Sadistický kanibal Ladislav Hojer své oběti vyřízl a snědl genitálie

Ladislav Hojer se narodil 15. března roku 1958 v Praze. Kvůli svému velmi nízkému IQ, které dosahovalo jen 88 bodů, chodil na zvláštní školu a poté se vyučil sklenářem. Byl velice nenápadným dítětem a nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl mít sadistické sklony. Ve škole ničím nevyčníval, snad kromě toho, že neměl žádné kamarády. Ladislav ale neměl příliš jednoduché dětství. Jeho otec zemřel na rakovinu v době, kdy byl ještě malý kluk a jeho matku potkal o několik let později stejný osud. V motolském bytě nakonec vyrůstal sám se svým bratrem, který ale brzy nastoupil na vojenskou službu.

V listopadu roku 1978 odjel tehdy dvacetiletý Ladislav poznávat krásy naší země do Děčína, kam se plánoval podívat už od té doby, kdy tudy jednou projížděl autobusem při cestě do Německa. Dle svých slov se sem jel „podívat také po nějaké ženské“, tu evidentně i našel. Byla jí Eva R. (29 let), kterou potkal na nábřeží Labe cestou z kina. Jejich setkání ale probíhalo mírně řečeno nestandardně. Ladislav Evu srazil k zemi a bezvládnou ji odtáhl do křoví, kde ji zabil. Následně ji z části svlékl, nad jejím tělem se ukájel a zanechal ji v choulostivé poloze.

Eva byla ve svých 29 letech potřetí vdaná. V den hrůzného činu se pohádala se svým manželem a mířila na schůzku s jedním ze svých dvou milenců. Podezření z vraždy tak zprvu padlo na tyto tři muže, avšak vina nebyla prokázána.

Ladislav tenkrát pravděpodobně objevil své sadistické sklony a o rok a čtyři měsíce později svůj čin zopakoval. Bylo 9. února roku 1980 a Ladislav Hojer, který byl tou dobou vojákem základní vojenské služby, seděl na cestě z Prahy do Děčína ve stejném vlaku jako Ivona S. (25 let). Studentku medicíny do vlaku posadil její manžel, vojenský důstojník, aby se co nejrychleji dostala za svým kamarádem, kam ale bohužel nedojela. Když odešla Ivona na toaletu, Hojer za ní vnikl do kabinky, uškrtil ji a nad jejím tělem se uspokojil. Mrtvou Ivonu S. našla v ranních hodinách úklidová služba. Tou dobou byl již Ladislav zpátky v Praze.

Vyšetřovatelům případ komplikovalo hned několik nejasností. Podařilo se jim identifikovat 46 ze 47 pasažérů, kromě jednoho údajného vojáka, který podle svědků někam spěchal. Hojer ale měl pro tento den neprůstřelné alibi. Ve vojenské posádce si totiž nevšimli jeho nepřítomnosti. Několik podezřelých dokonce z neznámých důvodů spáchalo sebevraždu.

Ve stejném roce, kdy Ladislav Hojer připravil o život studentku medicíny, rozhodl se spontánně ve svých hrůzostrašných činech pokračovat. Při své návštěvě Košic byl za deštivého počasí na vycházce kolem ružínské nádrže, kde si všiml osamělé dívky, která na břehu pozorovala přehradu. Hojer ji napadl zezadu a okamžitě usmrtil. Její mrtvolu poté svázal drátem a zatíženou kamenem hodil do nádrže. Po činu si ještě v přehradě zaplaval.

Tělo objevili chataři až o více než rok později ve značném stádiu rozkladu. Dodnes je její totožnost neznámá, ale pravděpodobně se jednalo o o československou příslušnici ve věku 25 - 30 let.

30. ledna roku 1981, tedy šest měsíců od posledního činu se potuloval Hojer Brnem poté, co byl vyhozen průvodčím z vlaku kvůli neplatné jízdence. Kolem třetí hodiny ranní narazil na osmnáctiletou Ivanu, která se právě vracela domů ze svého maturitního večírku. Pokusil se s ní navázat kontakt, ale Ivana se dala na útěk. Hojer ji v tu ráno strhl k zemi, odtáhl do parku, znásilnil ji a zabil. Z jejího těla následně odřízl intimní partie, které si v igelitce odnesl domů, kde mu následně sloužily k sexuálním praktikám. Po několika dnech je ve slané vodě uvařil a část snědl. Pokrm mu však příliš nechutnal, tak ho spláchl do záchoda.

Z činu byla zprvu podezřelá řecká komunita, se kterou se Ivana často stýkala. K činu se však brzy přiznal jistý jordánský student v dopise na rozloučenou, který napsal krátce před pokusem o sebevraždu. Později se ale zjistilo, že chtěl pouze odvrátit pozornost od svých studijních neúspěchů.

Poslední vraždu spáchal Ladislav Hojer 3. října nedaleko svého bydliště na Praze 5. V nočních hodinách tu číhal na nějakou svou oběť a narazil na Annu Š. (51 let), která se vracela z koncertu. Pokusil se jí nejdříve přemluvit k pohlavnímu styku, avšak rozhovor brzy skončil a Ladislav Annu napadl a znásilnil. Nakonec jí, stejně jako všechny předchozí oběti, zabil.

Tělo Anny objevil náhodný kolemjdoucí, který chtěl v křoví, kde ležela, vykonat potřebu. Tato vražda Hojera jako jediná znepokojovala, protože kolem místa činu procházel každý den do práce. K činu se dokonce několikrát doznal v místní hospodě, ale nikdo ho nebral vážně.

Poslední oběť Ladislava Hojera přežila jen díky šťastné náhodě. Značně opilou mladou dívku potkal na tramvajové zastávce. Odvlekl ji do parčíku, kde se pokusil o její znásilnění. Ke styku však nedošlo. Dívce se podařilo Hojera přesvědčit, že budou pokračovat u ní doma a v okamžik, kdy ji nechal, aby se oblékla, začala dívka utíkat. Hojer ji srazil k zemi, ale její křik v ten moment zaslechl policista, který se zrovna náhodou vyklonil z okna. Hojera to vyděsilo a z místa utekl.

K vraždě Anny Š. se přiznal duševně nemocný pacient, jehož výpověď byla velice detailní a popisovala okolnosti, o kterých věděli jen policisté a vrah. Vyšetřováním bylo ale zjištěno, že v době, kdy byla Anna Š. zavražděna, seděl pacient za mřížemi. Muž nakonec vypověděl, že detaily vraždy mu sdělil jeho kamarád Ladislav Hojer. Ten byl následně zatčen a postupně se doznal k celkem pěti vraždám. Policie si však byla jistá, že jich má na svědomí minimálně sedm.

Jak bylo již zmíněno, Ladislavovi zemřel v dětství na rakovinu otec. Od té doby mu chyběl mužský vzor, nebo jakási otcovská figura. Tu během vyšetřování našel v kriminalistovi Jiřím Markovičovi. Jen jemu byl totiž ochoten vylíčit detaily všech svých hrozných skutků. „Když se s někým intenzivně stýkáte dva roky, musíte spolu navázat nějaký vztah. Mám takové pracovní krédo. Nebo zásadu, chcete-li. Totiž, že obviněný musí cítit, že s ním hraju fér, na rovinu. Vyplácí se to. Jenomže… Když obviněný věří vyšetřovateli absolutně, je to někdy hrůza. Hojer si mě totiž vybral jako náhradní rodinu. Proto mi tak věřil, proto to byla taková hrůza,“ sdělil Markovič k zvláštnímu vztahu.

Během vyšetřování ale zažíval i velmi krušné chvíle a musel čelit Hojerovu brutálnímu smyslu pro humor. Například při cestě na Slovensko, kde se prováděla rekonstrukce činu, míjeli dvě stopařky a Hojer zvolal: „Zastavte, já ty holky vy***m a zabiju, vy to hned vyšetříte a máte případ v suchu!“

Snadné vyšetřování neměly ani figurantky. Hojer se během rekonstrukcí činů s nimi často vzrušil. Proto se přistoupilo k nahrazení živých figurantek figurínami.

Vztah mezi Hojerem a Markovičem však v jednu chvíli nabýval nebezpečných rozměrů. Jednoho dne, kdy kriminalisté odvezli po těžkém dnu Markoviče domů, došlo dokonce na pozvání na kafe. „Hojer mi vynesl tašky a já jsem dostal nápad, že je všechny pozvu na kafe. Pozvání by samozřejmě platilo i pro Hojera – sám v autě přece zůstat nemohl,“ popisuje Markovič. Jeho žena z pozvání ale příliš nadšená nebyla. „Ona byla přichystána uprchnout, ročního syna už měla v náručí! Ale kolega z kriminálky Tonda Jarolímek řekl, že dneska už toho bylo dost, že si to kafe dají jindy – a Láďu Hojera odvezli rovnou do vazby.“

Znalecký posudek z oboru psychiatrie, sexuologie a psychologie říká, že Ladislav Hojer je primitivní psychopat, amorální a asociální osobnost se schizoidními rysy a agresivní tendencí. Trestných činů se dopouštěl při neporušeném chování. Jeho postoj k obětem svědčí o bezcitnosti a brutalitě, o absenci aspoň dodatečného soucitu, výčitek svědomí či lítosti.

Za své brutální činy byl Ladislav Hojer odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán 7. srpna 1986.

Zdroje: Wikipedia, Prima zoom, 100+1