Revoluci v balení potravin zpustilo rozlité víno

Za vznikem jednoho z nejrevolučnějších obalových materiálů 20. století stála původně snaha o řešení velmi prozaického problému – vytvoření nepromokavého ubrusu. Namísto obyčejného textilního potahu však švýcarský chemik a textilní inženýr Jacques Edwin Brandenberger nečekaně objevil materiál, který zásadně přetvořil způsob, jakým uchováváme a prodáváme potraviny po celém světě.

Jacques Edwin Brandenberger se narodil v Curychu v roce 1872 a jeho akademické úspěchy byly dechberoucí. Chemii studoval na Univerzitě v Bernu a pouhé dva dny před svými 22. narozeninami získal doktorát s nejvyšším vyznamenáním, summa cum laude, čímž se zapsal do historie jako v té době nejmladší promovaný chemik ve Švýcarsku. Své rozsáhlé znalosti v oblasti textilní chemie a barev brzy uplatnil v praxi, když se přestěhoval do Francie, kde pracoval jako expert pro významnou textilní firmu Blanchisserie et Teinturerie de Thaon, a právě tam se odehrál klíčový moment vedoucí k jeho světově proslulému vynálezu.

Brandenbergerova myšlenka se zrodila v restauraci, kde byl svědkem klopýtnutí číšníka, který v důsledku toho rozlil červené víno na bílý ubrus. Jeho původním cílem, na kterém léta pracoval, tedy bylo vytvořit čirý, pružný a hlavně voděodolný film, který by dokázal aplikovat na látky a učinit je tak zcela odolnými proti rozlitým tekutinám. K experimentování využil tekutý materiál známý jako viskóza. Když se jí pokusil potáhnout textilii, skutečně dosáhl nepromokavého výsledku, ale látka byla bohužel příliš tuhá a křehká. Namísto praktického ubrusu vznikl nepoužitelný paskvil. Právě v tomto kritickém okamžiku, možná při snaze nechtěný potah z textilu sloupnout, učinil klíčový objev. Zjistil, že z potažené látky lze odloupnout tenkou, dokonale průhlednou a vláčnou fólii. Ačkoliv neuspěl se svým nepromokavým ubrusem, okamžitě si uvědomil obrovský potenciál tohoto nově vzniklého materiálu.

Svůj objev pojmenoval celofán, chytrou složeninu francouzských slov: cellulose (celulóza, jako hlavní surovina, získaná ze dřevní buničiny) a diaphane (průhledný nebo průsvitný). Komerční výroba však vyžadovala další technologický skok. Až po letech intenzivního vývoje se mu v roce 1908 podařilo navrhnout a postavit první stroj schopný kontinuálně vyrábět celofán ve velkém měřítku. Navzdory tomu, že rozvoj průmyslové výroby zbrzdila první světová válka, byla již v roce 1913 ve Francii založena společnost La Cellophane S.A.. Formální uznání přišlo v roce 1917, kdy Brandenberger získal klíčové patenty na svůj výrobní proces a stroje, které následně převzala jeho společnost.

Zásadní ekonomický a společenský zlom v příběhu celofánu nastal v roce 1923. Tehdy Brandenbergerova francouzská společnost La Cellophane S.A. prodala práva na výrobu a distribuci v Severní americkému chemickému gigantu Du Pont. Začala tak éra, která posunula celofán z evropské laboratoře do srdce amerického spotřebitelského života. Du Pont představil produkt ve Spojených státech hned následující rok, ale jeho prvotní verze měla zásadní slabinu: nebyla dokonale vodotěsná. Přestože byla fólie průhledná a hygienická, propouštěla vlhkost, což značně omezovalo její využití pro balení potravin. Inovátoři u Du Pont však problém rychle vyřešili. Opatřili celofán odolným povlakem (často na bázi derivátů PVC, jako je polyvinylidenchlorid), čímž se z něj rázem stal ideální, moderní obalový materiál pro širokou škálu potravin, zejména ty, které vyžadovaly delší trvanlivost a ochranu proti vysychání.

Celofán, který byl po desetiletí po první světové válce prakticky jedinou flexibilní a transparentní fólií, se stal ve své době zázračným produktem. Jeho vlastnosti, jako jsou křišťálová transparentnost, nepropustnost pro plyny, odolnost vůči mastnotě a zápachu umožnily radikální transformaci maloobchodu a změnu nákupních zvyklostí. Největší dopad se projevil v prodeji masa a čerstvých potravin. Například klasická řeznictví, kde řezník stál za pultem s pilinami na podlaze a krájel maso na přání zákazníka, rázem téměř vymizela. Celofán umožnil, aby byly řízky, kuřata, a hamburgerové maso připraveny předem, hygienicky zabaleny do průhledné fólie a uchovány čerstvé po celé dny v samoobslužných chladicích vitrínách. Tato marketingová technika byla klíčovou vlastností velkých supermarketů, které začaly postupně vytlačovat malé obchody s pultovým prodejem. Poprvé mohl zákazník maso a další produkty vizuálně zkontrolovat, aniž by musel mluvit s prodavačem, což urychlilo a zefektivnilo nákup.

Světový ekonomický úspěch, za nímž stála kombinace inovativního vynálezu a marketingové síly Du Pontu, přinesl Jacquesu E. Brandenbergerovi značné bohatství. On sám neustále inovoval, což dokládá fakt, že až do 50. let 20. století získal řadu patentů jak na výrobní postupy celofánu, tak na jeho různá využití, čímž si zajistil stálý příjem i poté, co jeho první patenty vypršely.

Éra absolutní dominance celofánu, který byl po dlouhou dobu symbolem moderního a hygienického balení, bohužel nebyla neomezená. Produkt zažil svůj největší rozkvět v období po druhé světové válce, kdy se masová výroba spotřebního zboží a rozmach supermarketů naplno rozjely. Celosvětová produkce celofánu kulminovala kolem roku 1960, kdy jen v USA činila ohromujících 400 milionů liber ročně.

Od 60. let 20. století však Brandenbergerův objev začal narážet na silnou a levnější konkurenci ze strany syntetických polymerů. Celofán, ačkoliv vynikající v mnoha ohledech, je v podstatě regenerovaná celulóza a jeho výrobní proces je dosti nákladný. Na scénu vstoupily umělé plasty – především polyetylen (PE), polypropylen (PP) a polyvinylidenchlorid (PVDC) – které se ukázaly být nejen dostupnější k výrobě, ale často nabízely i lepší užitné vlastnosti pro specifické druhy balení. Syntetické filmy byly lehčí, flexibilnější a mnohé z nich, jako například polyetylen, byly dokonce ještě efektivnější při utěsňování a chránily lépe proti vlhkosti za nižší cenu. Příkladem tohoto technologického posunu bylo balení chleba. Celofán, který se dříve používal jako chlebový obal, byl postupně nahrazen polyetylenovými sáčky, které byly levnější a pro daný účel praktičtější.

Tento neúprosný tlak z trhu proměnil celofán z revolučního produktu na obyčejnou komoditu, srovnatelnou se stavebním materiálem či tkaničkami. Pro společnost Du Pont, která vždy usilovala o produkci špičkových, patentově chráněných a drahých produktů s vysokou marží, se celofán přestal vyplácet.

Pokles domácí produkce v USA klesl ze 400 milionů liber na pouhých 100 milionů liber ročně. V důsledku tohoto ekonomického tlaku se Du Pont v 90. letech 20. století rozhodl byznys s celofánem definitivně opustit. Svůj poslední americký závod na výrobu celofánu v Tecumseh v Kansasu prodal jedinému zbývajícímu americkému konkurentovi, společnosti Flexel Inc., čímž uzavřel slavnou kapitolu trvající sedmdesát let. Celofán tak sice nezmizel, ale v mnoha zemích, včetně USA, ztratil punc exkluzivity a stal se pouze jedním z mnoha obalových materiálů.

Brandenbergerovo vizionářství a technický um byly oceněny i za Atlantikem. Již v roce 1937 mu prestižní Franklinův institut ve Filadelfii udělil Medaili Elliotta Cressona, jedno z nejvyšších ocenění za vědecké a technické úspěchy. Toto ocenění stvrdilo jeho pozici jako průkopníka v oblasti materiálového inženýrství. Jeho jméno bylo v roce 2006 zapsáno do panteonu největších amerických inovátorů posmrtným uvedením do Národní síně slávy vynálezců, čímž se ocitl po boku velikánů jako Edison a bratři Wrightové.

Značné bohatství, které Brandenberger díky celosvětovému úspěchu celofánu nashromáždil, neponechal jen v rodině, ale prostřednictvím své dcery z něj učinil trvalý společenský přínos. V roce 1965 založila Marthe Brandenbergerová Nadaci Dr. J. E. Brandenbergera. Po její smrti v roce 1986 byla nadace zapsána do obchodního rejstříku kantonu Curych, a od té doby hraje klíčovou roli v podpoře Švýcarska. Od roku 1990 nadace každoročně uděluje jednu z nejvýznamnějších cen ve Švýcarsku. Částkou 200 000 švýcarských korun oceňuje švýcarské osobnosti za mimořádný přínos ke zlepšení kulturního života, sociálnímu pokroku nebo ke zvyšování životní úrovně ve Švýcarsku.

Zdroje: National Inventors, LA Times, NY Times, Britannica, Wikipedia