Článek
Přibližně před dvanácti lety se v Česku otevřela první samoobslužná pokladna. S touto novinkou přišlo Tesco. V následujících letech své bezobslužné pokladny zaváděli i další prodejci. Na tuto inovaci jsme si rychle zvykli a do pokladen, kde si vše načteme sami, se zamilovali.
Pro introverta, který nerad navazuje kontakt s cizími lidmi, je samoobslužná pokladna vysvobozením. Jsou však tací, kteří vyžadují lidskou prodavačku dodnes. Možná strojům nevěří, možná si u nákupu chtějí popovídat. Zpravidla se ale jedná o starší osoby, které technice příliš neholdují.
V Tescu, kde se zaváděly první samoobslužné pokladny, jsem tou dobou pracoval. Bylo pravidlem, že po osmé hodině večer, kdy zákazníků už příliš nechodilo, se pokladny s fyzickým prodavačem uzavřely, spočítaly se kasy a zákazníci procházely pouze přes samoobslužné pokladny. Pro nikoho to většinou nebyl problém. Večerní nákupy nebývají velkoobjemové a převážná část zákazníků si samoobslužnou pokladnu oblíbila, protože na ni bylo odbavení často rychlejší.
Vždy se ale objeví někdo, kdo odmítá jakoukoliv inovaci a svými zatvrzelými postoji deptá okolí. Bylo asi tak devět hodin večer, pomalu se schylovalo ke konci otevírací doby a po obchodě se pohybovalo už jen několik jedinců. Od pultu s informacemi vidím postaršího pána, jak se s nákupním košíkem postavil před uzavřenou pokladnu. Jdu za ním v domnění, že přehlédl zhasnutou pokladnu a závoru před pokladnou a pokouším se ho nasměrovat na samoobslužnou pokladnu: „Dobrý večer, pokladny už máme uzavřené a spočítané, použijte prosím samoobslužnou pokladnu“. Pán se na mě podívá s hněvem v očích a s důrazem v hlase říká: „Tam nejdu, obslužte mě tady! Přece si nebudu sám markovat, od toho je tady prodavačka“. Ještě jednou jsem se pokusil pánovi vysvětlit, že pokladny s obsluhou jsou již uzavřeny a spočítány a nabídl jsem mu pomoc, kdyby si při markování na samoobslužné pokladně nevěděl rady. „Ještě jednou vám opakuji, že já tam nejdu. Prodavačka je od toho, aby markovala,“ oponoval mi pán. Nezabrala ani nabídka toho, že pánovi vše namarkuji na samoobslužné pokladně sám. Během několika minutového rozhovoru, kde padala hesla typu „Náš zákazník, náš pán, tak dělejte svou práci“, nebo „Už tady nikdy nenakoupím“ (Těch deset rohlíků, které si pán nekoupí a uschnou v regálu, obchod nejspíš nezruinují), jsem začal trochu ztrácet nervy, ale vybouchnout jsem samozřejmě nemohl. Pán byl natolik neodbytný, že mě donutil k jeho spokojenosti opětovně otevřít kasu. Přidělal nám tak práci na další půl hodinu, ale měl pravdu, náš zákazník je náš pán.
Je tomu už deset let, co v obchodě nepracuji a musím říct, že se zatím vracet nehodlám. Někteří zákazníci jsou pro prodavače slušně řečeno peklo.
