Těla věnovaná vědě nechávala americká armáda vybuchovat. Zvrácené praktiky děsí pozůstalé

Když Jim Stauffer podepisoval dokumenty o darování těla své matky, měl v srdci jasný cíl. Jeho matka trpěla Alzheimerovou chorobou a Jim si přál, aby její ostatky pomohly vědcům najít lék. V registračním formuláři Biological Resource Centre (BRC) v Arizoně výslovně zaškrtl políčko „NE“ u otázky, zda souhlasí s použitím těla pro testování výbušnin.

O několik let později mu agenti FBI sdělili, že centrum jeho matku prodalo armádě. Ta ji připoutala do křesla a odpálila pod ní nálož, aby studovala účinky výbuchu na lidské tělo. Jimův případ je však jen špičkou ledovce v neregulovaném byznysu s lidskými ostatky.

Když agenti FBI v lednu 2014 vstupovali do nenápadné haly společnosti Biological Resource Center (BRC) v Phoenixu, očekávali rutinní prohlídku kvůli podezření z nelegálního obchodu. To, co však našli za zavřenými dveřmi, překonalo i ty nejtemnější scénáře z piteven. Bývalý agent FBI Mark Cwynar ve své výpovědi popsal místo jako „scénu z Frankensteina“. V prostorách se povalovaly stovky lidských ostatků bez jakéhokoli označení nebo důstojného uložení. Agenti narazili na kbelíky plné hlav, paží a nohou, a dokonce i na mrazák, v němž byly naskládány odříznuté mužské genitálie.

Naprostý vrchol nevkusu a neúcty k zesnulým představoval nález, který šokoval i otrlé vyšetřovatele. V budově objevili torzo velkého muže, k němuž byla pomocí nití přišita hlava drobné ženy. Tento artefakt visel na zdi a zaměstnanci jej údajně považovali za „vtipnou dekoraci“. Podle soudních dokumentů byly v centru nalezeny hromady těl vrstvené na sobě bez jakékoli identity, přičemž krev a tělní tekutiny znečišťovaly podlahu mrazicích boxů.

Majitel centra Stephen Gore vybudoval své impérium na cynickém zneužívání těch nejzranitelnějších. BRC se zaměřovalo na rodiny z nižších sociálních vrstev, které se ocitly v bezvýchodné situaci. V USA, kde náklady na klasický pohřeb či kremaci často šplhají k deseti tisícům dolarů, představovalo úmrtí blízkého pro chudé rodiny okamžitý finanční kolaps. Gore jim v těchto chvílích podal „pomocnou ruku“. Nabídl odvoz těla, jeho využití pro vědu a následné vrácení popela rodině – to vše zcela zdarma. Pro pozůstalé, kteří chtěli svým milovaným dopřát poslední službu a přitom se nezadlužit na generace dopředu, to znělo jako dar z nebes.

Tento akt zdánlivého milosrdenství byl však jen vstupní branou do světa bezohledného kšeftování. Zatímco rodiny odcházely s pocitem, že tělo jejich příbuzného přispěje k převratnému léku, ve skladech BRC se rozjela brutální porážka. Zaměstnanci bez lékařského vzdělání porcovali ostatky motorovými pilami a rozdělovali je podle aktuální poptávky na trhu. Dokumenty později odhalily, že s lidskými tkáněmi se manipulovalo s menší úctou než s masem na jatkách. Celý proces byl navržen tak, aby maximalizoval zisk z každého jednotlivého dárce, jehož identita se rozplynula v momentě, kdy byl rozprodán na kusy různým kupcům po celých Spojených státech.

Ceník, který vyšetřovatelé zajistili, připomínal katalog s náhradními díly. Celé tělo bez hlavy se prodávalo za přibližně 3 000 dolarů, odříznutá noha vyšla na 500 dolarů a hlava, o kterou byl mezi pochybnými výzkumnými subjekty velký zájem, stála kolem 600 dolarů. Tento „velkoobchod se smrtí“ fungoval roky díky tomu, že v Arizoně neexistovala prakticky žádná regulace, která by soukromým firmám zakazovala s ostatky takto nakládat. Gore tak profitoval z právního vakua a lidské bídy, přičemž těla prodával i subjektům, o kterých věděl, že s nimi budou zacházet v přímém rozporu s přáním dárců.

Když v roce 2015 došlo na soudní líčení, očekávali pozůstalí spravedlnost, která by odpovídala hrůznosti činů. Místo toho však přišel šok. Stephen Gore byl sice uznán vinným z nelegálního nakládání s lidskými ostatky, ale rozsudek zněl: jeden rok vězení s odkladem na čtyři roky. Tento podmíněný trest v doprovodu pokuty byl pro rodiny, které v BRC ztratily své blízké, naprostým výsměchem. Gore v podstatě nešel za mříže a vyvázl s trestem, který se jen stěží dotkl zisků, jež za léta svého podnikání nashromáždil.

Případ Davida Saunderse, dekorovaného veterána z druhé světové a korejské války, který zemřel v roce 2021 ve věku 98 let, se stal jedním ze symbolů etického úpadku v byznysu s lidskými těly. Jeho vdova Elsie, vedená manželovým celoživotním patriotismem a touhou pomáhat, chtěla, aby David i po smrti sloužil své zemi – tentokrát skrze vědu. Poté, co místní univerzita darování odmítla kvůli diagnóze covid-19, se Elsie v dobré víře obrátila na soukromou společnost Med Ed Labs v Las Vegas. Věřila, že podepisuje dokumenty pro seriózní lékařský výzkum.

Místo sterilního prostředí lékařské fakulty skončilo tělo Davida Saunderse v tanečním sále hotelu Marriott v Portlandu. Stal se „hlavním hřebem“ akce organizované portálem DeathScience.org v rámci putovní výstavy kuriozit. V sále, kde se jindy konají svatby či konference, se sešlo několik desítek diváků, kteří neváhali zaplatit až 500 dolarů (přes 11 000 korun) za lístek. Za tuto částku se jim dostalo několikahodinové podívané, při níž byl veterán před jejich očima rozřezán. Organizátoři akci propagovali jako vzdělávací seminář, ovšem kulisy hotelového sálu a složení publika, které tvořili laici a milovníci bizarností, hovořily o čistě komerční a morbidní zábavě.

Způsob, jakým se o této potupě dozvěděla vdova Elsie, byl snad stejně krutý jako čin samotný. Nikdo z organizátorů ani zprostředkovatelské firmy ji nekontaktoval. Pravdu zjistila až od reportéra stanice King-5, který akci sledoval a identifikoval tělo podle značek na pitevním stole. „Cítím se strašně, je to neetické a prostě nemám slov, kterými bych to popsala,“ řekla tehdy zdrcená vdova. Šokující byla i reakce organizátora akce Jeremyho Ciliberta, který se bránil tím, že za souhlas dárce neodpovídá on, ale laboratoř, od které tělo koupil.

Problém je v tom, že jakmile rodina podepíše souhlas soukromé firmě, tělo se stává právně „věcí“, která může být dál prodávána a přeprodávána bez jakékoli kontroly. David Saunders, který přežil dvě války, aby mohl v poklidu dožít, se tak na sklonku své existence stal pouhou rekvizitou v show.

Otřesné případy zneužití těl nejsou náhodným selháním jednotlivců, ale důsledkem hluboké systémové trhliny v americké legislativě. Zatímco transplantace orgánů (srdce, plic či ledvin) podléhají v USA přísnému dohledu federálních úřadů a každá ledvina je dohledatelná od dárce k příjemci, darování celého těla pro vědu se v mnoha státech odehrává v šedé zóně. Tento trh je v podstatě neregulovaný, což z něj činí ideální prostředí pro „makléře s těly“ (body brokers), kteří profitují z nedostatku jasných zákonů a dohledu.

Základním kamenem tohoto byznysu je právní klička. Přestože přímý prodej lidských těl je trestným činem, zákon dovoluje účtovat „přiměřené poplatky“ za logistiku – tedy za převzetí, skladování, balzamování, dopravu nebo kremaci. Problém je v tom, že nikdo přesně nedefinuje, co je „přiměřené“. V praxi to vypadá tak, že soukromé firmy získají tělo od dárce zdarma (pod záminkou charity), ale následně fakturují tisíce dolarů za jeho „zpracování“. Zatímco univerzita za tělo zaplatí režijní náklady kolem 1 000 dolarů, soukromí zprostředkovatelé dokážou rozprodané části jednoho těla zpeněžit za 25 000 až 30 000 dolarů.

Dalším kritickým bodem je extrémně vágní terminologie. Zákon o jednotných anatomických darech (UAGA) sice vyžaduje souhlas dárce, ale pojmy jako „lékařský výzkum“ nebo „vzdělávání“ interpretuje každý po svém. Rodina sice podepíše souhlas s „výzkumem“, ale nevědomky tím dává firmě volnou ruku k tomu, aby s tělem nakládala jako s materiálem pro jakýkoli komerční projekt.

Abychom však na darování těl nepohlíželi pouze skrze hororové příběhy, existují i projekty, které naplňují nejvyšší etické standardy a posouvají lidstvo kupředu. Zářným příkladem je Susan Potter z Denveru. Tato žena se před smrtí rozhodla darovat své tělo projektu Visible Human Project pod vedením Dr. Victora Spitzera na University of Colorado. Nešlo o anonymní dar, Susan s vědci roky spolupracovala, nechala se natáčet a sepisovala své pocity, aby medici v budoucnu znali nejen její anatomii, ale i její životní příběh.

Po její smrti bylo její tělo zmrazeno v bloku karbidu a rozřezáno na neuvěřitelných 27 000 plátků tenkých jako vlas. Každá tato sekce byla digitálně nasnímána ve vysokém rozlišení. Výsledkem je „digitální mrtvola“ – nejdokonalejší 3D model lidského těla na světě. Susan se tak stala skutečně nesmrtelnou. Dnes si její virtuální orgány, cévy a kosti prohlížejí studenti medicíny po celém světě. Její příběh ukazuje, že pokud je proces transparentní a postavený na skutečném partnerství mezi dárcem a vědou, výsledek je fascinující a hluboce lidský.

Zatímco v USA může být darování těla hazardem s důstojností, v České republice funguje tento proces pod přísným dohledem lékařských fakult a v rámci jasných etických pravidel. Zájem o darování těla u nás stabilně roste – v registrech osmi tuzemských lékařských fakult je již přes 15 000 uzavřených smluv. Lidé se k tomuto kroku rozhodují nejčastěji z vděčnosti za vlastní léčbu nebo z touhy pomoci vědě, přičemž čím dál častěji smlouvy podepisují i mladí lidé, včetně studentů středních škol.

V tuzemských podmínkách je proces transparentní a pro dárce i jeho rodinu bezpečný. Dárcem se může stát každý svéprávný občan starší 18 let. Stačí podepsat smlouvu s vybranou lékařskou fakultou, kterou lze kdykoliv a bez udání důvodu vypovědět. Veškeré manipulační náklady, včetně převozu těla do anatomického ústavu a budoucí kremace, hradí lékařská fakulta. To je pro mnohé dárce i praktickým ulehčením pro pozůstalé. Po využití těla k výuce mediků nebo k vědeckým účelům (např. nácviku nových operačních metod) fakulta zajistí zpopelnění. Ostatky jsou pak buď rozptýleny na pietním místě, nebo předány v urně osobě, kterou dárce určil ve smlouvě.

Na rozdíl od amerických soukromých center, česká těla končí výhradně na akademické půdě. Existují však i technická omezení – fakulty mohou dar odmítnout například při vážném infekčním onemocnění, po nařízené soudní pitvě nebo při hmotnosti dárce nad 130 kilogramů, a to z čistě logistických důvodů. Darování těla vědě v Česku tak zůstává vysoce etickým činem, který není předmětem pochybného byznysu, ale základním pilířem vzdělávání budoucích lékařů.