Článek
Začátkem druhého tisíciletí se medicína a holičství prolnuly v jednu jedinou, bizarní, ale životně důležitou profesi. Byla to éra, kdy ti nejvzdělanější muži, akademici a duchovní, opustili operační stůl, zatímco ti nejzručnější a nejodvážnější, ale často negramotní, se chopili skalpelu. Ve středověku se zrodil jeden z nejrevolučnějších, ale zároveň nejbizarnějších, příběhů v dějinách medicíny.
Zákaz, který změnil vše: Osudové rozhodnutí církve
Píše se rok 1163 a papež Alexandr III. vydává nařízení, které zakazuje duchovním – tehdy často jediným vzdělaným lékařům – prolévat lidskou krev. Následně v roce 1215 Čtvrtý lateránský koncil tento zákaz ještě posílil. Bylo to osudové rozhodnutí, které navždy změnilo osudy medicíny. Učení doktoři, kteří studovali staré řecké a římské texty, museli opustit operační stůl a omezit se na diagnostiku a teoretické rady. Slib Hippokratovy přísahy „Neuskutečním řez u žádného nemocného“ byl najednou doslovným pravidlem.
Tento šokující zákaz přenesl praxi chirurgie na ty nejméně pravděpodobné adepty. Zatímco na vesnicích se lidé obraceli na porodní báby nebo kováře, ve městech se spoléhali na holiče a lazebníky. Holiči byli považováni za nejvhodnější kandidáty pro chirurgické úkony, protože byli zvyklí pracovat s ostrými nástroji. Jejich krámky se tak staly místem, kam se nechodilo jen za stříháním vlasů a holením, ale i s bolestmi hlavy, zubů, zácpou nebo hnisavými vředy.
Od cechu k profesi: Vzestup holičů
Konkurence a rivalita mezi vzdělanými, ale nečinnými lékaři a praktickými, ale nevzdělanými holiči a chirurgy trvala více než dvě stě let, pak ale přišel čas na revoluci. V roce 1540 se stalo něco neuvěřitelného: anglický král Jindřich VIII., sám trpící chronickými vředy na noze, podepsal listinu, která spojila lazebníky a chirurgy do jednoho cechu. Toto spojenectví – Cech holičů a chirurgů – se stalo předchůdcem dnešní Královské chirurgické koleje
Tato unie legitimizovala chirurgii jako skutečnou profesi. První oficiální cechy holičů-chirurgů začaly vznikat už ve 13. století a jejich členové se kromě úpravy zevnějšku učili i anatomii. O sto let později patřil jejich cech k nejvlivnějším a byly přesně definovány zákroky, které mohli holiči vykonávat. Holiči získali právo na těla čtyř popravených zločinců ročně pro anatomické studie! To byla nevídaná příležitost, která jim umožnila skutečně pochopit lidské tělo, narušit dogmata starověkých autorit, jako byl Galén, a posunout medicínu dopředu mílovými kroky. Mezi jejich běžné činnosti patřilo pouštění žilou, čištění boláků, vyřezávání znamének, trhání zubů nebo ošetřování ran.
Triumf rozumu nad dogmaty
Tento historický obrat nebyl jen administrativní změnou. Symbolizuje triumf praktického, na pozorování založeného myšlení nad zastaralými dogmaty. Dva muži se stali symboly této revoluce:
Andreas Vesalius, belgický anatom, který na základě skutečných pitev lidských těl prokázal, že mnohé z Galénových textů, které byly po 1200 let považovány za neomylné, obsahují zásadní chyby.
Ambroise Paré, legendární francouzský holič-chirurg, který na bojištích testoval nové metody. Když mu došel vařící olej, kterým se běžně ošetřovaly střelná zranění, improvizoval a použil chladivou mast. Ke svému údivu zjistil, že zranění ošetřená jeho mastí se hojí mnohem lépe a pacienti trpí menšími bolestmi. Paré se nebál otevřeně kritizovat tradici a psát o svých úspěších ve francouzštině, aby byly jeho poznatky dostupné všem, ne jen hrstce latinsky vzdělaných elit.
Holiči měli plné ruce práce až do poloviny 18. století. Tehdy začaly evropské země vydávat dekrety, které přísně oddělovaly funkce chirurga a zubaře od povolání holiče a kadeřníka. Klystýry, přikládání pijavic, amputace a další „špinavé“ práce tak začali vykonávat vysokoškolští odborníci. Nicméně, i po tomto oddělení si mistři holiči stále udržovali své středověké znalosti a neobvyklé metody. Například k mytí vlasů používali moč a k holení pivní pěnu.
Skutečný přerod chirurgie v seriózní vědeckou disciplínu nastal v období osvícenství. Klíčovou postavou byl skotský chirurg a vědec John Hunter (1728–1793), otec moderní vědecké chirurgie. Hunter neuznával prastaré teorie a místo toho přistupoval k chirurgii empiricky a experimentálně. Zrekonstruoval chirurgické znalosti od základů, prováděl vlastní experimenty a shromáždil obrovskou sbírku více než 13 000 anatomických vzorků, od rostlin až po lidi.
Hunter výrazně posunul poznání v oblasti pohlavních chorob, zavedl nové techniky, jako je ligatura tepen při léčbě aneurysmatu, a jako jeden z prvních si uvědomil zásadní význam patologie a rizika infekcí. Důsledkem toho bylo, že chirurgické zákroky vnímal jako krajní řešení.
Jeho odkaz nesli dál další významní chirurgové, jako byli Percival Pott, který popsal tuberkulózu páteře, a Astley Paston Cooper, jenž úspěšně podvázal břišní aortu. V neposlední řadě také Holanďan Antonius Mathijsen, který v roce 1851 vynalezl sádrový obvaz.
Holiči-chirurgové: Starověké kořeny a nové výzvy
Přestože se Holiči-chirurgové výrazněji prosadili až ve středověku, samotné kořeny chirurgie sahají do dávné historie. Archeologické nálezy dokazují, že lidstvo provádělo složité operace už od neolitu. Například trepanace, tedy vyvrtání otvoru do lebky, se prováděla už před 12 000 lety. Důkazy hojících se lebek naznačují, že mnozí pacienti zákrok přežili. Podobně byly nalezeny stopy po amputacích starých tisíce let. V Indii, Číně a Egyptě byly také známy a popsány komplikované postupy, jako je používání nástrojů podobných dnešním skalpelům, šití ran či dokonce využívání anestezie.
Avšak až do průmyslové revoluce chirurgii trápily tři hlavní problémy: krvácení, bolest a infekce.
Ve středověku se tedy jednalo o velmi rizikové povolání. Přestože lékaři považovali pouštění žilou za klíčové k „vyvážení humorů“ (tělesných šťáv), sami se jí vyhýbali, a přenechávali ji holičům. Ti používali břitvy a pijavice, a tato činnost se stala jejich poznávacím znamením.
Tři klíčové revoluce lékařství: Anestezie, antisepse a rentgen
Oddělení chirurgů od holičů byl sice obrovský krok, ale stále se nejednalo o komfortní profesi. Až teprve tři zásadní objevy v 19. století proměnily chirurgii z riskantního umění v moderní vědu.
Anestezie: V roce 1840 se začala dramaticky měnit tvář chirurgie s objevem účinných anestetik, jako byl éter a chloroform. James Young Simpson poprvé použil chloroform, a to dokonce u královny Viktorie během porodu. Anestezie nejen zmírnila utrpení pacientů, ale také umožnila složitější operace vnitřních orgánů.
Antisepse: S nárůstem operací se paradoxně zvýšilo i riziko pooperačních infekcí. Klíčový průlom přišel od maďarského lékaře Ignaze Semmelweise, který zavedl povinné mytí rukou, což vedlo k výraznému snížení úmrtnosti matek. Přesto jeho rady zpočátku nenašly pochopení. Skutečnou revoluci pak přinesl britský chirurg Joseph Lister, který na základě objevů Louise Pasteura zavedl antiseptickou chirurgii. Stříkání karbolové kyseliny na nástroje a rány dramaticky snížilo výskyt gangrény. Listerův koncept se později rozvinul v asepsi, tedy sterilitu operačního prostředí, což vedlo k masivnímu rozšíření sterilních operačních sálů. Lister je proto považován za otce moderní chirurgie.
Rentgenové záření: V roce 1895 německý fyzik Wilhelm Röntgen objevil paprsky X, které dokázaly proniknout kůží a zobrazit kostru. Tento objev poskytl chirurgům revoluční diagnostický nástroj, díky němuž mohli poprvé nahlédnout do nitra těla bez nutnosti řezu.
Díky těmto třem pilířům – vědecké metodologii, anestezii a antiseptické technice – se chirurgie konečně zbavila stigmatu dřívějších „felčarů“ a stala se respektovanou vědeckou disciplínou. Poslední století pak přineslo další moderní technologie, jako je elektrochirurgie, endoskopie, laserová chirurgie a robotická chirurgie, které posunuly chirurgii do zcela nové dimenze.
