Největší podraz komunistů vůči dělnické třídě: Měnová reforma připravila všechny o životní úspory

Během jediného víkendu došlo k ožebračení většiny obyvatelstva a k faktickému vyhlášení státního bankrotu. Režim reformu oficiálně odůvodňoval nutností napravit nedokonalá poválečná opatření z roku 1945 a snahou zasadit úder spekulantům, kteří údajně brzdili rozvoj socialismu. Tato propaganda však měla pouze zastřít skutečné, mnohem drastičtější cíle. Za prvé, anulovat obrovské vnitřní zadlužení státu, zejména zrušením vázaných vkladů a dluhopisů. Za druhé, odčerpat nerealizovanou kupní sílu obyvatel (peníze, za které nebylo zboží), čímž se vyřešil problém nedostatku spotřebního zboží a umožnilo se zrušení přídělového systému. A konečně za třetí, usnadnit plný přechod k sovětskému modelu centrálně plánovaného hospodářství navázáním koruny na rubl a upevněním devizového monopolu.

Měnová reforma z roku 1953 nepřišla do ekonomicky stabilního prostředí, ale byla spíše vynuceným řešením chronické krize komunistického hospodářství. Země sice několik let po únoru 1948 vykazovala zdánlivě závratný růst, ten byl však spojen s masivní orientací na těžký průmysl a zbrojní výrobu podle sovětského vzoru. Naproti tomu byl potlačen spotřební průmysl, což vedlo k chronickému nedostatku zboží v obchodech. Důsledkem byla situace, kdy obyvatelstvo mělo díky vysokým platům, zejména v preferovaných odvětvích, k dispozici obrovské množství nerealizované kupní síly – peněz, za které nebylo co nakoupit. Tento nepoměr poptávky a chudé poválečné nabídky udržoval v platnosti tzv. lístkový systém, který fungoval již od roku 1939, a zároveň živil bující černý trh s přemrštěnými cenami.

Klíčovým prvkem provedení reformy bylo její maximální utajení, které mělo zamezit panickému vykupování zboží a přesunům úspor. Režim se uchýlil k bezprecedentní lži, která otřásla důvěrou v politické vedení. Historicky se traduje, že ještě v pátek 29. května 1953 tehdejší prezident Antonín Zápotocký v rozhlasovém projevu výslovně ujistil veřejnost, že „naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé“. Původní záznam projevu se záhadně nedochoval, což vyvolalo spekulace o jeho zničení komunisty. Tato uklidňující však prohlášení přiměla mnoho lidí, kteří předtím v obavách peníze vybrali, aby je nevraceli do bank nebo je urychleně neutratili, čímž doplatili na mnohem horší přepočtový poměr hotovosti.

Absolutní šok pro obyvatelstvo nastal v sobotu 30. května 1953, kdy předseda vlády Viliam Široký v odpoledních hodinách v rozhlase oznámil, že byl přijat zákon o měnové reformě. Zároveň s tím bylo ohlášeno okamžité zrušení lístkového systému a přechod na jednotné ceny. Rozhodující a pro obyvatele zničující moment spočíval v časovém omezení. Stávající bankovky a mince měly platit pouze do konce měsíce, tedy jen do nedělní půlnoci, respektive do druhého dne. Výměna za nové bankovky, které byly z důvodu utajení vytištěny v Sovětském svazu, měla začít až v pondělí 1. června. Vyhlášení reformy o sobotním odpoledni, kdy už byly obchody, banky a spořitelny zavřené, fakticky znemožnilo jakoukoliv smysluplnou reakci. Lidé nemohli masivně vybírat vklady, ani utratit hotovost, kromě nákupů jídla nebo alkoholu v otevřených restauracích. Tím režim zajistil, že se mu podaří odčerpat maximum úspor a hotovosti.

Měnová reforma byla provedena s cílem co nejvíce ošidit obyvatelstvo o nashromážděné úspory, a proto zavedla odstupňované a likvidační přepočtové poměry. Nejlépe dopadla, a to pouze zdánlivě, jen malá část hotovosti. Konkrétně pouze prvních 300 starých korun na osobu bylo vyměněno v poměru 5:1. Jakákoli hotovost přesahující tuto minimální částku a veškerá hotovost soukromých podnikatelů, kteří někoho zaměstnávali, podléhala likvidačnímu poměru 50:1. Tímto poměrem přišli drobní i větší střadatelé, kteří se v obavách z reformy snažili mít peníze u sebe (a nikoli v bance), o drtivou většinu svých prostředků. Cílem bylo zjevně zlikvidovat především finanční základnu všech, kdo nepatřili k pracujícímu lidu nebo měli vyšší úspory.

Bankovní vklady byly postiženy systémem progresivní devalvace podle jejich výše, což bylo cíleno na větší střadatele. Vklady na spořitelních knížkách se přepočítávaly od poměru 5:1 (pro částky do 5 000 Kčs) až po drastický poměr 30:1 (pro částky nad 50 000 Kčs). Mezi těmito extrémy se pohybovaly vklady v poměrech 6,25:1, 10:1 nebo 25:1. Navíc vklady složené po 16. květnu 1953 se přepočítávaly rovnou poměrem 50:1, což mělo postihnout ty, kteří se v reakci na fámy snažili peníze uložit či přesunout. Zcela znehodnoceny byly i prémie životního pojištění, které se přepočítaly v poměru 20:1. Přepočet závisel i na typu účtu; zůstatky státních organizací se přepočítávaly 5:1, zatímco účty soukromých podniků 50:1 (s malou výjimkou pro pokrytí mezd).

Největší ranou pro státní finance, a zároveň nejcyničtějším aktem vůči občanům, bylo úplné zrušení dluhů státu. Zcela bez náhrady byly anulovány vázané vklady vzniklé po měnové reformě v roce 1945, které představovaly závazek státu vůči obyvatelstvu v ohromné výši cca 80 miliard korun. Spolu s tím byly zrušeny veškeré státní dluhopisy a tuzemské cenné papíry vydané jak před rokem 1945, tak i po něm. Tímto krokem stát fakticky vyhlásil státní bankrot vůči domácímu obyvatelstvu, zbavil se veškerého vnitřního zadlužení a snížil objem oběživa z přibližně 52 miliard starých korun na pouhých 1,4 miliardy nových korun, což představuje celkovou redukci v poměru asi 37:1.

Zatímco propaganda hovořila o vítězství pracujícího lidu, důsledkem reformy byl paradoxně pokles reálné životní úrovně a hněv právě dělnické třídy, která byla komunistickým režimem považována za preferovanou a chráněnou společenskou vrstvu. Díky vyšším platům v poválečných letech si tito dělníci naspořili značné sumy hotovosti, jelikož však hotovost nad 300 starých korun podléhala likvidačnímu poměru 50:1, přišli tito klíčoví podporovatelé režimu o své celoživotní úspory.

Mzdy, sociální dávky a důchody byly sice přepočítány v „nejlepším“ poměru 5:1. Problém ovšem spočíval v tom, že ceny po zrušení přídělového systému byly sníženy mnohem méně. Například kilogram hovězího masa se na vázaném trhu prodával za 48 starých Kčs, zatímco nová cena byla 25 nových Kčs, což by znamenalo přepočet staré ceny na novou v poměru jen asi 1,9:1 (48 Kčs/25 Kčs). Tím, že mzdy byly sníženy pětkrát, ale ceny zboží přibližně dvakrát, došlo k výraznému poklesu reálné kupní síly a ztrátě sociálních výhod.

Den po vyhlášení reformy, v pondělí 1. června 1953, vypukly stávky a nepokoje ve více než 130 podnicích po celé republice. Největší odpor se soustředil v Plzni, kde se tisíce nespokojených dělníků ze Škodovky shromáždily na hlavním náměstí. Rozlícený dav zaútočil na symboly státní moci, včetně budovy radnice a krajského soudu, a s demonstrativním pohrdáním vyhazoval busty a obrazy komunistických vůdců, jako byli Stalin a Gottwald. Jednalo se o první rozsáhlé dělnické povstání v komunistickém bloku po válce, které o dva týdny předešlo nepokoje ve východním Německu.

Reakce komunistického režimu na protesty byla tvrdá a nemilosrdná. K potlačení dělnických demonstrací byly nasazeny jednotky Lidových milicí, policie, Státní bezpečnosti a vojska Ministerstva národní bezpečnosti. V Plzni bylo vyhlášeno stanné právo a dokonce rozmístěny nákladní automobily s těžkými kulomety namířenými na obyvatele. Po rychlém potlačení následovaly tvrdé represe a politické procesy. Z více než 650 zatčených v celé zemi bylo odsouzeno přes 330 osob v Plzni k vysokým trestům, v některých případech až na 14 let vězení. K nejtvrdším trestům patřilo nucené vystěhování rodin účastníků demonstrací z Plzně do pohraničí, čímž byly potrestány i nevinné osoby. Komunistická propaganda přitom mlčela o skutečné podstatě nepokojů a označila je za dílo reakčních sil.

Měnová reforma měla kromě domácích otřesů i závažné mezinárodně-politické dopady, které zemi ekonomicky izolovaly. Režim provedl reformu bez jakékoliv konzultace či předložení údajů Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF), což bylo hrubé porušení jedné ze základních povinností členských zemí. V důsledku tohoto porušení a tlaku ze strany západních zemí bylo Československo koncem roku 1954 vyloučeno z MMF a Světové banky (oficiálně interpretováno jako dobrovolné vystoupení). Kromě toho byla československá koruna navázána na sovětský rubl, čímž opustila dřívější vazbu na dolar, a ztratila tak jakoukoliv možnost volné směnitelnosti. To vedlo k obrovským problémům v zahraničním obchodě v následujících desetiletích a potvrdilo pevnou ekonomickou orientaci na sovětský blok.

Zdroje: Wikipedia, Česká národní banka, Český rozhlas, Novinky, idnes