Největší trapas českého prezidenta. Krádež Václava Klause pobavila celý svět

Píše se 4. duben 2011 a v honosných sálech chilského prezidentského paláce La Moneda panuje zdánlivě rutinní diplomatická atmosféra. Václav Klaus sedí v těsné blízkosti svého hostitele, Sebastiána Piñery. Zatímco chilský prezident s jihoamerickým temperamentem hovoří do mikrofonů o prohlubování vztahů a podepsané smlouvě o cestovním ruchu, pozornost české hlavy státu se začíná tříštit. Na stole před ním totiž leží otevřené pouzdro s protokolárním perem – šperkem z modrého polodrahokamu lapis lazuli.

To, co následovalo vteřinu po vteřině, připomínalo spíše precizně nacvičené číslo profesionálního iluzionisty než oficiální státní akt. První fází byl nenápadný průzkum. Klaus pero s téměř dětskou zvědavostí vyjmul z pouzdra a pod úrovní desky stolu si ho zálibně prohlížel. Jeho prsty zkušeně testovaly váhu a povrch předmětu, zatímco jeho tvář zachovávala kamenný výraz státníka soustředěného na projev svého kolegy.

Klíčový moment přišel ve chvíli, kdy obě prezidentovy ruce synchronizovaně zmizely pod stolem. Právě zde, mimo přímý dohled přítomných kameramanů (alespoň si to tak Klaus myslel), došlo k bleskovému transferu. Pero putovalo z pravé ruky do levé, aby následně jedním plynulým pohybem vklouzlo hluboko do levé kapsy saka. Celá operace trvala jen několik málo sekund.

Jakmile bylo pero v bezpečí kapsy, Václav Klaus obě ruce vrací na stůl, s naprostým klidem si zapíná knoflík u saka a lehce si urovnává klopy. Na jeho rtech se objeví spokojený, téměř neznatelný úsměv člověka, který právě úspěšně dokončil náročný úkol. V tu chvíli netušil, že objektiv kamry scénu zachytil v neuvěřitelném detailu.

Když o šest dní později tyto záběry odvysílaly největší televize, nešlo jen o obyčejnou reportáž. Střihači podtrhli komiku situace dramatickou „loupežnou“ hudbou a pro jistotu doplnili pohyblivé červené šipky, které s chirurgickou přesností trasovaly cestu pera do prezidentovy kapsy. V tu ránu se z seriózní státní návštěvy stala nejsledovanější groteska roku.

Během pouhých několika dnů se video s českým prezidentem stalo nezastavitelným virem. Na YouTube naskakovaly miliony zhlédnutí a světová média si s chutí smlsla na „příběhu o kradmém státníkovi“. Britský The Guardian nešetřil ironií, když referoval o prezidentovi přistiženém při činu, zatímco rakouský tisk oživil nelichotivý historický termín „böhmisch einkaufen“ (nakupovat po česku), čímž incidentu dodal nádech národní ostudy. Z Václava Klause se stal rázem nejznámější Čech planety.

Skutečný vrchol popularity však přišel za oceánem. Legendární americký moderátor Jay Leno věnoval incidentu prostor ve své nejsledovanější talk show. V mistrně sestříhané parodii posadil sám sebe na místo chilského prezidenta a nechal Klause (v původních záběrech) „krást“ nejen pero, ale s pomocí digitálních triků mu do kapsy zmizely i mikrofony, státní vlaječky, a dokonce i celá sklenice s vodou. Česká republika se tak díky jedné propisce dostala do hlavního vysílacího času v USA.

Jakmile se první vlna smíchu přehnala, začala se řešit zásadní otázka: Co přesně vlastně v té kapse skončilo? Václav Klaus zvolil strategii bagatelizace a s vervou sobě vlastní incident zlehčoval. „Byla to obyčejná propiska,“ hřímal tehdy s tím, že jde o běžný suvenýr, který si účastníci konferencí odnášejí stejně samozřejmě jako poznámkové bloky. Dokonce se pochlubil, že jeho sbírka obsahuje i úlovky ze summitů NATO či lotyšského parlamentu, čímž se pokusil z krádeže udělat běžný sběratelský zvyk.

Chilská strana však do příběhu vnesla mnohem exotičtější tón. Z paláce La Moneda prosákly informace, že pero rozhodně nebylo „obyčejné“. Podle některých svědectví šlo o ruční práci místních šperkařů, zdobenou rytinami a vyrobenou z polodrahokamu lapis lazuli. Tento sytě modrý kámen, který se těží vysoko v chilských Andách, je národním symbolem a dárky z něj mají pro Chilany vysokou symbolickou hodnotu. Cena pera byla odhadována na několik set korun, což sice nebyl majlant, ale umělecká hodnota byla nesrovnatelná s plastovou propiskou z tiskové konference.

I když mluvčí chilského prezidenta později diplomaticky prohlásila, že hosté si tato pera mohou ponechat jako dar, hořká pachuť zůstala. Problémem totiž nebyl fakt, že si prezident pero vzal, ale způsob, jakým to udělal. Ladislav Špaček, expert na etiketu, tehdy trefně poznamenal, že kdyby si Klaus pero vzal okázale a s úsměvem, nikdo by neřekl ani slovo. Právě ono kradmé schovávání pod stůl dalo světu jasný, byť nechtěný signál, že se děje něco, co by se dít nemělo.

Český národ, pro který je typický černý humor a schopnost udělat si legraci i z vlastní hlavy státu, reagoval na chilskou etudu s nevídanou kreativitou. Sociální sítě, které byly v roce 2011 ještě v rozpuku, zažily svůj první velký „český virál“. Na Facebooku bleskově vznikla iniciativa „Sbírka per pro pana prezidenta“, do které se během pár dní přihlásily desetitisíce lidí.

Recesisté tehdy argumentovali s ledovým klidem: pokud náš pan prezident zjevně trpí takovým nedostatkem psacích potřeb, že si je musí „vypůjčovat“ na druhém konci světa, je naší občanskou povinností mu pomoci. Na adresu Pražského hradu začaly proudit balíčky plné obyčejných propisek, reklamních per i fixů. Tato vlna lidové tvořivosti ukázala, že Češi raději zvolili cestu kolektivního výsměchu než národního sypání si popela na hlavu.

Incident se stal natolik ikonickým, že jeho ozvěny rezonovaly v kultuře ještě mnoho let poté. Zatímco diplomaté skřípali zuby, odborníci na reklamu si mnuli ruce. Podle některých propočtů video vygenerovalo Česku pozornost v hodnotě desítek milionů dolarů. Sledovanost „chilského manévru“ totiž mnohonásobně převýšila všechny oficiální kampaně agentury CzechTourism dohromady. S nadsázkou se tak říkalo, že Václav Klaus byl tehdy nejefektivnějším (byť nechtěným) ambasadorem země.

Že jde o skutečně světový fenomén, potvrdil o pár let později i oscarový herec Tom Hanks. Ten během tiskové konference k filmu Zachraňte pana Bankse uvolnil atmosféru tím, že chilský incident dokonale zparodoval – před zraky novinářů si s teatrálním výrazem „kradmo“ strčil do saka na stole ležící iPad.

Událost neunikla ani králům českých coververzí. Duo Těžkej Pokondr využilo nápěv slavného hitu Life is Life od skupiny Opus a přetvořilo jej v satirickou hymnu s všeříkajícím názvem „Prejs to čmajz“, která se okamžitě stala hitem rádií.

Chilský incident Václava Klause dnes již není jen historickou kuriozitou, ale symbolem nástupu digitální éry, ve které se i ta nejmenší drobnost může stát globálním tématem během jediné noci. Ať už v paláci La Moneda šlo o chvilkovou slabost, sběratelskou vášeň nebo prosté nedorozumění, jedno je jisté: modré pero z lapis lazuli se stalo nejslavnější psací potřebou v českých dějinách.