Článek
Donedávna byl náš panelový dům oázou klidu. V bytech bydleli převážně důchodci, takže ve společných prostorách bylo vždy uklizeno, interiér domu udržovaný a jediný hluk, který občas rušil, byl nahlas hrající rozhlas nedoslýchavé sousedky z druhého patra.
Před třemi lety se však přestěhovala důchodkyně z bytu vedle mě do pečovatelského domu a nastěhoval se místo ní přibližně pětadvacetiletý mladý muž. Někteří sousedé měli radost, že se průměrný věk obyvatel domu trochu sníží. I já jsem byl zprvu šťastný, že se v domě objevil někdo, kdo mi je věkově trochu blíž. Bohužel se ale ukázalo, že si nejen že nebudeme rozumět, ale že s příchodem mladé krve skončilo i období ticha. Mladík si začal plnými doušky užívat svůj první byt a víkend co víkend u něj pořádal přímo u sebe doma hlučné večírky. Přestože byly hudba a řev slyšet do ranních hodin skrze zdi až do mé ložnice, nestěžoval jsem si. Všichni jsme byli mladí, a i já jsem před lety nějakou tu párty u sebe doma pořádal. Nechtěl jsem nějak výrazně narušovat sousedské vztahy. Domácí párty musí přeci brzy omrzet každého.
Měsíce ale ubíhaly a večírky v sousedním bytě se stále opakovaly několikrát do měsíce. Bylo to velmi nepříjemné, ale už jsem se s hlukem naučil nějak žít. Po dvou letech si však mladík od vedle našel partnerku s malým dítětem. Náhle večírky ustaly a vidina oázy klidu byla opět v dohlednu. To jsem ale ještě netušil, že přijde něco mnohem horšího.
Byla sobota večer a já si po náročném pracovním týdnu otevřel láhev vína a seděl do noci u televize. Kolem půlnoci slyším urputné bušení na dveře. Netušil jsem, co se děje. Okamžitě jsem vstal a šel otevřít. Přede dveřmi stojí rozespalý soused z vedlejšího bytu a huláká na mě: „Ztlumte si laskavě tu televizi, nemůžeme spát!“ Napadlo mě, že jsem měl možná nevědomky příliš nahlas zvuk. Řekl jsem mu tedy, že si televizi ztlumím a zavřel jsem dveře. Sedl jsem si k televizi a chtěl ji ztlumit, příliš nahlas ale nebyla. Ztlumil jsem ji o jeden stupeň a pokračoval ve sledování filmu. Přibližně za patnáct minut se ozývalo bušení do zdi. „No snad to není zase ten soused,“ proběhlo mi hlavou. Ignoroval jsem to, dokoukal film a šel spát.
Asi měsíc od incidentu jsem měl návštěvu. Přijeli za mnou přátelé z druhého konce republiky. Měli jsme si co říct, takže jsme seděli a mluvili dlouhé hodiny. Kolem jedenácté večer však naši debatu vyrušilo bušení na dveře. Šel jsem otevřít a tam stál opět můj soused v pyžamu a řve na mě: „Děláte si srandu? Uklidněte se trochu. Mám vedle malý dítě.“ Nejsem konfliktní člověk, takže jsem mu slíbil, že se trochu ztišíme. Všichni jsme se tedy pokusili mluvit méně nahlas, ale i přesto za několik málo minut nastalo opět bušení na dveře. Nehodlal jsem se s nikým hádat. Jednoduše jsem to ignoroval.
Podobných situací nastalo už více, ale zjistil jsem, že nejlepší reakce je opravdu ignorace. Proč bych měl vůbec brát ohled na někoho, kdo mě dva roky obtěžoval svými večírky a nebral ohled na nikoho v domě? Nenechám se omezovat někým, kdo nerespektuje ostatní. Navíc si myslím, že moje puštěná televize, nebo rozhovor s přáteli, nejsou ani zdaleka tak obtěžující, jako celonoční večírky v sousedovo bytě.
