Článek
Když Filip Turek loni v kampani sliboval, že „vymete“ z úřadů ideologii, mnozí jeho voliči si pod tím představovali konec bruselského diktátu. Málokdo však čekal, že to v praxi bude znamenat vymetání nepohodlných mozků z českých výzkumných ústavů. Scéna z nedávného kulatého stolu ve Sněmovně, kde Turek čelil věcným argumentům Martina Abela, odhalila hlubokou propast mezi marketingovou iluzí a tvrdou realitou energetiky. A následná odveta ministerstva ukázala, že Motoristé nehodlají v této propasti stavět mosty, ale raději do ní hodí každého, kdo by si dovolil svítit baterkou na jejich nekompetenci.
Fyzika versus virální marketing
Základní problém Filipa Turka v roli zmocněnce pro klimatickou politiku je prostý: on té agendě nerozumí, nebo rozumět nechce. V rozhovorech a videích opakovaně operuje s argumenty, které odborná veřejnost dávno vyvrátila. Jeho tvrzení, že větrné elektrárny jsou k ničemu.
Když mu analytik Martin Abel, absolvent Oxfordu a expert pracující na podkladech pro Ministerstvo životního prostředí, vmetl do tváře, že „vykládá nesmysly“, nešlo o aktivistický výkřik. Šlo o konstatování faktu. Energetika dnes stojí na propojení obnovitelných zdrojů, akumulace a tepelných čerpadel. Tvrdit, že vítr nepomáhá s teplem, když právě větrná elektřina v zimních měsících pohání tisíce čerpadel v českých domácnostech, je projev buď hluboké neznalosti, nebo záměrné lži.
Turek se však necítí zahanben. Jeho odpovědí je útok. Místo čísel vytahuje nálepky: „zlobbovaný fanatik“, nebo „progresivistická pomatenost“.
Hlas rozumu v poušti populismu
Zatímco se Turek na sociálních sítích opájí svou „středovostí“, lidé, kteří energetiku skutečně budují, bijí na poplach. Společné vyjádření Štěpána Chalupy (Komora OZE) a Michala Janečka (Česká společnost pro větrnou energii) je v tomto kontextu klíčové. Experti jasně říkají, že nejde o ideologický boj, ale o peněženky občanů.
Podle Janečka jsou akcelerační zóny, které Turek tak okázale omezuje, naprosto zásadním nástrojem. Proč? Protože zjednodušují práci úřadům a podnikatelům. V Česku se větrník povoluje deset let. Deset let byrokracie, odvolávání a nejistoty. Akcelerační zóny mají tuto dobu zkrátit na dva roky. Turkovo „filozofování“ o tom, že větrníky mají stát jen na skládkách a u dálnic, je v přímém rozporu s větrnými mapami i ekonomickou realitou.
„Zpoždění výstavby větrných elektráren není jen problémem investorů,“ varuje Janeček. Vítr je dnes nejlevnějším novým zdrojem elektřiny. Každý den, o který Turek a jeho ministerští spojenci zbrzdí výstavbu, zaplatí české domácnosti a firmy v účtech za drahý plyn či uhlí. Turkova klimatická politika tak v praxi znamená dražší život pro všechny.
Ministr Červený: „Je mi to jedno“
Role ministra životního prostředí Igora Červeného v této kauze je snad ještě smutnější než Turkovo počínání. Červený, nominovaný Motoristy, se rozhodl, že bude plnit roli osobního strážce Turkova ega. Jeho reakce na vyhazov Martina Abela je ukázkou čisté arogance.
Ministr se pokoušel vyhazov experta zdůvodnit jeho účastí na klimatické žalobě proti státu. Jenže tento argument je naprosto nekonzistentní. Abelovo angažmá v této iniciativě bylo ministerstvu známo roky. Pokud by to byl skutečný problém, musel by odejít už dávno. Skutečným spouštěčem byla až veřejná konfrontace s Filipem Turkem.
Červený tím vyslal jasný vzkaz celé státní správě: Odborná integrita je nežádoucí. Pokud pracujete pro stát, vaším úkolem není říkat pravdu, ale přikyvovat politickým figurkám, i když budou tvrdit, že země je placatá.
Hrozní jsme – Odveta místo argumentů
Následná reakce Filipa Turka na , kde k článku o vyhazovu analytika napsal pouze „hrozní jsme“, je vrcholem cynismu. Tato fráze, kterou Motoristé používají jako odznak cti, v podstatě říká: Víme, že porušujeme pravidla, víme, že se chováme jako hulváti, a moc si to užíváme, protože s tím nemůžete nic dělat.
Z humorného sloganu pro příznivce rychlých aut se stal politický program, který aktivně likviduje expertní zázemí tohoto státu. Turek ve své reakci Abela dehonestoval nejen odborně, ale i lidsky.
Kam vede cesta lemovaná SUV?
Důsledky tohoto přístupu jsou dalekosáhlé. Energetika není oblast, kde se výsledky dostavují v horizontu jednoho volebního období. Rozhodnutí, která děláme (nebo neděláme) dnes, určí ceny energií v roce 2035.
Pokud budeme dál sledovat, jak Filip Turek v přímém přenosu torpéduje akcelerační zóny, jak uráží vědce a jak se vysmívá odborným institucím, dočkáme se jediného: Česko se stane energetickým skanzenem. Budeme mít sice ministra a zmocněnce, kteří skvěle vypadají u drahých aut a umějí břitce urážet na sociálních sítích, ale budeme mít také nejdražší elektřinu v regionu a ekonomiku, která ztratí dech, protože její energetický mix zůstane v 20. století.
Ministerstvo životního prostředí by mělo být garantem odbornosti a dlouhodobé vize. Pod vedením Igora Červeného a pod dohledem Filipa Turka se však mění v chráněnou dílnu pro nekompetenci, kde největším nepřítelem není smog nebo oteplování, ale člověk s titulem z Oxfordu a odvahou říct pravdu.
Je načase dát Filipu Turkovi za pravdu. Jsou hrozní v tom, jak hazardují s budoucností této země pro pár tisíc lajků pod fotkou z kapoty auta. Účet za tuhle jízdu ale Turek nezaplatí. Zaplatíme ho my všichni v momentě, kdy si příště rozsvítíme nebo zapneme topení.
