Článek
Uplynulo více než půl století od chvíle, kdy se Bobbi Gibb v tichosti, avšak s nezlomným odhodláním, stala nekorunovanou královnou Bostonského maratonu. Její čin nebyl pouhým sportovním výkonem, byl protestem proti zastaralým dogmatům a předsudkům, které spoutávaly ženy v oblastech, jež měly patřit všem.
Doba, kdy svět sportu patřil jen mužům
V polovině 60. let 20. století se role žen ve společnosti, a především ve sportu, řídily pravidly, která jsou dnes stěží uvěřitelná. Vytrvalostní běh byl pro ženy považován za nevhodný, ba dokonce nebezpečný. Oficiální lékařské a sportovní autority šířily mýty o fyziologické neschopnosti žen uběhnout maraton. „Ženy nejsou fyziologicky schopné běžet maraton a my nemůžeme nést odpovědnost,“ zněla chladná a nekompromisní odpověď, kterou obdržela Bobbi Gibb, když se v roce 1966 pokusila o oficiální přihlášku na Bostonský maraton.
Tyto argumenty nebyly založeny na faktech, nýbrž na hluboce zakořeněných společenských předsudcích. Panovalo přesvědčení, že dlouhé běhy by mohly poškodit ženské reprodukční orgány, ohrozit jejich plodnost a celkově narušit „křehkost“, která byla ženám tehdejší společností přisuzována. Sportovní komunity, ovládané muži, se bály zodpovědnosti za jakékoli případné zdravotní problémy, které by mohly vzniknout, kdyby se ženy pustily do takto „náročných“ disciplín. Sportovní areály a pravidla byly navrženy tak, aby vyhovovaly především mužům, a maraton, coby vrchol vytrvalosti, byl považován za ultimativní test mužské síly a odolnosti. Prolomení této bariéry by znamenalo otřást celým tehdejším sportovním systémem a společenskými normami.
Gesto, které mělo změnit svět sportu
19. dubna 1966 dorazila Bobbi Gibb na start Bostonského maratonu s tajným plánem. Věděla, že oficiální cestou se na trať nedostane. Její startovní čarou se stalo křoví vedle silnice, kde závod začínal. Tam se ukrývala do té doby, než se ozval výstřel ze startovací pistole. Bobbi vyčkala, než vyběhnou první běžci a pak se vmísila do davu. V plicích jí pulsoval adrenalin, srdce tlouklo jako zvon, ale odhodlání přehlušilo strach.
Její běžecký úbor byl sám o sobě manifestem. Na sobě měla bratrovy volné bermudy, chlapecké tenisky, které jí byly o něco větší, plavky jako spodní vrstvu a volnou mikinu s kapucí. To vše s cílem co nejvíce splynout s davem mužů. Když se proplétala rojem běžců, začala se cítit přehřátá. Pot stékal po zádech, plíce se dožadovaly více vzduchu, ale mikinu nesundala. Každá buňka v jejím těle křičela po uvolnění, ale rozum ji varoval: „Věděla jsem, že pokud mě uvidí, pokusí se mě zastavit,“ vzpomínala. „Dokonce jsem si myslela, že by mě mohli zatknout.“ Bylo to jako běh v utajení, kde každý krok mohl být tím posledním, než bude odhalena a zastavena.
Odhalení a nečekaný zvrat
Netrvalo dlouho, než si běžci v okolí Bobbi začali uvědomovat, že něco není v pořádku. Pohyby, postava, dlouhé vlasy ukryté pod kapucí, to vše ji rychle prozradilo. Čekala, že jí někdo sundá ze silnice, zavolá na ní policii, nebo ji jednoduše odstrčí. Místo toho se ale stalo něco nečekaného. Muži kolem ní projevili neuvěřitelnou solidaritu. Řekli jí, že pokud se jí kdokoliv pokusí znemožnit doběhnout do cíle, zastaví ho. Konečně se cítila bezpečně a jistě. V ten moment Bobbi s úlevou svlékla mikinu a odhalila světu, kdo doopravdy je.
Jakmile bylo jasné, že maraton běží žena, dav podél trati začal šílet. Nebyl to však výbuch hněvu, ale neskutečné radosti, povzbuzení a ohromný potlesk. Ženy plakaly dojetím, jejich slzy smývaly léta ponížení a omezení. Pro ně byl Bobbiin běh víc než jen sportovní výkon. byl to symbol naděje, že se i pro ně otevírá svět, který jim byl dosud upírán. Bobbi ukázala, že ženské tělo je stejně schopné jako mužské, a že fyziologické argumenty jsou jen zástěrkou pro předsudky.
Bobbi během závodu
Revoluce ve vrcholovém sportu
Když Bobbi Gibb dorazila k úseku u Wellesley College, zprávy o jejím úžasném běhu se již lavinovitě šířily. Stovky studentek ji čekaly podél trati, skákaly, křičely a jásaly. V cíli ji čekalo další překvapení. Guvernér Massachusetts, tehdejší nejvyšší představitel státu, ji osobně potkal a potřásl jí rukou. Byl to symbolický okamžik uznání, který potvrdil, že její běh nebyl jen ilegální akt vzdoru, ale legitimní průlom.
Bobbi Gibb, první žena, která kdy běžela Bostonský maraton, dokončila závod v první třetině všech účastníků. Její čas ale nebyl důležitý, podstatný byl výkon a její přítomnost, které vedly k prvním krokům k rovnosti pohlaví ve vrcholovém sportu. Její odvaha vedla k postupnému tlaku na sportovní organizace a v roce 1972 se Bostonský maraton konečně otevřel ženám oficiálně. O šest let později byl dokonce ženský maraton poprvé zařazen do programu Olympijských her.
Zdroje: Wikipedia, Sports Museum, BBC
