S Trojou provedl Schliemann to, co se za tisíce let nikomu nepodařilo

Schliemannův příběh nezačíná na prosluněných pláních Malé Asie, ale v chudé meklenburské vesnice Neubukow. Jeho otec, luteránský pastor, byl sice vzdělaný, ale propadl alkoholu a jeho reputaci zničilo obvinění ze zpronevěry. Když Heinrichovi v devíti letech zemřela matka, svět snů se pro něj stal únikem z reality plné hanby a bídy. Zatímco ostatní si četli o svatých, malý Heinrich hltal příběhy o hněvu Achilleově a o mohutných hradbách Tróje. Tyto příběhy, které mu otec předčítal, a ilustrovaná historie, kterou dostal pod vánoční stromeček, se pro něj staly doslovnou mapou pokladů. Už jako sedmiletý údajně prohlásil, že jednou toto mýtické město najde.

Kvůli finanční tísni musel mladý Schliemann opustit gymnázium. Ve čtrnácti letech nastoupil jako učeň k hokynáři, kde prodával slanečky a máslo dvanáct hodin denně. Právě zde, v holínkách v zapadlém krámku, se jeho posedlost prohloubila, když prý zaslechl opilého mlynáře recitovat Homéra v původní řečtině. Krátce nato se rozhodl utéct z bídy a nalodil se na loď směřující do Venezuely. Loď ztroskotala u holandských břehů, ale toto neštěstí bylo paradoxně jeho první štěstí.

V Amsterodamu se Heinrich bez prostředků, ale s neuvěřitelnou pílí, uchytil. Využil svou výjimečnou paměť a za pouhé dva roky se naučil šest jazyků. K jeho rodné němčině přibyla holandština, angličtina, francouzština, španělština, portugalština, italština a později i ruština a řečtina – do konce života jich ovládal kolem dvaceti. Jeho znalost ruštiny mu zajistila místo hlavního agenta obchodní firmy v Petrohradě.

Zde se z chudého hocha stal nelítostný a geniální obchodník. V Rusku zbohatl zejména na obchodu s indigem a ještě více na válečných spekulacích během krymské války. Jeho jmění rostlo i během americké občanské války, kdy odcestoval do USA zachránit majetek po smrti bratra, který se ztratil v Kalifornii. Právě v Americe, kde založil banku a obchodoval se zlatým prachem, získal v roce 1869 americké občanství, které si ponechal až do smrti. O svém životě však začal spřádat mýty. Tvrdil, že americké občanství získal už dříve, a jeho autobiografie je plná přikrášlených historek, včetně údajné večeře s prezidentem Fillmorem nebo fiktivního svědectví o požáru San Francisca. Tím se zrodila Schliemannova zásadní dualita: byl to brilantní workoholik, ale také sebemytologizující lhář.

Ve věku 36 let byl Schliemann multimilionářem a mohl odejít do důchodu. Konečně nastal čas splnit dětský slib.

Jeho první manželství s Ruskou Ekaterinou Petrovnou Lyšinovou bylo nešťastné a skončilo rozvodem. Pro svou druhou ženu měl jasný katalog požadavků: musela být Řekyně, mladá, krásná, vzdělaná v Homérovi a ochotná s ním sdílet archeologické nepohodlí. Přes svého učitele řečtiny, biskupa Theokleta Vimpose, si ze tří fotografií vybral sedmnáctiletou Sofii Engastromenos. V roce 1869 se s ní oženil a usadil se v Athénách. I v tomto svazku však Schliemann realitu ohýbal. Svou manželku, s níž měl děti pojmenované Andromaché a Agamemnón, sice fanaticky miloval, ale zároveň na ni kladl přehnané nároky. Zatímco on později vyprávěl romantické historky o tom, jak mu statečně pomáhala na vykopávkách, ve skutečnosti v prvních letech raději pobývala u rodiny, protože nezvládala těžké podmínky.

Vykopávky začaly 11. října 1871 na kopci Hisarlik v západním Turecku. Zde je nutné uvést na pravou míru, že ačkoliv Schliemann prohlašoval, že lokalitu objevil sám, ve skutečnosti mu ji poradil britský amatérský archeolog a konzul Frank Calvert, který dokonce část pozemku vlastnil. Schliemann, který měl obrovské finanční zdroje, se pustil do práce, ovšem Calvertovo jméno ze svých pozdějších knih a publikací odstranil.

Schliemann, poháněný přesvědčením, že Homérova Trója musí ležet v nejhlubších a nejstarších vrstvách, zvolil brutální metodu. Vykopal obrovský příkop skrze celý kopec a prosekával se vrstvami historie s neuvěřitelnou rychlostí a necitlivostí. Pozdější archeologové, včetně renomovaného profesora Harla, s nadsázkou tvrdili, že Schliemann udělal s Trójou to, co se nepodařilo Řekům: zničil a srovnal se zemí valnou část hradeb i důležitou stratigrafii.

V roce 1873 však Schliemannova posedlost přinesla své ovoce. Den před plánovaným ukončením sezóny objevil pod základy jedné ze staveb velký poklad, který obsahoval téměř 9 000 zlatých, stříbrných a měděných předmětů – šperků, diadémů, váz a pohárů. Okamžitě nález, který si sám se Sofií tajně odvezl v jejím šálu (i když toto tvrzení později odvolal a přiznal, že si ho vymyslel), pojmenoval Priamův poklad. V euforii psal, že „šperk, který nosila Helena z Tróje, nyní zdobí mou vlastní ženu.“

Přestože se Schliemann mýlil (poklad byl nalezen ve vrstvě Troy II, která předcházela Priamově době o zhruba tisíc let), jeho objev přesvědčil svět. Bez ohledu na jeho destruktivní metody si získal srdce veřejnosti. Turky, kteří se s ním soudili kvůli dělení nálezů, si sice zpočátku znepřátelil a musel platit vysoké odškodné, ale nakonec se mu podařilo koupil povolení k dalším vykopávkám.

Schliemann se nezastavil jen u Tróje. V roce 1876 se přesunul do Mykén, centra achájského království, kam se podle Homéra Agamemnón, vůdce trojského tažení, vrátil a byl tu zavražděn. Zde objevil šachtové hroby plné zlata. Z jedné sepulkrální komory vyzdvihl zlatou posmrtnou masku, kterou triumfálně, byť opět chybně, prohlásil za masku krále Agamemnóna. Vědci později zjistili, že maska i hrob patřily některému z Agamemnónových předchůdců. Přesto se název Maska Agamemnóna ujal a maska se stala jedním z nejslavnějších archeologických artefaktů na světě.

Schliemann byl prvním skutečným popularizátorem archeologie. Díky svým bohatým kontaktům a zprávám, které posílal předním světovým deníkům, držel veřejnost v napětí. Nejednalo se jen o vědu, ale o sport a romantiku.

Nicméně jeho odkaz je spojen i s krádeží. Priamův poklad tajně odvezl do Řecka a nakonec daroval německému národu. Poklad, který byl do roku 1945 v Berlíně, zmizel během druhé světové války, aby se znovu objevil v roce 1993 v depozitářích Puškinova muzea v Moskvě jako válečná kořist.

Ke konci života se Schliemann obklopil profesionály, zejména architektem Wilhelmem Dörpfeldem, který do jeho vykopávek vnesl potřebnou systematičnost a pomohl správně určit stratigrafii. Bylo to právě Dörpfeldovo zjištění, že Homérova Trója ležela v sedmé vrstvě (Troy VIIa), nikoli ve druhé, kde Schliemann našel svůj poklad.

Schliemannův život, plný práce, spekulací a neúnavného cestování, skončil ironicky a tragicky. Od středního věku trpěl chronickou infekcí ucha, která se neustále zhoršovala. Na podzim roku 1890 podstoupil v Halle operaci, ale neposlechl lékaře a s nedoléčenými rány se vydal na cesty. Poté, co navštívil Lipsko, Berlín a mrazivou Paříž, se jeho stav v Neapoli kriticky zhoršil.

Na Boží hod vánoční, 25. prosince 1890, zkolaboval na neapolském náměstí Piazza della Santa Carita. Byl špinavý, cestoval bez dokladů a v kapsách měl jen drobné. Nemocnice odmítla chudě vypadajícího muže ošetřit, jelikož byly Vánoce a neměl na zaplacení. Multimilionář, jeden z nejbohatších mužů Evropy, skončil na policejní stanici. Teprve tam se mu dostalo pomoci, když u něj našli vizitku lékaře. Přivolaní specialisté zjistili, že infekce ucha přešla v zánět mozkových blan a hnisavou meningitidu. Heinrich Schliemann zemřel osamělý 26. prosince 1890, daleko od své rodiny a svého vysněného Řecka. Příčinou smrti byl jinak nezhoubný nádor, cholesteatom. Pohřben byl v okázalém mauzoleu v Athénách, které připomíná řecký chrám.

Heinrich Schliemann zůstává jednou z nejkontroverznějších postav historie. Byl to zloděj, který zničil kus historie, lhář, který si vymýšlel vlastní příběhy, a bezohledný businessman. Zároveň však byl nezdolný vizionář a amatérský badatel, který dokázal něco, co profesionální věda považovala za nemožné. Dokázal, že Homérova Ílias není jen fikce, ale kronika. Svou posedlostí a nesmírnou vůlí oživil mykénskou civilizaci a položil základy archeologie, která se musela od jeho amatérských, byť efektivních metod, teprve odrazit. Byl to muž, který si nikdy nenechal vzít svůj velký sen a tím se stal předobrazem filmových hrdinů a dobrodruhů, kteří věří mýtům víc než vědeckým faktům.

Zdroje: National Geographic, ČT24, 100+1, Wikipedia, Britannica, Český rozhlas