Mýtus o „zlých Ukrajincích“ jako nová zbraň ruské propagandy. Kdo nás skutečně v roce 1968 okupoval?

Noc z 20. na 21. srpna 1968 nebyla pouhým politickým gestem, ale precizně naplánovanou vojenskou operací s krycím názvem Dunaj, která svou ambicí a brutalitou šokovala celý civilizovaný svět. Zatímco většina obyvatel Československa spala v naději, že politické napětí mezi Prahou a Moskvou se podaří vyřešit diplomatickou cestou, hranice republiky začalo pod rouškou tmy překračovat neuvěřitelných pět set tisíc vojáků. Nešlo o žádné „symbolické posílení“ hranic, ale o plnohodnotnou invazi, do níž bylo nasazeno přes 6 300 tanků a dva tisíce děl, což je síla, která by stačila k dobytí rozsáhlých evropských teritorií. Klíčovým momentem se stalo obsazení ruzyňského letiště, kde pod falešnou záminkou civilního letu přistály sovětské transportní letouny s výsadkáři. Ti během několika desítek minut ovládli řízení letového provozu a otevřeli cestu pro nekonečný proud vojenské techniky. O osudu demokratizačního procesu, který sliboval „socialismus s lidskou tváří“, se v tu chvíli již nerozhodovalo v debatách intelektuálů, ale v hlučných koridorech sovětských tanků T-54 a T-55, které s rachotem drtily dlažební kostky v centrech našich měst.

Ačkoliv byla invaze formálně prezentována jako společná akce pěti zemí Varšavské smlouvy (Sovětského svazu, Polska, Maďarska, Bulharska a s logistickou podporou i NDR), šlo o průhlednou kamufláž, která měla zakrýt fakt, že jediným skutečným architektem a hybatelem útoku byl moskevský Kreml. Sovětské jednotky tvořily více než 90 % veškeré invazní síly a jejich velení podléhalo přímo sovětskému ministru obrany Andreji Grečkovi a generálnímu tajemníkovi Leonidu Brežněvovi. Satelitní státy jako Polsko či Maďarsko byly do operace vtaženy spíše z donucení či z obavy o vlastní stabilitu, přičemž jejich účast měla budit zdání mezinárodní solidarity uvnitř východního bloku. Ve skutečnosti však vnitropolitická rozhodnutí v Kyjevě, Varšavě nebo Budapešti neměla na spuštění invaze absolutně žádný vliv. Strategie byla vypracována v souladu s tzv. Brežněvovou doktrínou, která otevřeně deklarovala, že jakýkoliv pokus o vymanění se ze sovětské sféry vlivu bude potlačen silou. Tato imperiální mentalita, která vnímala střední Evropu jako vlastní „nárazníkové pásmo“, byla čistě ruským mocenským produktem, nikoliv projevem vůle tehdy okupovaných národů, jako byli Ukrajinci, Lotyši či Bělorusové.

V reakci na agresi se v Československu zvedla nebývalá vlna spontánního nenásilného odporu, která se projevila mimo jiné v tisících nápisů na zdech a plakátech. Termín „Rusáci“, který se tehdy stal univerzálním označením pro okupanty, v sobě nesl jasné pochopení toho, odkud agrese přichází. Pro Čechoslováky nebyl voják v tanku Ukrajincem či Uzbekem, ale byl to „Ivan“ – symbol ruského vojáka sloužícího moskevskému carovi či generálnímu tajemníkovi. Dobová hesla jako „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil“ nebo ironické otázky „Proč nás zachraňujete před svobodou?“ byly adresovány přímo centru sovětské moci. Je historicky doložitelným faktem, že v srpnu 1968 neexistoval žádný narativ, který by vinu za tanky v ulicích připisoval ukrajinskému národu. Naopak, mnozí Ukrajinci žijící v SSSR tehdy pociťovali stejnou nesvobodu jako my a hrstka odvážných sovětských občanů – včetně několika Rusů a Ukrajinců – dokonce riskovala své životy při protestech na Rudém náměstí.

Teprve s odstupem desítek let, a zejména v kontextu současné ruské agrese proti Ukrajině, se začal v dezinformačních kruzích objevovat bizarní a historicky lživý konstrukt, že za srpnovou okupaci mohou Ukrajinci. Cíl této moderní hybridní války je zřejmý: rozbít současnou silnou solidaritu české společnosti s napadenou Ukrajinou a vyvolat v Češích pocit historické křivdy vůči lidem, kteří dnes sami čelí stejným ruským tankům jako my před lety. V roce 1968 však byla situace krystalicky čistá – Ukrajina byla vnímána jako jedna z mnoha zemí uvězněných v sovětském žaláři národů. Snaha přepsat dějiny a udělat z tehdejší oběti dnešního viníka není ničím jiným než pokračováním stalinistických metod ohýbání pravdy, které mají za úkol jediné: vyvinit skutečného agresora, kterým byla a je imperiální politika Moskvy.

Jedním z nejvíce toxických a nejčastěji recyklovaných argumentů, které se dnes šíří prostřednictvím dezinformačních webů a řetězových e-mailů, je snaha zpochybnit identitu tehdejšího nejvyššího sovětského představitele Leonida Iljiče Brežněva. Manipulátoři se často opírají o fakt, že se Brežněv narodil v obci Kamenskoje na území dnešní Ukrajiny, a z tohoto geografického údaje vyvozují absurdní závěr, že za invazi v roce 1968 nesou vinu Ukrajinci. Historická fakta však mluví jasně: oba Brežněvovi rodiče byli etničtí Rusové a on sám se po celou svou kariéru v oficiálních dokumentech identifikoval jako Rus. V sovětském systému navíc národnostní původ jednotlivce v politbyru prakticky nic neznamenal. Tehdejší mocenská špička se sjednotila pod identitou Sovětského svazu, která byla v jádru postavena na ruské hegemonii a imperiálních ambicích Moskvy. Členové politbyra nebyli reprezentanty svých rodných regionů, ale loajálními vykonavateli vůle komunistické nomenklatury, která potlačovala jakékoliv projevy národní svébytnosti.

Stejně zavádějící je argumentace postavená na dislokaci jednotek, které v srpnu 1968 překročily naše hranice. Skutečnost, že část invazní armády vyrážela z území tehdejší Ukrajinské SSR, vypovídá o strategické geografii Sovětského svazu, nikoliv o národnostním složení útočníků. Sovětská armáda byla budována na přísně internacionálním principu, což v praxi znamenalo záměrné a systematické promíchávání vojáků z různých koutů impéria. Tento mechanismus měl zabránit tomu, aby vojáci pociťovali sounáležitost s místním obyvatelstvem tam, kde sloužili, nebo aby v rámci jednotek vznikaly národnostní kliky. Historik Prokop Tomek v této souvislosti trefně připomíná, že vinit dnešní Ukrajinu za rok 1968 je stejně logicky vadné, jako kdybychom odpovědnost za rozpoutání druhé světové války a hrůzy nacismu přisoudili Rakousku jen proto, že Adolf Hitler byl rodilý Rakušan.

Je nutné si uvědomit, že v roce 1968 byla Ukrajina sama již desítky let okupovanou zemí. Poté, co v roce 1922 ztratila svou křehkou nezávislost, se stala obětí brutálních sovětských experimentů, od uměle vyvolaného hladomoru ve 30. letech až po systematickou likvidaci ukrajinské inteligence a politických elit.

Při hlubším pohledu na mechanismy, kterými se tehdejší i dnešní moc snaží ohýbat realitu, je až mrazivé, jak málo se za pět desetiletí změnila základní šablona dezinformací. V srpnu 1968 sloužila jako hlavní nástroj lží ilegální rozhlasová stanice Vltava, která z území tehdejší NDR zaplavovala éter špatnou češtinou a tvrzeními o „bratrské pomoci proti kontrarevoluci“. Dnes tuto štafetu převzaly sociální sítě a řetězové e-maily, kde se moderní „kolaboranti“ snaží o totéž – zmást veřejnost, relativizovat vinu agresora a z obětí udělat viníky. Pokusy některých politiků, jako je bývalý předseda komunistů Vojtěch Filip, delegovat historickou odpovědnost na tehdejší svazové republiky, jsou jen průhledným manévrem, jak očistit jméno současné Ruské federace. Přitom je to právě Rusko, které se po rozpadu Sovětského svazu hrdě prohlásilo za jeho jediného právního nástupce. Převzalo nejen křeslo v Radě bezpečnosti OSN, dluhy a jaderný arzenál, ale zjevně i tutéž imperiální ideologii, která považuje suverénní sousední státy za své pouhé provincie.

Vizuální smog dnešní doby, plný zmanipulovaných grafik o „ukrajinských frontách“ útočících na Prahu, naráží na nepřekonatelnou bariéru – autentickou zkušenost generace, která srpen 1968 zažila na vlastní kůži. Zatímco dezinformační scéna se snaží přepsat historii od zeleného stolu, pamětníci si moc dobře pamatují tváře vojáků, nápisy „Běž domů, Ivane“ i pocit totální zrady ze strany Moskvy. Právě tato historická zkušenost tvoří páteř dnešního českého postoje k válce na Ukrajině. Existuje totiž přímá linie mezi tanky, které v osmašedesátém drtily pražskou dlažbu, a těmi, které v únoru 2022 vyrazily na Kyjev. Rozdíl je v tom, že v roce 1968 jsme v našem odporu zůstali tragicky osamoceni, zatímco dnešní Ukrajina má za zády podporu demokratického světa. Skutečnost, že to byly právě české tanky, které mezi prvními dorazily na pomoc ukrajinským obráncům, není náhoda, ale hluboce symbolický akt. Český národ totiž díky své historii nepotřebuje vysvětlovat, co to znamená, když Rusko začne mluvit o „ochraně krajanů“ nebo „bratrské pomoci“.

Srpen 1968 nebyl jen krátkou vojenskou epizodou, ale rozsudkem smrti nad svobodou celého jednoho národa, jehož následky jsme pociťovali dlouhých jedenadvacet let. Po invazi následovala éra tzv. normalizace, která proměnila Československo v morální pustinu. Stovky tisíc lidí byly vyhozeny z práce, mladým talentům bylo znemožněno studovat a elity národa byly nuceny buď k emigraci, nebo k ponižující práci v kotelnách a skladech. Snaha dnešních dezinformátorů přepsat tento bolestný příběh a udělat z tehdejšího agresora oběť, je hlubokou urážkou všech, kteří se tehdy okupantům postavili s holýma rukama. Každá lež o „ukrajinské vině“ plive do tváře obětem u budovy rozhlasu, upáleným studentům v čele s Janem Palachem i statisícům lidí, kterým ruské tanky zlomily životy a ukradly nejlepší léta. Je nutné si uvědomit, že Ukrajinci jako národ byli stejnými vězni sovětské ideologie jako my. Neměli žádné zastání, jejich vlastní kultura byla rusifikována a jejich osud byl diktován ze stejných kremelských kanceláří, které naplánovaly likvidaci Pražského jara.

Dnešní pokusy vinit Ukrajinu z událostí roku 1968 nejsou ničím jiným než promyšleným útokem na naši historickou identitu. Novodobí kolaboranti, kteří se ve službách cizí mocnosti snaží rozleptat naši paměť, spoléhají na to, že s odstupem času vyblednou emoce i fakta. Jsou to právě tito lidé, kteří se snaží zneužít naše národní trauma k tomu, aby oslabili naši schopnost rozpoznat zlo v jeho současné podobě.

Fakta jsou přitom nevyvratitelná: invaze byla ruským imperiálním aktem, brutální demonstrací síly sovětské mašinérie, která nerespektovala hranice ani lidskou důstojnost. Tato mašinérie jednala proti vůli všech svobodomyslných národů střední a východní Evropy a její dědictví dnes ožívá v troskách ukrajinských měst. Je naší morální povinností tento rozdíl mezi historickou pravdou a lacinou propagandou neustále připomínat.

Zdroje:

Paměť národa, Aktuálně, Wikipedia, Visegradský jezdec