Článek
Celý svět na jaře tohoto roku sledoval drama, které jako by vypadlo z hollywoodského scénáře. Desetimetrový keporkak, který dostal roztomilé jméno Timmy, opakovaně uvízl na mělčinách v německých vodách Baltského moře. Když už německé úřady i vědci nad jeho záchranou zlomili hůl s tím, že zvíře je příliš nemocné a humánnější by bylo zvíře utratit, na scénu vstoupili dva němečtí milionáři. Vytáhli z kapsy 1,5 milionu eur (zhruba 38 milionů korun), zafinancovali monstrózní operaci, naložili dvanáctitunového savce na remorkér a odvezli ho do dánských vod.
Výsledek? Timmy byl začátkem května vypuštěn a o pár dní později byl nalezen mrtvý.
Když velryba uvízla u břehu, bezesporu se jednalo o nešťastnou událost a prvotní snahy o její záchranu byly naprosto legitimní. Mezinárodní medializace a následný cirkus však byly těžce přehnané. Ne proto, že by si jeden zvířecí život nezasloužil zachránit. Spíše proto, že celá akce nebyla ani tak o Timmym, jako spíš o lidském egu, povrchnosti a snaze některých aktivistů a bohatých mecenášů ukázat vlastní sílu a zviditelnit se na vlně levných emocí.
Když se ze soucitu stane reality show
Oochranu přírody dnes bohužel neřídí vědecká fakta, ale algoritmy sociálních sítí a tlak veřejného mínění. Od samého počátku, kdy Timmy poprvé uvízl u Timmendorfské pláže, bylo jasné, že je něco špatně. Velryby na mělčinu většinou nezabloudí kvůli špatné navigaci, ale proto, že jsou vážně nemocné.
Timmy byl podle mořských biologů v žalostném stavu. Byl zamotaný do rybářských sítí, na hřbetě měl hluboké rány po srážce s lodí, trpěl poškozením orgánů a měl vodu na plicích. Každá hodina na souši pro něj byla peklem – tělo velryby je uzpůsobeno pro život ve vodě, na vzduchu ho drtí jeho vlastní váha. Navíc v nepříliš slané vodě Baltu Timmymu doslova odhnila kůže a na slunci trpěl popáleninami.
„V současné situaci by jediným opodstatněným opatřením byla eutanazie velryby,“ znělo oficiální stanovisko Organizace pro ochranu velryb a delfínů.
Jenže veřejnost, krmená nonstop přímým přenosem, nechtěla slyšet o milosrdné smrti injekcí. Chtěla happy end. Chtěla film Zachraňte Willyho. A tak se chovatelka koní Karin Walter-Mommertová a zakladatel řetězce MediaMarkt Walter Gunz rozhodli, že si ten happy end koupí. Úřady akci raději tiše tolerovaly, protože postavit se hněvu lidu by pro politiky znamenalo mediální sebevraždu. Výsledkem bylo jen prodloužení Timmyho utrpení. Zemřel v bolestech, přesně jak vědci předpovídali.
Zatímco lidé a nadšení milionáři viděli v keporkakovi pouze unavené zvíře, které stačí trochu popostrčit do hluboké vody, mořští biologové od začátku varovali, že jde o těžce zraněného jedince. Samotná operace za 1,5 milionu eur, která byla v médiích oslavována jako hrdinská záchranná mise dávající velrybě naději, znamenala pro dvanáctitunového savce ve skutečnosti jen brutální stres a nepředstavitelné fyzické utrpení. Veřejnost si sice vysnila hollywoodský happy end, vědci však dopředu věděli, že vysílený organismus čeká jen nevyhnutelná smrt.
Lekce, kterou jsme úspěšně ignorovali
Tento tragikomický příběh přesně kopíruje osud kosatky Keiko, která si zahrála ve zmiňovaném filmu Zachraňte Willyho. Když film vyšel, vyvolal celosvětovou vlnu emocí, lidé vybrali v přepočtu neuvěřitelných 28 milionů australských dolarů na to, aby byl Keiko vrácen do volné přírody. Vědci už tehdy varovali, že kosatka žijící v zajetí nedokáže v divočině přežít. Nikdo je neposlouchal. Keiko byl s obrovskou slávou vypuštěn, nedokázal se adaptovat, marně vyhledával lidskou společnost a následující rok osamoceně uhynul na zápal plic.
Historie se opakuje. Zase vyhrálo lidské přání hrát si na spasitele nad skutečným blahobytem zvířete. Timmy měl prostě tu smůlu (nebo výhodu), že byl obrovský a fotogenický. A to je pro naši povrchní empatii klíčové.
Když umírají miliony, nikoho to nezajímá
Zatímco světové agentury podrobně rozebíraly každý Timmyho nádech, na plážích kolem španělského městečka Port de Sóller na Mallorce se předchozí rok odehrávala apokalypsa zcela jiných rozměrů. Miliony mrtvých modrých medúz zaplavily pobřeží a vytvořily na plážích doslova modrý koberec.
Důvod? Rostoucí teplota moří v důsledku klimatických změn, která vede k jejich nekontrolovanému množení, a následné bouře, které je vyvrhly na břeh. Jaká byla reakce veřejnosti a médií? Žádné sbírky se nekonaly. Žádní milionáři nenajímali remorkéry. Místní tisk pouze varoval, že pokud se hnijící těla medúz rychle neodklidí, budou oblasti sužovat zápach a mraky hmyzu.
A co taková cejnovka nebo klipka uvízlá v rozpadajícím se korálovém útesu? Nedávná studie publikovaná v časopise Proceedings of the Royal Society B ukázala, že masové bělení korálů v Indopacifiku způsobuje u těchto drobných útesových ryb fatální ztrátu orientace. Ryby kvůli zničenému prostředí nedokážou rozpoznat své konkurenty od nepřátel. Namísto efektivního sdílení zdrojů tak až v 90 % případů dochází k nesmyslným, agresivním honičkám, které ryby energeticky zcela vyčerpávají a vedou k postupnému kolapsu celých populací.
Proč ale nevyvinou ti stejní zachránci, kteří neváhají utratit miliony za převoz jedné umírající velryby, stejnou moc a finance na záchranu cejnovek v útesech? Odpověď je jednoduchá: Protože to nikoho nezajímá. Není to žádné mediální terno.
Povrchní lidské svědomí za milion a půl eur
Lidé jsou v podstatě hrozně povrchní tvorové. Naše ochota pomáhat je přímo úměrná tomu, jak moc nás dané zvíře dokáže dojmout. Život jedné velryby, která dostala roztomilé jméno, má v očích veřejnosti větší váhu než osud celého mořského ekosystému. Medúza nemá oči, kterými by se na nás podívala. Cejnovka nevypouští fotogenické vodní fontány. Jsou malé, anonymní a pro mecenáše neatraktivní. Na záchraně medúz si nikdo PR kampaň nepostaví.
Představme si, jak obrovský dopad by mělo oněch 1,5 milionu eur (nebo 28 milionů v případě Keika), kdyby byly investovány například do systémového čištění oceánů od zbytků rybářských sítí (které mimochodem Timmyho zranily).
Místo toho byly tyto peníze doslova spláchnuty do moře, jen aby si dva němečtí boháči mohli před zraky tleskající veřejnosti pohladit své ego a dokázat si, že „oni se přece pokusili“. Že zvíře v důsledku toho umíralo déle a v horších podmínkách, to už je vedlejší.
Příběh keporkaka Timmyho by pro nás měl být varováním. Ukazuje, že když se ze záchrany zvířat stane show ovládaná emocemi bez ohledu na vědu, trpí tím nejvíce zvířata samotná. Pokud chceme skutečně chránit život v oceánech, musíme se zbavit své povrchnosti.
Musíme začít vnímat, že život drobné ryby v umírajícím korálu má pro rovnováhu planety naprosto stejnou hodnotu, jako život jedné mediálně slavné velryby. Dokud budeme zachraňovat zvířata jen podle toho, jak moc jsou roztomilá, nebudeme ochránci přírody.
