Článek
Historie jejich využití je dlouhá a kontroverzní, sahající od těžby zlata až po zubní lékařství, kde se v současnosti stávají předmětem intenzivních diskusí a legislativních změn.
Využívání amalgámů sahá až do roku 1826, kdy francouzský zubař Auguste Taveau začal opravovat poškozené zuby slitinou stříbra a rtuti. Tato směs tvořila středně tuhou pastu, která se dobře přizpůsobila tvaru zubu a po ztuhnutí vytvořila odolnou výplň. Taveauovy plomby byly oproti tehdy používaným zlatým fóliím výrazně levnější a snadněji se s nimi pracovalo. Měly však své nedostatky, zejména přílišné rozpínání při tuhnutí, což mohlo vést k prasknutí zubu.
Přestože se v Evropě první amalgámy příliš neuchytily, bratři Crawcourové je v New Yorku proslavili agresivní reklamou. To vedlo k ostré reakci ze strany jejich kolegů zubařů, kteří amalgám označili za zdraví škodlivý. Diskuse o jeho toxicitě provází amalgám celou dobu jeho existence, přičemž v roce 1843 Americká zubařská společnost dokonce zakázala jeho používání pod trestem vyloučení. Situace se změnila až v 70. letech 19. století, kdy Joseph Foster Flag, jeden z nejvýznamnějších amerických zubařů, potvrdil jeho trvanlivost. Koncem 19. století se amalgám stal dominantní výplňovou hmotou.
Požírač zlata v praxi
Jedním z nejstarších a nejvýznamnějších použití amalgámu je amalgamační způsob těžby zlata. Při této metodě je rozemletá hornina kontaktována s kovovou rtutí, která na sebe váže zlato a vytváří kapalný amalgám zlata. Po oddělení od horniny je amalgám pyrolyzován – zahříván na teplotu přes 300 °C, při níž se rtuť odpařuje a zůstává čisté zlato. Tato metoda však má vážné environmentální dopady, jelikož se významná část rtuti uvolňuje do atmosféry. Z tohoto důvodu se dnes její používání omezuje. Ročně se celosvětově na těžbu zlata spotřebuje přibližně 800 tun rtuti.
Amalgámy v téměř každém z nás
Dentální amalgámy jsou slitiny rtuti se stříbrem, mědí a cínem, obvykle v poměru 1 dílu rtuti k 1 dílu ostatních kovů. Jsou ceněny pro svou vysokou odolnost a trvanlivost jako výplně po odstranění zubního kazu. Roční spotřeba rtuti pro dentální amalgámy ve světě dosahuje kolem 270 tun.
Dentální amalgám musí splňovat přísná kritéria:
Rychlost tuhnutí: Musí poskytovat dostatek času pro zasazení a úpravu plomby, ale zároveň ztvrdnout natolik, aby pacient mohl po několika hodinách kousat. Celkové zatuhnutí trvá přibližně 24 hodin.
Rozměrová stálost: Během tuhnutí nesmí docházet k velkým změnám objemu – rozpínání by mohlo zub rozlomit, smrštění by vedlo k vypadávání plomby.
Chemická odolnost: Musí být co nejvíce odolný vůči prostředí v ústech, aby nedocházelo k uvolňování rtuti a dalších kovů do organismu.
Přes své výhody je amalgám předmětem neustálých debat o jeho potenciální škodlivosti. I když se v ztuhlém amalgámu rtuť váže na ostatní prvky, v minimálním množství se toxické látky mohou uvolňovat. Odpůrci amalgámu tvrdí, že i malé množství uvolněných kovů může vést k poruchám imunity, chronickým chorobám a dalším nejasným zdravotním potížím, zejména u citlivých jedinců. Naopak oficiální medicína dlouhodobě prohlašuje, že dopad amalgámových výplní na lidské zdraví je minimální a hladina rtuti v krvi pacientů s amalgámovými výplněmi je prokazatelně v mezích současných norem.
Diskuse o škodlivosti amalgámu je složitá a odborná. Zatímco některé studie nenalezly přímou souvislost mezi amalgámem a chronickými onemocněními, zastánci alternativní medicíny poukazují na individuální reakce organismu a na to, že amalgám jako cizorodá látka může ovlivňovat celkové zdraví.
Nevýhody amalgámových výplní
Životnost amalgámových výplní se může pohybovat od několika dnů do několika desetiletí. Klíčová je správná příprava zubu, jelikož amalgám se k zubu nepřipevňuje chemickou vazbou, ale je držen tvarem odvrtaného prostoru (kavity). Pokud není kavita dostatečně pevná nebo je poškozená, výplň může vypadnout.
Dalším problémem je tzv. tok amalgámu, kdy se materiál po ztuhnutí není zcela tvarově stálý a vlivem kousání se deformuje, což může vést k prasklinkám ve sklovině a následně k prasknutí zubu. Z tohoto důvodu se amalgám vůbec nehodí pro zuby po endodontickém ošetření (zuby s "vytaženými nervy"), které jsou oslabené a amalgám by na ně působil jako klín.
Mezi další nevýhody patří jeho kovový vzhled, který je pro mnoho pacientů esteticky nepřijatelný, a schopnost zbarvit zub do tmavošeda. Amalgám také koroduje (zejména starší typy), což zhoršuje kvalitu jeho povrchu a těsnicí efekt.
Jedním z nejméně příjemných doprovodných efektů amalgámové plomby je pak její reakce při kontaktu s hliníkem, která vyvolává bodavou bolest.
Postupný zákaz amalgámu
Kvůli obavám z rtuti a jejího dopadu na životní prostředí se v některých severských zemích (Norsko, Švédsko, Dánsko) již od roku 2008 od amalgámových plomb upustilo. Evropská unie se rovněž rozhodla pro postupné vyřazení amalgámu. Od 1. července 2018 platí zákaz jeho používání u dětí do 15 let a u těhotných a kojících žen.
Zákaz používání amalgámu v EU bude platit od roku 2025, tedy o pět let dříve, než se původně předpokládalo. Česko si vymohlo krátkou výjimku do poloviny roku 2026. Pro většinu západní Evropy jde o spíše kosmetickou úpravu, jelikož amalgám už tam stomatologové používají výjimečně. V Česku je naopak amalgám stále nejrozšířenější plně hrazenou alternativou ze zdravotního pojištění pro dospělé.
Ministerstvo zdravotnictví počítá s tím, že plně hrazené výplně z kompozitních materiálů budou nadále pouze pro děti do 18 let. Dospělí si na bílé plomby budou muset doplácet, přestože se uvažuje o příspěvcích pro pacienty, kteří dbají na prevenci. Tento krok vyvolává obavy České stomatologické komory, která upozorňuje na možný dopad na dostupnost zubní péče, zejména pro sociálně slabší pacienty. Prezident České stomatologické komory Roman Šmucler argumentuje, že amalgám pacientům neškodí a u řady indikací je těžko nahraditelný. Zároveň varuje před zhoršením zubního zdraví u dětí, které už kvůli zákazu amalgámu přišly o zuby.
Zákaz amalgámu je motivován především ochranou životního prostředí, jelikož rtuť se v přírodě nerozkládá a hromadí se, zejména konzumací ryb se pak dostává i do lidského těla. Největší riziko představuje pro malé děti a těhotné ženy, neboť může negativně ovlivnit vývoj mozku a nervového systému plodu.
Budoucnost zubních výplní směřuje k novým technologiím a materiálům, jako jsou fotokompozitní pryskyřice a keramika, které nabízejí estetické řešení a eliminují obavy z rtuti. Tyto materiály jsou však často dražší a vyžadují preciznější techniku zhotovení.
