Článek
Na začátku letošního roku stál prezident Petr Pavel před zásadním ústavním i politickým rozhodnutím. Nová vládní koalice v čele s premiérem Andrejem Babišem a dravým hnutím Motoristé sobě mu na stůl položila personální návrh, ze kterého se hradnímu aparátu protáčely panenky. Filip Turek do křesla ministra zahraničí. Přišli proto s plánem B, který měl být elegantním ústupkem: Filip Turek nepůjde na zahraničí, ale zamění si židli s předsedou strany Petrem Macinkou a převezme Ministerstvo životního prostředí.
Autoři nápadu tehdy naivně věřili, že proti Turkovi na ekologickém resortu už prezident nebude nic namítat. Jenže Petr Pavel připomněl své dřívější nekompromisní varování: pokud jsou autentické Turkovy starší rasistické, sexistické či fašizující výstupy na sociálních sítích, diskvalifikuje ho to z jakékoliv ministerské pozice.
Prezidentův kalkul, že tímto krokem kontroverzního politika odřízne od moci, však naprosto vyhořel. Filipu Turkovi sice bylo odepřeno regulérní ministerské křeslo, ale faktický vliv neztratil. Stal se vládním zmocněncem pro klimatickou politiku a Green Deal a na ministerstvu životního prostředí sedí každý den. Jak otevřeně přiznává sám ministr zahraničí Petr Macinka, Turek sice formálně podle zákona nemůže nikoho řídit, ale fakticky funguje jako mozek resortu. Připravuje klíčová doporučení, která ministr jen formálně podepisuje, a o všem podstatném spolurozhoduje. Výsledek z hlediska Turkovy reálné moci je tedy prakticky stejný – rozdíl je pouze v tom, že jako bonus má dnes prezident fatálně pokřivené vztahy s celou vládou.
Když Turek dostal svého ministra
Definitivní tečku za několikaměsíčním patem udělal únor 2026. Motoristé sice původně hrozili, že Macinka bude kvůli Pavlovu vzdoru trucovitě řídit dvě ministerstva současně až do příštích prezidentských voleb, kdy Pavel na Hradě skončí, ale nakonec museli kapitulovat a přistoupit na realitu. Sám Filip Turek v půlce února na svém Instagramu s úsměvem oznámil, že jako „neministr“ nabízí premiéru Babišovi jiné jméno – poslance Igora Červeného.
Tento krok sice někteří řadoví poslanci Motoristů vnímali jako ponižující kapitulaci před Hradem, pro Turka to byl však strategický triumf. Do čela resortu byl v únoru jmenován jeho velmi blízký spolupracovník, odmítač zelené ideologie a emisních povolenek.
Kdyby v lednu Petr Pavel vyhověl původnímu tlaku a Turka rovnou jmenoval, udělal by paradoxně to nejlepší, co pro udržení své politické síly mohl. V ministerském křesle by totiž Filip Turek musel nést plnou kůži na trh. V plném světle exekutivy by se Turek s největší pravděpodobností velmi rychle znemožnil sám. Takhle z něj prezident svým vetem udělal nedotknutelnou šedou eminenci, která skrze loajálního ministra Červeného fakticky vládne resortu, ale nenese za nic přímou odpovědnost.
Prezidentova tehdejší motivace byla zřejmá a lidsky vcelku pochopitelná. Petr Pavel chtěl z pozice morální autority a hlavy státu zabránit tomu, aby se k přímé exekutivní moci dostal člověk s tak kontroverzní rétorikou a minulostí. Na Hradě pravděpodobně panovala upřímná obava, že by Turek mohl v čele klíčového resortu napáchat obrovské mezinárodní i vnitřní škody, zdiskreditovat českou ekologickou politiku nebo svým neřízeným a nerozvážným jednáním okamžitě vyvolat vládní krizi.
Zmocněnec generuje stejný poprask jako ministr
Pokud si na Hradě mysleli, že odsunutím Turka na pozici zmocněnce ubyde kontroverzí, museli v posledních měsících prožít tvrdé vystřízlivění. Filip Turek totiž generuje obří politický poprask i bez ministerského dekretu.
Stačí se podívat na události z konce dubna a května. Turkovy výroky o tom, že je potřeba ministerstva „postupně deratizovat od progresivistických a levicových parazitů“, otřásly i samotným premiérem Andrejem Babišem. Sněmovní mandátový a imunitní výbor musel za zavřenými dveřmi řešit oficiální stížnosti občanů, podle kterých Turkova rétorika dehumanizuje lidi a zřetelně napodobuje nacistickou a totalitní propagandu.
Turek se sice nakonec pod tlakem okolností omluvil, ale styl jeho politiky se nezměnil. Dál funguje jako neřízená střela – na sociálních sítích veřejně útočí na prezidenta, obviňuje ho z komunistických a zpravodajských praktik a vzkazuje mu, že by se měl chovat jako chlap.
Kdyby Pavel podlehl, Turek by se znemožnil sám
Kdyby v lednu Petr Pavel vyhověl tlaku Motoristů a tehdejšímu vládnímu návrhu, udělal by paradoxně to nejlepší, co pro udržení své politické síly a klidu v zemi udělat mohl. Uplatnil by se zde starý osvědčený politický princip: nejlepším způsobem, jak zdiskreditovat radikálního populistu, je nechat ho reálně vládnout.
V ministerském křesle by totiž Filip Turek nemohl pouze glosovat věci z povzdálí a schovávat se za záda předsedy strany Macinky. Jako ministr by musel nést plnou politickou, úřední a trestněprávní odpovědnost za každý svůj podpis, každodenně čelit brutální palbě dotazů opozičních politiků i investigativních novinářů na plénu Sněmovny a v neposlední řadě přímo v Bruselu obhajovat reálné, často nepopulární kompromisy, které se z pozice tvrdého kritika Green Dealu dělají jen velmi těžko.
V plném světle reflektorů exekutivní moci by se Turek s největší pravděpodobností velmi rychle znemožnil sám – a to o poznání víc a fatálněji, než se mu to daří teď.
Co mohl Pavel získat vs. co má dnes
Když si srovnáme oba tyto scénáře, bije nás do očí propastný rozdíl mezi tím, co mohl prezident lednovým jmenováním Turka získat, a tím, v jaké realitě se nachází dnes. Pokud by tehdy nenařídil Turkovi stopku, mohl mít dnes konstruktivní a klidné vztahy s Babišovou vládou i Černínským palácem, delegace na mezinárodní summity jako NATO nebo OSN by se schvalovaly hladce a bez hádek a sám Turek by nesl plnou odpovědnost za chod ministerstva, kde by musel místo siláckých řečí ukázat reálné výsledky. To by v konečném důsledku vedlo k rychlému opotřebování celého hnutí.
Místo toho tu však kvůli prezidentovu zablokování máme vyčerpávající zákopovou válku institucí, v níž ministr zahraničí označuje hlavu státu za „lídra opozice“. Sledujeme absurdní přetahování o akreditace na summit do Ankary doprovázené hrozbami kompetenční žalobou, zatímco Turek si z pozice vládního zmocněnce užívá roli šedé eminence ministerstva. Prezidentské veto tak Motoristům paradoxně jen pomohlo udržet si auru politických mučedníků, kterou dokážou před svými voliči skvěle a dlouhodobě kapitalizovat.
Zákopová válka o Ankaru jako hořká tečka
Místo politického klidu tak dnes prožíváme nefalšovanou ústavní krizi. Ministr zahraničí Macinka otevřeně ignoruje Pražský hrad, odmítá s prezidentem koordinovat zahraniční politiku a vzkazuje, že pokud hlava státu něco chce, „nechť mu pan Kolář zavolá“. Vrcholem všeho je pak aktuální hádka o červencový summit NATO v Ankaře.
Vláda schválně odsouvá rozhodnutí o složení delegace až na 22. června, čímž se pokouší prezidenta cynicky vyautovat skrze nestihnutelné termíny pro alianční akreditace. Petr Pavel má sice v šuplíku připravenou kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, ale sám ví, že i kdyby mu soudci dali zaprovdodu, časově už to do odletu letadla nikdo nestihne.
Celá tato nedůstojná situace, která poškozuje jméno České republiky v zahraničí, přitom vůbec nemusela nastat. Stačilo, aby prezident v lednu zatnul zuby, respektoval doslovné znění Ústavy a nechal Motoristy vypít si svůj vládní kalich hořkosti do dna. Takhle má sice Petr Pavel na chvíli čisté svědomí, že „bojoval s extremismem“, ale v reálu nezískal vůbec nic.
