Nejhlubší zatopená jeskyně světa leží v Čechách. Její průzkum skončil tragicky

V srdci Národní přírodní rezervace Hůrka u Hranic, na pravém břehu řeky Bečvy v Olomouckém kraji, se ukrývá přírodní úkaz, který nemá na celé naší planetě obdoby. Hranická propast, ležící v těsné blízkosti veřejnosti známých Zbrašovských aragonitových jeskyní, představuje unikátní krasový systém elipsovitého tvaru s orientací od jihovýchodu k severozápadu. Na povrchu působí jako mohutný, lesem obklopený kráter o délce přibližně 110 metrů a šířce 50 metrů. Suchá část jícnu padá kolmo dolů do hloubky 69,5 metru, kde se návštěvníkům otevírá pohled na klidnou, avšak temnou hladinu Hranického jezírka. Právě tato hladina je však pouze klamným vstupním portálem do zatopeného labyrintu, jehož skutečný rozsah se ještě nepodařilo odhalit. Zatímco běžné krasové jeskyně vznikají působením dešťové vody prosakující z povrchu směrem dolů, v Hranicích působila zcela jiná síla. Zdejší kras je hydrotermálního původu – byla to silně minerální voda vyvěrající z obrovských hloubek, nasycená oxidem uhličitým a kyselinami, která po miliony let leptala vápencový masiv odspodu nahoru.

Celková potvrzená hloubka propasti činí k dnešnímu dni neuvěřitelných 519,5 metru, což z nej dělá bezkonkurenčně nejhlubší zatopenou sladkovodní jeskyni na světě. Tento výpočet vychází ze součtu suché části a dosud nejhlubšího naměřeného bodu v zatopené části, který dosahuje 450 metrů pod hladinou jezírka. Přesto je toto číslo pouhým zlomkem reality. Geologické výzkumy, chemické rozbory vody a hlubinné vrty v okolí – například známý vrt v nedalekém Potštátě, který narazil na vápenec ještě v hloubce čtyř kilometrů – naznačují, že zatopený systém může sahat do hloubky jednoho až tří a půl kilometru. Některé smělé vědecké hypotézy publikované v odborném tisku dokonce uvažují o hloubce dosahující nepředstavitelných 40 kilometrů. Hranická propast tak nepředstavuje pouze lokální přírodní zajímavost, ale celoplanetární geologický unikát, který drží absolutní světové prvenství před takovými giganty, jako jsou italská propast Pozzo del Merro s hloubkou 392 metrů, mexický Zacatón se 339 metry nebo jihoafrický Boesmansgat dosahující 282 metrů.

První písemná zmínka o pokusech prozkoumat tajemnou hlubinu pochází z roku 1580 od lékaře Tomáše Jordána z Klauznburku. Ten ve svém spisu zaznamenal vyprávění sedmdesátiletého pamětníka, který se ještě ve svém mládí pokoušel plavat v jezírku a potápět se, aby nahmatal dno, avšak veškerá jeho snaha byla zcela marná. Hranická propast se zapsala do historie také tím, že se v roce 1627 stala vůbec prvním krasovým jevem na území České republiky, který byl zanesen do topografické mapy. Učinil tak sám Učitel národů Jan Amos Komenský, který ji ve své slavné mapě Moravy označil jednoduchým a výstižným názvem „Propast“. Drahé lidové tvořivosti pak propast vděčí za lokální názvy jako Kmotrova tůň nebo Macůška, přičemž druhý jmenovaný název vznikl před druhou světovou válkou, byť se mezi veřejností trvale neuchytil. Místo je opředeno i starou pověstí, podle níž do temného jícnu skočil na koni sám velkomoravský vládce Mojmír II., aby v noční temnotě strhl do záhuby i své pronásledovatele z řad zrádných velmožů ohrožujících Moravu.

Skutečně vědecké pokusy o změření hloubky však začaly až na počátku 20. století. V letech 1900 až 1902 prováděl první měření učitel Václav Šindela, který ze zátěžové loďky spouštěl na dno sondy se závažím. Naměřil hloubku 36 metrů, což sice byl na svou dobu úctyhodný výkon, avšak metoda olovnice byla pro specifický tvar propasti nevhodná. Šindela totiž nemohl tušit, že přímo pod hladinou dno jezírka neklesá kolmo, ale šikmo se svažuje v masivním tunelu, kde se závaží zachytávalo o skalní výstupky. Éra přímého lidského průzkumu pod hladinou se otevřela v roce 1961, kdy se Bohumír Kopecký ponořil do hloubky šesti metrů s dýchacím přístrojem vlastní výroby, což představovalo vůbec první přístrojový ponor v této lokalitě. V průběhu 60. až 80. let následovaly desítky ponorů dalších odvážlivců. S klasickým vzduchovým vybavením se potápěči dokázali dostat do hloubky okolo 100 metrů. Významný milník nastal 13. dubna 1980, kdy Jiří Pogoda při sólo ponoru spustil ze sifonu Zubatice speciální kluzák do hloubky 260 metrů. Ačkoliv byly jeho údaje dlouho zpochybňovány kvůli chybějící dokumentaci, pozdější průzkumy ukázaly, že jeho odhad odpovídal realitě, přestože projít s kluzákem přes extrémně nepřehlednou restrikci v hloubce 205 metrů vyžadovalo obrovskou dávku štěstí.

Na přelomu tisíciletí se průzkum Hranické propasti posunul do dimenze extrémního speleopotápění a pokročilé techniky. V roce 2000 dosáhl polský potápěč Krzysztof Starnawski s využitím heliových dýchacích směsí hloubky 181 metrů. V roce 2005 Pavel Říha detailně zmapoval podvodní prostory do hloubky 170 metrů a v červnu 2012 se Starnawski společně s česko-polským týmem potopil až do hloubky 217 metrů. Lidské tělo se v těchto hloubkách dostává na samotnou hranici fyziologických možností, kde jakákoliv chyba znamená okamžitou smrt. Tlak vody přesahující 20 atmosfér, absolutní tma, studená voda a nebezpečí narušení dýchací směsi donutily badatele přejít na kombinaci lidské odvahy a dálkově řízených robotických sond (ROV). V říjnu 2012 Krzysztof Starnawski sestoupil na hloubku 225 metrů – což je dodnes největší hloubka, jaké v propasti dosáhl živý člověk – a odtud spustil ruční sondu, která klesla do hloubky 373 metrů. O dva roky později, v říjnu 2014, posunul hranici měření stejnou metodou na 384 metrů.

Historický průlom, který Hranickou propast definitivně katapultoval na první místo světových tabulek, přišel 27. září 2016. Česko-polská expedice nasadila špičkového podvodního robota vyráběného firmou GRALmarine. Zařízení dosáhlo hloubky 404 metrů pod hladinou, čímž Hranická propast oficiálně překonala italskou Pozzo del Merro (392 m). Ani v hloubce přes čtyři sta metrů však robot nenarazil na pevné dno, zastavila ho pouze omezená délka vodícího kabelu. Tento historický úspěch odstartoval novou éru mapování. Dne 1. srpna 2022 dosáhli speleologové ze základní organizace České speleologické společnosti 7-02 Hranický kras nového světového rekordu. S využitím pokročilého podvodního robota maďarské výroby od společnosti UNEXMIN GeoRobotics Ltd. v hodnotě přes 17 milionů korun (700 tisíc eur) se podařilo sestoupit do neuvěřitelné hloubky 450 metrů pod hladinou. Zařízení vybavené šesti kamerami, telemetrickými lasery a vysoce citlivým sonarovým systémem dokázalo mapovat prostory i v podmínkách extrémně špatné viditelnosti. Ani tentokrát však dno nebylo nalezeno. V hloubce 430 metrů sice operátoři na obrazovkách na chvíli zahlédli strukturu připomínající dno, avšak při dalším sestupu se ukázalo, že jde o pouhý skalní práh a pod ním pokračuje obří podzemní tunel o průměru 15 až 20 metrů, vedoucí šikmo dále do neprozkoumaných útrob planety.

V hloubce 48 metrů pod hladinou jezírka se po překonání náročného zatopeného sifonu nazvaného Zubatice nachází vstup do suchých jeskynních prostor – síť dómů pojmenovaných Rotunda suchá, Nebe I až III a Monika. Tyto prostory podléhají neustálému vědeckému monitoringu, při kterém se měří teplota vzduchu, vody a koncentrace plynů. Rotunda suchá je celosvětově unikátní jako hnízdiště netopýrů. Tito chránění tvorové se do nepřístupné jeskyně dostávají neuvěřitelným způsobem – přelétávají z prostoru hlavního jícnu jezírka přes extrémně úzkou skalní skulinu, přičemž musejí překonat přibližně sedm metrů neprostupného skalního masivu.

Geologický výzkum zatopených částí se dnes opírá o tvorbu detailních 3D modelů podzemního labyrintu, které vědcům pomáhají rozluštit celou řadu přírodních anomálií. Zdejší voda se vyznačuje specifickým chemickým složením, vysokým obsahem kyseliny uhličité a proměnlivou teplotou. Dochází zde k míšení studených a teplých hlubinných vývěrů, což způsobuje divoké výkyvy ve viditelnosti. Zatímco v některých dnech vidí potápěči nebo kamery robota na vzdálenost deseti metrů, jindy se viditelnost kvůli zakalení a chemickým sraženinám sníží na pouhých pět centimetrů. Viditelnost je přitom ovlivňována sezónními vlivy, srážkami a dokonce i lunárními fázemi.

Odborníci ze skupiny Česká speleologická společnost Hranický kras, v jejichž čele stojí předseda Michal Guba, připravují další megaprojekt s názvem Hranická propast 1300. Cíl této ambiciózní mezinárodní expedice je jasně definován: ponořit zmodernizovanou verzi podvodního robota až do hloubky 1300 metrů pod hladinu a pokusit se posunout hranice lidského poznání daleko za stávající světový rekord. Číslovka 1300 reprezentuje maximální technickou kapacitu konstrukce nového robota, vyvíjeného ve spolupráci s maďarskými inženýry. Pokud by speleologové chtěli proniknout ještě hlouběji – například do teoretizované hloubky 3,5 kilometru –, museli by sáhnout po těžkých hlubinných ponorkách používaných na oceánských dnech, což by projekt posunulo do astronomických finančních sfér.

I chystaný projekt s cílem 1300 metrů je však extrémně finančně i logisticky náročný. Náklady se pohybují okolo 10 milionů korun a zahrnují tři náročné fáze: přípravné práce na lokalitě, samotný hloubkový výzkum a následné zpracování dat, tvorbu finální 3D mapy a dokumentárního filmu. Paradoxem zůstává, že výzkum nejhlubší zatopené jeskyně světa stál po desítky let výhradně na nadšení, obětavosti a vlastních úsporách členů speleologické skupiny. Státní grantové systémy a evropské fondy jsou nastaveny tak, že na ně dosáhnou pouze akademické instituce a univerzity, nikoliv však dobrovolné spolky speleologů, kteří přitom fyzicky zajišťují veškerý sběr dat a instalaci čidel. Jediná měřicí datalogová jednotka přitom stojí přes 40 tisíc korun a kompletní špičkové vybavení pro jednoho jeskynního potápěče vyjde na 250 až 300 tisíc korun. Speleologové se proto rozhodli zorganizovat financování vlastními silami prostřednictvím sponzorů, partnerských firem a veřejné finanční sbírky.

Přípravná fáze projektu nečítá pouze techniku, ale i rozsáhlé úpravy povrchového prostředí v okolí jícnu propasti, které probíhají ve spolupráci s městem Hranice, Agenturou ochrany přírody a krajiny (AOPK) a Lesy ČR. Svah nad propastí dlouhodobě trápí eroze a sesuvy půdy způsobené povětrnostními vlivy. Aby se zabránilo dalšímu ničení rezervace a zajistila se bezpečnost, plánuje se vybudování nového sestupového schodiště a pevných plošin. Tato nová infrastruktura má v budoucnu sloužit nejen vědcům a složkám Integrovaného záchranného systému Olomouckého kraje, ale v rámci speciálních průvodcovských vycházek Infocentra či exkurzí pro studenty vysokých škol umožní bezpečný sestup k hladině jezírka. Dalším kritickým úkolem je vyčištění hladiny a dna jezírka od napadaných kmenů stromů. Například po ničivých povodních v září 2024 spadlo do jezírka přibližně tucet masivních stromů, které představují překážku pro podvodní roboty i potápěče. V rámci preventivních opatření byla již část rizikových stromů na hraně propasti kácena tak, aby ponechané vyšší kořenové systémy přirozeně zpevnily erozí ohrožený svah.

Výzkum Hranické propasti byl odjakživa spojen s obrovským rizikem a temná hlubina si za svou nedotknutelnost vybírá tu nejvyšší možnou daň. Pohyb v zatopených jeskynních prostorách v hloubkách přesahujících sto metrů odpovídá svými nároky a nebezpečím výstupům na osmitisícové vrcholy Himalájí nebo letům do vesmíru. Zrádné proudy, nulová viditelnost, extrémní tlak, riziko zachycení v potopených kmenech a větvích či selhání dýchací techniky dělají z propasti jedno z nejnebezpečnějších míst na planetě.

Čerstvou připomínkou této skutečnosti se stal letošní rok. Dne 5. srpna 2026 došlo během rozsáhlého mezinárodního výzkumného projektu k obrovské neštěstí. Příslušník Hasičského sboru ČR, elitní letecký záchranář a špičkový speleopotápěč Jan Enčev z centrální stanice Kladno, utrpěl při průzkumném ponoru ve svém volnu smrtelnou nehodu. Enčev, který patřil k absolutní potápěčské špičce, se během plánovaného ponoru vzdálil od své průzkumné skupiny a ztratil s ní kontakt. Když se v určený čas nevynořil, jeho kolegové okamžitě zahájili pátrací akci, avšak bezúspěšně. Do náročné záchranné a vyprošťovací operace se následně zapojili policisté z Odboru speciálních potápěčských činností a výcviku Frýdek-Místek společně se Speleologickou záchrannou službou. Tělo bez známek života se záchranářům podařilo vyprostit z extrémní hloubky 186 metrů pozdně v noci.

Podobná tragedie se v regionu udála i v listopadu 2025 při udržovacích pracích na vodní elektrárně v Řimicích, kde zahynul rovněž velmi zkušený potápěč, který měl za sebou bohatou historii ponorů právě v Hranické propasti. Každý metr navíc, o který se lidstvu daří posunout hranici poznání Hranického krasu, je tak vykoupen nejen miliony korun a tisíci hodinami dobrovolnické práce, ale především nesmírným hrdinstvím a nekonečnou odvahou lidí, pro něž se objevování neznámého stalo celoživotním posláním.

Wikipedia, Echo Valašska, Deník, Seznam Zprávy