Článek
Pracovní cesta Igora Červeného do Bruselu nebyla jen běžnou úřednickou návštěvou. V kontextu posledních měsíců šlo o jasnou deklaraci návratu ke standardní diplomacii. Ministr zde absolvoval intenzivní maraton jednání, kterému dominovala klíčová schůzka s eurokomisařkou pro životní prostředí Jessikou Roswall. Na rozdíl od svého „zmocněnce“ Turka, který v Bruselu působil spíše jako zbloudilý turista, Červený vystupoval jako sebevědomý zástupce suverénního státu. Bez jazykových bariér a s jasnou argumentací prosazoval revizi kontroverzního zákazu olova ve střelivu a rybářském náčiní.
Tato cesta byla také příležitostí k nápravě reputace v otázce energetiky. Červený v Evropském parlamentu otevřeně kritizoval současné nastavení systému emisních povolenek ETS. „Máme obavy o budoucnost energeticky náročného průmyslu, jako je ocelářství či sklářství. Je nutné, aby Komise systém komplexně přepracovala a zavedla kontrolní mechanismy cen,“ prohlásil ministr.
Konec „vykulených očí“ diplomacie
Zajímavý moment celé cesty nastal při neformálním setkání s českým velvyslancem při EU Štěpánem Černým. Fotografie, na které se tito dva muži společně usmívají, nese silný symbolický vzkaz. Právě Štěpán Černý se stal nedobrovolným hrdinou internetu po minulém zasedání rady ministrů, kde musel asistovat Filipu Turkovi. Svět tehdy obletěly záběry, na nichž Černý vedle Turka viditelně vykuloval oči a s vypětím všech sil se snažil skrýt záchvaty smíchu, zatímco Turek se s těžkým přízvukem lopotil s předčítáním předem připraveného anglického textu.
Žádné další „sezení v čele“?
Podle zjištění reportérů ČT panovala v budově ministerstva životního prostředí až donedávna atmosféra, která připomínala spíše absurdní drama než fungování státního úřadu. Zaměstnanci, kteří se rozhodli promluvit mimo záznam, vykreslují obraz instituce v hluboké krizi identity. Dosavadním standardem totiž bylo, že při klíčových poradách seděl v čele stolu Filip Turek, zatímco oficiální ministr Igor Červený se krčil kdesi po straně jako pouhý přísedící.
Ministerský aparát také popisuje ponižující rutinu, kdy jakýkoliv papír, než se vůbec dostal na stůl ministra Červeného k podpisu, musel nejprve získat „posvěcení“ od Filipa Turka. Toto zdvojené schvalování nejenže fatálně zdržovalo chod úřadu, ale vyvolávalo v odborné veřejnosti i u úředníků oprávněné pochybnosti o tom, kdo má v rukou skutečnou moc a odpovědnost. Ministr Červený se navíc dobrovolně vzdal i důstojného zázemí. Svou reprezentativní kancelář přenechal Turkovi s tím, že mu „nevyhovovala“, a sám se uchýlil do skromných prostor sekretariátu.
Zdá se však, že toto období rezignační pasivity konečně naráží na své limity. Zatímco dříve byl Turek neustále v záběru, u zásadních jednání z konce měsíce zcela chyběl. Ať už šlo o setkání s organizací Pavučina 20. března, kde ministr řešil financování ekovýchovy, nebo o klíčové rezortní jednání s ministrem zemědělství Martinem Šebestyánem 25. března, Červený zde vystupoval samostatně.
Babišova záchranná brzda
Je možné, že za tímto náhlým „zmizením“ Filipa Turka z hlavních diplomatických pódií může být přímý zásah Andreje Babiše? Vypadá to, že i když jsou hlasy Motoristů pro stabilitu koalice naprosto klíčové, Turkovo vystupování se stalo neúnosnou zátěží. Zdá se, že už nešlo jen o nějaké vtipy na internetu. Bídné výkony v Bruselu a neschopnost domluvit se anglicky reálně oslabovaly naši vyjednávací pozici v EU.
Zatímco uvnitř ministerstva možná ještě dobíhají nějaké ty administrativní bitvy o to, kdo má komu schvalovat papíry, navenek je ten signál jasný: odbornou agendu a zahraničí má v rukou konečně ministr Igor Červený.
Zdá se tedy, že Filip Turek byl odsunut do bezpečné vzdálenosti od skutečné moci, do role řadového poslance. Tam si může svými řečmi dál oslovovat své voliče, ale už snad nebude mít možnost nás ztrapňovat na mezinárodním poli.
