Článek
Patrik Tušl je fascinující úkaz. Ne však pro svou inteligenci nebo vizi, ale pro svou schopnost stylizovat se do role obránce vlasti a politického vězně. Realita, podložená stohy soudních rozsudků, je přitom trochu odlišká: Tušl není žádný disident, je to prostý recidivista s jedenácti exekucemi, který svou agresivitu maskuje za „vlastenecký odboj“.
Hrdina, který straší děti a šikanuje lékaře
Připomeňme si, za co tento samozvaný bojovník za pravdu ve skutečnosti skončil za mřížemi. Nebylo to za odvážný politický názor, ani za kritiku vlády, jak se snaží namluvit svým fanouškům. Seděl za čistý, nefalšovaný a mimořádně odporný teror cílící na ty nejzranitelnější.
V jeho trestním rejstříku najdeme detialy, jako třeba vyhrožování ženě „rozšlapáním hlavy“ jen proto, že si dovolila vyvracet jeho lži. Tušl zašel až za hranici jakékoliv lidské důstojnosti, když do svých nenávistných výlevů zatáhl i děti své oběti. Zveřejňoval jejich fotografie na sociálních sítích a vzkazoval, že si je „všichni podají“. Tohle není svoboda slova – to je projev čistého srabáctví.
V době, kdy se celá země potýkala s nejtěžší zdravotní krizí posledních dekád, si Tušl našel jiný terč. Jeho „odboj“ spočíval v tom, že jako stín pronásledoval lékaře k jejich domovům a pracovištím. Pod okny jim pouštěl sirény, vulgárně je napadal a omezoval jejich osobní svobodu, zatímco si vše natáčel na telefon pro své publikum.
K tomu všemu se přidalo podněcování nenávisti vůči lidem, kteří utekli před válkou na Ukrajině. Tušl neváhal burcovat své příznivce k „protiútoku“ proti uprchlíkům, které častoval těmi nejvulgárnějšími výrazy.
Rok na svobodě: Práce? Kdepak, raději ždímat fanoušky
Člověk by v koutku duše snad i doufal, že pobyt za mřížemi přinese alespoň špetku sebereflexe. Že zdravý třicátník, kterého tíží milionové dluhy a jedenáct exekucí, využije svobodu k tomu, aby si konečně našel poctivé zaměstnání, začal splácet své závazky a především – aby se začal chovat jako dospělý, zodpovědný muž, který si uvědomuje váhu svých selhání. U Patrika Tušla byste se však jakéhokoliv náznaku pracovitosti či pokory načekali marně. Jeho představa o „restartu“ totiž nezahrnuje ranní vstávání do práce, ale ranní sepisování statusů o tom, jak je mu ubližováno.
Aktivita z posledních dní, kdy si Tušl připomíná rok od svého podmíněného propuštění, je přehlídkou čistého bizáru. Místo oslavy nového začátku servíruje svým věrným další porci ublíženosti. Stěžuje si na „policejní šikanu“ hned po opuštění věznice, čímž ovšem v překladu myslí naprosto běžnou silniční kontrolu, která je u člověka s jeho minulostí víc než logická. Tušl zkrátka potřebuje nepřítele v uniformě, aby mohl dál hrát roli pronásledovaného disidenta, protože bez ní by zbyl jen smutný obraz muže, který promrhal mládí nenávistí.
Vrcholem Tušlova morálního minimalismu je však jeho nestoudná žebrota. V jednom a tom samém příspěvku, kde hrozí „jízdou“ a odplatou svým odpůrcům, stíhá s naprostou samozřejmostí kopírovat číslo svého bankovního účtu. Argumentuje tím, že z něj systém „vytáhl přes tři čtvrtě milionu“. Pravda je přitom taková, že Tušl jen s bolestí sklízí plody své vlastní kriminální minulosti v podobě pokut, soudních výloh a odškodného obětem.
Místo toho, aby se k situaci postavil čelem jako chlap a začal své dluhy umazávat z poctivě vydělané mzdy, zvolil cestu nejmenšího odporu: profesionální parazitování na peněženkách svých fanoušků.
„Jízda“ do prázdna a vnitřní rozklad scény
Zajímavou, a pro nezaujatého pozorovatele až tragikomickou podívanou, skýtají Tušlovy aktuální výpady do vlastních řad. Zdá se, že když zrovna nežebrá o peníze, krátí si dlouhou chvíli kopáním do svých bývalých souputníků. Aktivisty, kteří vyplnili vakuum vzniklé jeho absencí, dnes častuje výrazy jako „opičák“, „vocásek“ nebo „povl“.
Tušlova žárlivost na pozornost, kterou si mezitím stihli uzurpovat jiní „vlastenci“ jen potvrzuje, že mu nikdy nešlo o žádnou vyšší ideu, ale vždy jen o vlastní ego a dosah na sociálních sítích. Když mu dnes někdo jiný sahá na jeho pomyslný trůn (nebo spíše na peněženky jeho sledujících), neváhá vytáhnout ten nejhrubší slovník.
Tušl nyní ve svých příspěvcích pompézně slibuje velkolepou „jízdu“ a „servírování pravdy“, na kterou prý celá republika čeká. Ve skutečnosti ale nenabízí nic zajímavého. Jeho zkušební doba sice formálně končí, ale jeho charakterový deficit zůstává v hlubokém minusu. Místo aby se pokusil o lidskou důstojnost, raději volí život parazita, který se nechává živit lidmi, kteří jsou na tom často sociálně i psychicky mnohem hůře než on sám. Jeho „jízda“ je ve skutečnosti jen pomalým pádem do bezvýznamnosti, který se snaží oddálit dalším a dalším digitálním žebráním.
Ve výsledku tak příběh Patrika Tušla nekončí triumfálním návratem hrdiny, ale potvrzením diagnózy sociálního predátora, který vyměnil soudní síně za facebookové zdi. Pokud nám jeho osud něco říká, pak to, že svoboda bez odpovědnosti je jen jiným druhem vězení – vězení vlastního ega, dluhů a nenávisti, ze kterého se Tušl pravděpodobně nikdy nepropustí. Žebrání o drobné od důvěřivých seniorů pod příslibem jakési „pravdy“ je pak jen poslední, zoufalou kapitolou v knize o muži, který se rozhodl být odpadem společnosti místo jejím platným členem.
