Škodovka dříve vyráběla zbraně. Její zakladatel mlátil zaměstnance holí

Příběh o tom, jak se z malé, zaprášené plzeňské továrničky, kde pracovalo sotva třicet dělníků, stal gigantický konglomerát, který se rozrůstal do všech koutů Evropy, je učebnicovou pohádkou o geniální vizi a nezměrné pracovitosti. Z tohoto mamutího podniku vzešly dnešní klíčové entity jako Škoda Auto a Škoda Transportation.

Jenže za tímto leskem, za tímto symbolem pokroku a volnosti, se skrývá neuvěřitelně drsná realita zakladatele, muže, který to všechno dokázal – Emila rytíře Škody. Byl to šlechtic, velkopodnikatel a neohrožený vizionář, který proměnil své jméno v mezinárodní značku. Zároveň to však byl chladný workoholik a autokrat, jehož tvrdost a nelítostné manažerské metody by v dnešní době okamžitě vyvolaly skandál.

Budování impéria začíná v roce 1866, kdy mladý, ambiciózní Ing. Emil Škoda, tehdy pouhý sedmadvacetiletý inženýr, nastoupil jako vrchní inženýr do strojíren hraběte Waldsteina-Wartenberka v Plzni. Škoda, syn zámožného plzeňského lékaře a poslance, se odmítl řídit otcovou představou o lékařské kariéře. Místo toho studoval techniku, nasbíral cenné zkušenosti na praxi v technologicky nejpokročilejších zemích, jako byly Francii, Anglii, Prusku a Spojených státech, a do Plzně se vrátil s jasnou vizí.

Hned pochopil, že malá Valdštejnská strojírna nemůže v ostré evropské konkurenci přežít bez masivních investic a modernizace. Hrabě Waldstein však neměl chuť ani finance na nutné změny, a to byl Škodův moment! V roce 1869 hrabě továrnu s pouhými třiceti dělníky Škodovi prodal. Kupní cena byla úctyhodných 167 642 zlatých, které Škoda sehnal jak z vlastních zdrojů, tak z budoucích dodávek a později, což je pikantní detail, mu k upevnění majetku dopomohlo nemalé věno od rodiny jeho manželky Hermíny Hahnenkammové.

Z továrničky se třemi desítkami dělníků Škoda brzy vybudoval mamutí podnik, který zaměstnával čtyři tisíce dělníků a 200 techniků. Zásadní bylo rozšíření výrobního programu. Firma původně produkovala zařízení pro civilní sektor – mechanismy pro cukrovary, pivovary, sladovny, doly a válcovny železa, a v těchto oborech se rychle stala úspěšným exportérem.

Klíčový strategický tah ovšem Škoda učinil sázkou na ocel a zbraně. V roce 1884 založil na svou dobu mimořádně moderní ocelárnu, která dokázala dodávat obří odlitky a výlisky o hmotnosti desítek tun, nezbytné pro velké osobní a válečné lodě. Když v roce 1896 postavil novou zbrojní halu, bylo definitivně jasno. Plzeňská továrna se stala jedním z největších evropských výrobců zbraní.

Emil Škoda s chladnou hlavou správně odhadl, že v neklidné Evropě bude poptávka po vojenské technice jen růst. Jeho foresight se potvrdil s vypuknutím první světové války. Zbraně z Plzně byly extrémně žádané, a obrovské, téměř nekonečné zisky, které plynuly z válečné výroby, definitivně upevnily pozici Škodovky jako průmyslového molochu a vynesly Emila Škodu mezi nejvlivnější muže celé monarchie.

Emil Škoda byl bez diskuse strategický génius. Nejenže neustále přicházel s inovativními nápady, například v oblasti ocelových hlavní nebo zavedením na svou dobu neuvěřitelně moderní ocelárny, která dodávala odlitky o hmotnosti desítek tun, ale také strategicky dbal na budování značky. Značka ES (Emil Škoda) nebo později SW (Skoda Werke) se stala celosvětově synonymem jakosti, spolehlivosti a technologické dokonalosti.

Jenže tato dokonalost si vyžadovala oběti – a to jak od něj samotného, tak od jeho okolí. Emil Škoda byl nefalšovaný workoholik, pro kterého podnikání nebylo prací, ale posedlostí. Trávil v podniku tolik času, že mu dokonce začalo vadit banální dojíždění domů. Aby ušetřil každou minutu, pronajal si pokoj v blízkosti areálu, odkud mohl mít neustálou vizuální kontrolu nad tím, co se v areálu děje. Podnik byl jeho jediným dítětem, a rodině se věnoval jen minimálně.

Škoda přistupoval ke svým zaměstnancům se stejnou nemilosrdnou přísností, jakou uplatňoval na sebe. Byl oddaným vyznavačem raného managementu, tzv. taylorismu, který v podstatě vnímal dělníky jako součást stroje, jako lidské stroje, jejichž efektivitu je nutné maximalizovat.

Jeho manažerské metody byly šokující a v dnešní době by vedly k okamžitému skandálu a stávkám. Aby zkrátil prostoje a měl dělníky neustále pod kontrolou, omezil čas nutný na oběd a zavedl systém rozvozu jídla přímo do podniku. Tím neuvěřitelnějším a brutálnějším detailem však bylo to, co nosil na zádech. Emil Škoda byl proslulý tím, že měl vždy při sobě hůl, kterou neváhal použít. Mlátil s ní zaměstnance přes záda a nohy, pokud se mu zdálo, že zpomalují v tempu, nebo dělají chyby.

Jak se blížil konec století, Emil Škoda pochopil, že epocha osamocených, mocných „superbossů“ končí. Navzdory veškerému bohatství a vlivu potřeboval mamutí podnik další, obří finanční injekce, které už jediný majitel nemohl zajistit. Vyčerpaný neustálými spory a enormním obchodním tlakem se rozhodl pro zásadní krok. Dne 12. prosince 1899 byla jeho firma transformována na akciovou společnost Škodovy závody. Přestože zůstal prezidentem a generálním ředitelem, a držel si rozhodující 55% podíl, jeho éra se chýlila ke konci.

Dlouholetý workoholismus a sebedestruktivní tempo si vybraly krutou daň. Jen o necelý rok později, 8. srpna 1900, Emil rytíř Škoda zemřel ve vlaku poblíž Selzthalu ve Štýrsku, pravděpodobně na následky žaludečních vředů. Jeho pohřeb v Plzni byl obrovskou událostí, hodnou národního hrdiny. Byl pochován na Mikulášském hřbitově v rodinné hrobce, a to údajně ve skleněné rakvi.

Skutečný přechod podniku do automobilového sektoru nastal až čtvrt století po jeho smrti. V roce 1925, ve snaze diverzifikovat výrobu a využít volné kapacity, koncern Škoda odkoupil tehdy problémy zmítanou mladoboleslavskou společnost Laurin & Klement. Jména zakladatelů českého motorismu zmizela a okřídlený šíp se stal novým logem automobilky.

Prvním vozem, který nesl toto nové logo, byla luxusní limuzína Škoda Hispano Suiza. Tento klenot se poprvé objevil 10. května 1926 a jeho prvním hrdým majitelem nebyl nikdo jiný než prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Zatímco Hispano Suiza sloužila vysoké aristokracii a diplomatům, obchodní úspěch značky brzy zajistily běžně dostupné automobily.

Vlastnictví mladoboleslavské pobočky plzeňskou Škodou vydrželo jen do druhé světové války, kdy se stala součástí nacistického průmyslového molochu Hermann-Göring-Werke. Po válce byla firma znárodněna jako Automobilové závody národní podnik Škoda, získala monopol a stala se symbolem motorismu Východního bloku.

Zatímco mnohé tradiční československé giganty, včetně původní mateřské společnosti Škody Plzeň, po roce 1989 přešly do rukou domácích podnikatelů a zkrachovaly, osud mladoboleslavské automobilky byl jiný. Československý stát ji prodal koncernu Volkswagen. Původní plán německého obra byl prostý: Škoda měla plnit roli výrobce aut pro chudé. Realita ale předčila veškerá očekávání. Pod vedením VW Škoda nejen přežila, ale stala se globálně úspěšnou značkou. Začala prodávat modely ve všech klíčových segmentech a její vozy dnes v Česku i v zahraničí úspěšně konkurují jakékoliv srovnatelné značce, přičemž se ceny nijak neliší od západní konkurence.

Navzdory neuvěřitelným historickým turbulencím zůstal okřídlený šíp po celá desetiletí symbolem obou podniků. Většina historických práv k logu ležela u plzeňských strojíren, zatímco automobilka jej používala od roku 1925. To nevyhnutelně vedlo k letitým právním sporům a matení veřejnosti. Pod jednou ikonickou značkou tak působily zcela rozdílné produkty – luxusní automobily a masivní vlaky a tramvaje.

Tento spor o dědictví Emila Škody definitivně skončil v roce 2022. Strojírenská Škoda Group, vlastněná skupinou PPF, prodala Škodě Auto ze skupiny Volkswagen všechna práva ke značce Škoda a symbolu okřídleného šípu. Přestože plzeňská skupina může název a logo používat ještě do roku 2029, jedná se o historické oddělení dvou kdysi spojených větví.

Tímto obchodem se definitivně ukončila éra, kdy si veřejnost značku Škoda spojovala pouze s Plzní. Průzkumy ukázaly, že 93 procent Čechů dnes vnímá Škodu jako automobilku, zatímco Škodu Transportation zná jen čtvrtina populace. Investiční manažer PPF, Stanislav Kuba, k tomu pronesl symbolická slova: „Zůstáváme hrdými nositeli odkazu Emila Škody, ale přišel čas respektovat realitu a vyřešit neshody.“

Pro Škodu Auto je tento krok mimořádně důležitý. Jak uvedli členové představenstva automobilky, upevnění značky pod jednou střechou má být klíčové pro dosažení ambiciózního cíle – stát se do roku 2030 jednou z pěti nejprodávanějších značek v Evropě.

Příběh, který začal holí a třiceti dělníky ve válkou posedlé monarchii, tak končí finanční transakcí v hodnotě miliard korun mezi globálními korporacemi. Symbol rychlosti a pokroku, který měl kdysi ztělesňovat svobodu, se definitivně stal majetkem automobilového giganta.

Zdroje: irozhlas, Český rozhlas, Wikipedia, idnes, ČT24