Článek
Před pět lety se moje kamarádka Petra bezhlavě zamilovala do svého bývalého spolužáka Jirky. Po krátké době se k němu nastěhovala a už rok po začátku jejich vztahu přišla svatba. Nedávno se mi ale Petra svěřila, že jejich manželství není ideální a zvažuje rozvod. „Nerad ti kazím iluze, ale asi to nebudeš mít tak jednoduchý, jak si to představuješ,“ říkám jí na to. „Jak to myslíš?“ zeptala se mě. „Pokud si dobře pamatuji, tak jste nedávno refinancovali hypotéku, je to tak?“ odpovídám otázkou. „Jirka refinancoval. Je to jeho byt,“ říká Petra.
Jiří si totiž pořídil hned po střední škole byt na okraji Prahy. Financování si zajistil pomocí hypotéky a tento rok mu uplynula desetiletá doba fixace. Kvůli nevýhodným podmínkám u stávající banky se ale rozhodl refinancovat úvěr a přejít ke konkurenční bance.
„Máš sice pravdu, že byt je jeho, ale nová hypotéka je už dluhem vás obou,“ snažím se vysvětlit Petře. „Byt, který si Jirka koupil hned po škole, je výhradně jeho. Hypotéka, kterou nedávno sjednal, je ale díky vašemu manželství dluhem vás obou.“
Podle § 143 občanského zákoníku je jmění, které nabyl některý z manželů před uzavřením manželství, ve výhradním vlastnictví jednoho z manželů. Oproti tomu jmění, které nabyl některý z manželů v době trvání manželství, patří do společného jmění manželů. Jměním se myslí jak majetek, tak závazky. Jiří si po celou dobu vztahu s Petrou splácí hypotéku sám, a to i nyní, když je nově uzavřená hypoteční smlouva fakticky dluhem obou manželů. Pokud by se ale Petra rozhodla podat žádost o rozvod, mohla by si spolu se svobodou odnést z manželství s Jiřím i několikamilionový dluh za byt, který jí nikdy nepatřil.
„To je ale hrozný,“ povzdechla si Petra, „to jsem vůbec nevěděla. Myslela jsem si, že když je byt jeho, tak se mě to netýká.“ „Bohužel, takhle to nefunguje,“ snažil jsem se jí situaci vysvětlit. „Když se rozvedete, společné jmění se dělí napůl. To znamená, že všechen majetek, finance, ale i dluhy získané v době trvání manželství si rovným dílem rozdělíte.“ Petra se zamyslela. „A co když se s Jirkou pokusím domluvit?“ „I to je možnost,“ přikývl jsem. „Bylo by ale nejlepší, kdybyste to měli písemně potvrzené a ideálně s notářským zápisem.“
Pokud Petra nechce zůstat v manželství, které jí nevyhovuje, musí si dobře rozmyslet taktiku, jakou zvolí při rozmluvě s Jirkou. Nikomu by se nelíbilo splácet cizí dluhy. Komu by se na druhou stranu ale nelíbilo, kdyby polovinu jeho dluhů mohl splatit někdo jiný? Otázkou je, jak se k celé věci postaví Jiří. Je to férový člověk, ale zůstane férový i vůči někomu, kdo se ho právě hodlá opustit?
