát přijde o 9 miliard korun z Národního plánu obnovy a další miliardy z Modernizačního fondu. Hrdina Turek okamžitě srazil podpatky, svůj návrh poslušně odpískal a zájmy občanů vyměnil za ochranu unijních dotací pro velké korporace. Proti Green Dealu se zkrátka bojuje skvěle na sociálních sítích, ale v praxi stačí dotační bič z Bruselu a Motoristé vyklízejí pole.

Aby toho nebylo málo, Motoristé se stali hlavním beranidlem v nejnovějším vládním tažení proti nezávislým institucím. Ministr kultury Oto Klempíř (za Motoristy) předložil návrh na zrušení koncesionářských poplatků a převedení financování České televize a Českého rozhlasu přímo pod státní rozpočet, přičemž jim rovnou seškrtl finance o drsných 15 % (ČT přijde o miliardu, rozhlas o 350 milionů).

Opozice i odborníci okamžitě začali mluvit o skrytém zestátnění a mafiánských praktikách. Ochranný val, který držel veřejnoprávní média dál od přímého politického vydírání, má padnout.

Komu prospívá oslabení a finanční vyhladovění novinářů? No přece těm, kteří se bojí veřejné kontroly a rozkrývání dotačních kauz. A špinavou práci za hnutí ANO zde opět ochotně oddřel nominant Motoristů.

Andrej Babiš je pragmatický politický šachista. Motoristy a jejich protestní evropský étos zjevně využil jen jako užitečný dotační výtah k moci, aby si po sněmovních volbách zajistil pohodlnou vládní většinu. Jenže zatímco ve Sněmovně se mu loajální hlasy Macinky a Turka hodí pro krytí vlastních finančních zájmů, v blížících se senátních volbách už s nimi hrát odmítá.

Andrej Babiš sice navenek diplomaticky mluví o tom, že by si přál společné koaliční kandidáty s SPD a Motoristy, aby tato sestava dobyla horní komoru, uvnitř samotného hnutí ANO to ale tvrdě naráží. Regionální lídři, úspěšní komunální politici, lékaři a primátoři nominovaní za ANO dávají od spojenectví s Motoristy rezolutně ruce pryč.

Typickým příkladem je uznávaný jihomoravský lékař Jaroslav Štěrba, který striktně deklaroval, že bude kandidovat výhradně za ANO a s žádnou jinou politickou stranou vůbec nejedná. Podobně nekompromisní postoj zastávají i další osobnosti v regionech.

Plzeňská náměstkyně primátora Lucie Kantorová na rovinu řekla, že pokud by za její senátní kampaní měli stát Motoristé či SPD, musela by si celou kandidaturu hodně rozmyslet. Klíčové je pro ni totiž zůstat pro voliče hodnotově čitelná a důvěryhodná. V Praze se pak ozývá stejně ostré odmítnutí, když například moderátor Zdeněk Mahdal, navržený na Praze 5, přímo konstatoval: „Nechci být za Motoristy a SPD“.

Samotný Andrej Babiš to přitom moc dobře ví. Chápe, že radikální rétorika, podprůměrná sněmovní docházka Filipa Turka, nebo Macinkova provokativní frackovitost, jak jeho chování popsal šéf Starostů Vít Rakušan, by značce ANO v konzervativních senátních obvodech spíše uškodily. Menší partneři zkrátka splnili svou historickou úlohu, pomohli složit sněmovní většinu a teď, když jde o prestižní křesla v Senátu, jsou drženi zkrátka.

Tato bezbřehá servilita a ignorování vlastního programu se však začíná Motoristům krutě vracet na tom nejcitlivějším místě – na voličských preferencích. Nejnovější takzvaný „průzkum průzkumů“, což je vážený volební model sestavovaný z dat relevantních agentur, ukazuje, že Motoristé si pod sebou úspěšně podřezávají větev. V tomto souhrnném modelu aktuálně balancují na samé hraně politické smrti se ziskem pouhých 5,1 % hlasů, přičemž některé dílčí průzkumy z poslední doby je posílají neúprosně dolů do šedé zóny zapomnění pod pětiprocentní práh.

Pohled na aktuální volební trendy nabízí výmluvný obrázek, v němž hnutí ANO se ziskem 32,8 % hlasů sice zaznamenává mírný pokles, ale stále si drží stabilní dominantní pozici. S uctivým odstupem za lídrem se nachází ODS na úrovni 14,5 %, kterou v těsném závěsu stíhají Starostové se ziskem 14,3 %. Zcela jinou ligu pak hrají vládní Motoristé, jejichž 5,1 % vykazuje kritické balancování na samotné hraně vstupu do Poslanecké sněmovny.

Analýzy agentury NMS navíc potvrzují, že když se respondentů ptali, která politická strana je v posledním měsíci nejvíce zklamala, obrovské množství odpovědí směřovalo právě na adresu Motoristů. Voliči ve výzkumu výslovně zmiňovali hluboké zklamání z konkrétních představitelů, jako jsou Petr Macinka a Filip Turek, i z jejich obecné politiky. Mezi hlavní důvody deziluze patří kroky směřující k destabilizaci veřejnoprávních médií nebo okaté přihrávání zákonů na míru holdingu Agrofert.

Historická zkušenost z českého politického rybníčku jasně ukazuje, že jakýkoliv menší partner, který spojil své síly s Andrejem Babišem, skončil dříve či později politicky zdevastován. Vzpomeňme na ČSSD, jejíž preference po vládním angažmá spadly tak nízko, že je agentury raději přestaly podrobně sledovat, nebo na KSČM, která předchozí Babišovu vládu tiše tolerovala a dnes živoří hluboko pod třemi procenty. Motoristé se z této historie vůbec nepoučili a kráčí naprosto stejnou cestou.

Jejich chvilka slávy, vybudovaná na protestních hlasech z dřívějších evropských voleb, má zkrátka velmi krátkou dobu expirace. Ukázalo se, že za siláckými řečmi o „obraně normálního světa“ a sliby o „hlídání Babiše“ se ve skutečnosti skrývala jen obyčejná touha po vládních limuzínách, ministerských křeslech. A takové morální selhání český pravicový volič neodpouští.