Článek
Jako většina Čechů jsme se i my vypravili letos na dovolenou k moři. Za cíl jsme si vybrali Egypt, kde jsme zatím byli jen jednou. Vzpomínky na Rudé moře, pestrobarevný podmořský svět a sluncem zalité dny nás lákaly zpět. A nutno říct, že dovolená byla vážně perfektní. Počasí se vyvedlo, moře bylo teplé a průzračné a jídlo vynikající. Pozitivní dojmy se však po návratu domů trochu změnily.
Poslední den v Egyptě byl plný balení a loučení se s tím krásným prostředím. Dopoledne jsme si ještě užili poslední koupání v moři, oběd v plážové restauraci a pak už nás čekala jen příprava na odjezd. Snažil jsem se zabalit efektivně, aby se mi do kufru vešlo všechno, co jsem si vezl, a zároveň jsem měl místo na suvenýry. Nejsem zrovna typ člověka, co by si z dovolené vozil magnetky na lednici, nebo trička s nápisy „I LOVE EGYPT“. Pokud si něco koupím, zpravidla se jedná o něco praktického, co se dá například spotřebovat, nebo něco, co mi udělá radost. Tentokrát jsem si domů koupil nějaké kořeněné čaje a pak takové ty ochucené cigarety, co jsou v Evropě už zakázané. Byla to malá libůstka pro sebe, takové to „guilty pleasure“, které si člověk dopřeje jen občas. Podle pravidel je možné převážet 10 krabiček, respektive jeden karton na osobu, takže víc jsem jich nekupoval. Abych měl jistotu, že se nerozmačkají a nepoškodí, uložil jsem je do boční, pevné kapsy v kufru, obalené několika kusy oblečení. Kufr jsem pečlivě uzavřel a zkontroloval, že jsou všechny zipy zajištěné.
Odjezd z hotelu na letiště proběhl bez problémů. Autobus byl sice plný, ale cesta ubíhala rychle. Na letišti v Hurghadě panoval obvyklý ruch. Fronty u odbavení, hluk, lidé spěchající k bránám. Naše zavazadla jsme odevzdali na přepážce a s úlevou sledovali, jak mizí na pásu. Je to vždycky takový ten moment, kdy už víte, že jste skoro doma. Věděli jsme, že nás čeká ještě bezpečnostní kontrola, ale s tou jsme počítali.
Samotná bezpečnostní kontrola na letišti v Hurghadě byla, jako obvykle, velmi důkladná. Museli jsme sundat boty, opasky, vyndat veškerou elektroniku z příručních zavazadel. Všechno proběhlo poměrně rychle a bez problémů. Nikdo z nás nebyl vyzván k dodatečné kontrole, ani k otevření příručního zavazadla. Přešli jsme plynule do odletové haly, kde jsme si dali něco k pití a čekali na náš let. Ten proběhl klidně, bez turbulencí, a letušky byly příjemné. Snažil jsem se usnout, ale spíš jsem si v hlavě promítal zážitky z dovolené a plánoval, co všechno budeme dělat po návratu domů.
Přistání v Praze bylo hladké. Hned po vystoupení z letadla na nás dýchl chladný český vzduch, který byl po egyptském vedru příjemnou změnou. Prošli jsme pasovou kontrolou a zamířili k pásům s odbavenými zavazadly. Vždycky je to takové to napětí, jestli váš kufr dorazí a jestli bude v pořádku. Sledoval jsem, jak se jeden kufr za druhým objevuje na pásu, a v duchu jsem si přál, aby ten náš už byl tam. Po několika minutách čekání se konečně objevil i ten náš. Modrý, poznávací, s nalepenými štítky. Vypadal v pořádku, žádné zjevné poškození. Popadl jsem ho z pásu a s úlevou jsme se vydali k východu.
Před letištěm už na nás čekal autobus, který nás zavezl k hlídanému parkovišti, kde na nás už čekalo naše auto. Nasedli jsme, naložili kufry a vyrazili směr domov. Cesta ubíhala rychle, byli jsme unavení, ale šťastní a plní zážitků. Chtěl jsem si dát sprchu, převléknout se a pak si v klidu posedět s dobrou kávou a jednou z těch speciálních cigaret, co jsem si přivezl.
Začal jsem vybalovat oblečení, suvenýry, kosmetiku. Všechno šlo hladce, dokud jsem se nedostal k boční kapse, kde jsem měl uložené cigarety. Mé oblíbené ochucené cigarety, které jsem si s takovou pečlivostí zabalil. Můj malý rituál po dlouhém letu, představa, jak si zapálím tu exotickou, v Evropě zakázanou příchuť, se mi rázem rozplynula. Kapsa byla prázdná. Nejdřív jsem si myslel, že jsem je zapomněl v hotelu, nebo že jsem je snad někde vytratil po cestě. Prohledal jsem kufr znovu, pak ještě jednou, tentokrát velmi pečlivě. Otočil jsem ho naruby, vyndal jsem z něj i podšívku. Nic. Ani jedna krabička.
Pak mi ale došlo, že kufr je uvnitř trochu jinak srovnaný, než když jsem ho pečlivě balil. Některé věci, které byly původně složené v jedné hromadě, byly teď roztroušené po kufru. A hlavně, ta boční kapsa, ve které cigarety byly, působila, jako by se v ní někdo hrabal. Byla otevřená víc, než jsem si pamatoval, a zip byl posunutý do jiné polohy.
Zloděj! Nic jiného to být nemohlo. A nikdo jiný než letištní ostraha k němu neměl přístup bez mého vědomí. Pocítil jsem směs vzteku a bezmoci. Jak je možné, že vám prohledají kufr, vezmou si, co chtějí, a vy na to přijdete až doma? Bez upozornění, bez zprávy, bez jediného papírku, který by potvrdil, že kufr byl otevřen „z bezpečnostních důvodů“. Nic takového tam nebylo. Jen prázdná kapsa a tíživý pocit, že jsem byl okraden na místě, kde bych se měl cítit bezpečně a důvěřovat tamním procedurám. Místo příjemného doznívání dovolené se mi tak v hlavě začala honit otázka, jak se s takovou situací vůbec vyrovnat a zda má cenu se někam obracet. Radost z dovolené se rázem proměnila v hořkou pachuť nespravedlnosti a bezmoci. Vždyť se jednalo o relativně malou věc, o karton cigaret, ale princip, že si někdo bez dovolení vezme vaše věci a vy o tom ani nevíte, byl zarážející. A hlavně, co když příště zmizí něco cennějšího?
