Vlad III. nechal nabodnout na kůl tisíce lidí. Do vězení ho dostal český vojevůdce

Pro jedny se stal symbolem absolutního zla, vyšinutým sadistou a monstrem, jehož krutost šokovala i otrkaný pozdní středověk. Pro druhé – zejména v jeho rodném Rumunsku – představuje národního hrdinu, neústupného obránce křesťanské Evropy před osmanskou invazí a spravedlivého vládce, který dokázal nastolit řád v zemi rozvrácené vnitřní korupcí a anarchií.

Dnes si pod jménem Dracula většina světa představí bledého upíra v černém plášti z románu irského spisovatele Brama Stokera z roku 1897. Historická realita 15. století je však mnohem syrovější, komplexnější a v mnoha ohledech děsivější než jakákoli literární fikce. Skutečný Vlad III. nepil krev z hrdel nevinných panen, ale nechal zmasakrovat desítky tisíc lidí způsobem, který bral dech i tehdejším otrkaným vojevůdcům.

Abychom pochopili motivace a jednání Vlada III., musíme se přenést do Evropy poloviny 15. století. Byl to svět v hluboké transformaci a permanentním strachu. V Anglii se schylovalo k bratrovražedné válce růží, v Čechách doznívaly otřesy husitských válek a Itálie prožívala kulturní rozkvět renesance. Na jihovýchodě kontinentu však probíhal zápas o holé přežití křesťanské civilizace.

Po pádu Konstantinopole v roce 1453 do rukou osmanských Turků vedených ambiciózním sultánem Mehmedem II. byla cesta do srdce Evropy volná. Turecká válečná mašinerie postupovala na sever a v první linii tohoto geopolitického střetu stálo právě Valašské knížectví (dnešní jižní část Rumunska). Valašsko bylo nárazníkovým státem, který nesl hlavní nápor tureckých útoků. Pozice zdejších vládců byla téměř neudržitelná: zvenčí čelili obrovské osmanské přesile, ze severu museli lavírovat vůči mocnému Uherskému království a zevnitř knížectví pustošily neustálé intriky a boje o moc mezi vlivnými šlechtickými rody. Vládnout takové zemi vyžadovalo absolutní absenci slabosti.

Vlad III. se narodil v roce 1431 v transylvánském městě Sighisoara jako prostřední syn valašského knížete Vlada II. Již od raného dětství doprovázel svého otce na vojenských taženích a nasával atmosféru permanentní války. Klíčový zlom v jeho psychice a osudu však nastal v roce 1442.

Sultán Murad II. tehdy pozval knížete Vlada II. k diplomatickému jednání do Gallipoli. Valašský vládce výzvu uposlechl a vzal s sebou i své dva mladší syny – Vlada a jeho bratra Radu. Jednalo se však o past. Celá delegace byla okamžitě zatčena a uvězněna. Aby byl Vlad II. propuštěn a mohl si udržet trůn, musel sultánovi odpřisáhnout absolutní věrnost a jako živou záruku (rukojmí) zanechat na osmanském dvoře oba své syny.

Mladý Vlad strávil v tureckém zajetí několik let. Jako s urozeným rukojmím s ním sice nebylo zacházeno špatně – dostalo se mu špičkového vzdělání, logického tréninku a tvrdého vojenského výcviku – stále však žil v pozici vězně v cizí zemi s odlišnou kulturou, pod neustálou hrozbou smrti. Právě zde plynule ovládl turečtinu, což později mistrovsky využil v boji, a především se zde detailně seznámil s osmanskými metodami mučení a poprav, včetně narážení na kůl.

Zatímco Vlad v zajetí zatrpkl a vypěstoval si k Turkům hlubokou, patologickou nenávist, jeho mladší bratr Radu (později známý jako Radu Sličný) se osmanskému prostředí plně přizpůsobil, konvertoval k islámu a stal se oblíbencem budoucího sultána Mehmeda II.

Mezitím, co Vlad chřadnul v zajetí, jeho otec doma porušil přísahu sultánovi a v roce 1444 podpořil křížovou výpravu polského a uherského krále Vladislava III. Jagelonského. Výprava však skončila katastrofální porážkou křesťanů u Varny. Vlad II. sice u sultána vyprosil milost a životy svých synů výměnou za placení vysokého ročního tributu, ale jeho domácí pozice byla v troskách.

V roce 1447 propuklo ve Valašsku krvavé povstání vedené bojary, kteří se spojili s uherským regentem Janem Hunyadim. Vlad II. byl při útěku chycen a brutálně zavražděn. Ještě strašnější osud potkal Vladova nejstaršího bratra Mirceu, kterého bojaři mučili, oslepili žhavým železem a pohřbili zaživa.

Když se mladý Vlad Dracula dozvěděl o vyhlazení své rodiny, bylo mu kolem šestnácti let. Osmané ho okamžitě propustili ze zajetí, vybavili ho vojskem a poslali ho uplatnit nárok na valašský trůn – doufali, že v něm získají loajálního vazala. V roce 1448 tak Vlad poprvé, ve velmi mladém věku, vpadl do Valašska a chopil se moci, zatímco legitimní vládce Vladislav II. bojoval s Turky na Kosově poli. Tato první fáze jeho vlády však trvala pouhé dva měsíce. Jakmile se Vladislav II. vrátil z tažení, Vlada vyhnal. Následujících osm let strávil v exilu, putoval mezi Moldávií a Uherskem, učil se vysoké politice a čekal na svou příležitost.

Příležitost přišla v létě roku 1456. Paradoxně to byl právě Jan Hunyadi – muž zodpovědný za pád Vladova otce –, kdo v Draculovi rozpoznal mimořádný vojenský talent a odhodlání bojovat proti Turkům. Hunyadi vybavil Vlada vojskem a pověřil ho obranou transylvánské hranice. Vlad vpadl do Valašska, v osobním souboji zabil svého rivala Vladislava II. a podruhé – tentokrát pevně – se ujal otcova dědictví.

Vlad III. převzal zemi v totálním rozkladu. Bojaři bohatli, neplatili daně, intrikovali a svévolně dosazovali a svrhávali panovníky. Kníže se rozhodl pro radikální řešení: absolutní teror.

Jedním z jeho prvních kroků bylo vyřízení účtů za smrt otce a bratra. Podle historických kronik pozval na velikonoční hostinu na svém sídle v Târgoviști stovky bojarů i s jejich rodinami. Během oslavy, kdy nikdo nic netušil, nechal staré a nemocné šlechtice na místě narazit na kůly. Mladší a zdravé nechal spoutat a vyhnal je na nucené práce při stavbě své horské pevnosti Poenari. Mnozí z nich při této nelidské dřině zemřeli vyčerpáním. Jejich majetky Vlad zkonfiskoval a rozdělil je oddaným vojákům a nižším svobodným vrstvám, čímž si vytvořil novou, naprosto loajální společenskou třídu.

Metoda narážení na kůl se stala Vladovým podpisem. Nebyl to však projev pouhého primitivního šílenství, ale chladně kalkulovaná psychologická zbraň hromadného ničení.

Narážení na kůl představovalo jednu z nejtrýznivějších forem popravy, jakou lidstvo vymyslelo. Kat musel naostřený a promazaný dřevěný kůl zavést do těla oběti (zpravidla řitním otvorem) tak opatrně, aby nepoškodil životně důležité orgány (srdce, plíce, velké cévy). Kůl byl poté vztyčen do vertikální polohy a váha vlastního těla nešťastníka pomalu stahovala dolů. Umírání trvalo v hrozných mukách celé hodiny, někdy i dny, doprovázené nesnesitelnou žízní a útoky hmyzu či dravých ptáků.

Vlad si byl vědom, že v té době neměl dostatek mužů ani peněz, aby mohl postavit armádu, která by početně konkurovala Osmanům nebo Uhrům. Jeho hlavní zbraní se proto stal strach. Chtěl, aby už pouhé vyslovení jeho jména paralyzovalo jakoukoli opozici či nepřátelskou armádu. Trestal tak nejen politické odpůrce, ale i běžné zločiny – lháře, zloděje, nevěrné ženy či líné poddané. Dobové legendy hovoří o tom, že za jeho vlády mohl kdokoli nechat na náměstí u studny zlatý pohár a nikdo se ho neodvážil ukrást, tak neúprosný byl strach z knížecího trestu.

Vladova brutalita se nezaměřovala pouze dovnitř Valašska. Brzy se dostal do ostrého ekonomického a politického střetu s transylvánskými Sasy (německými kolonisty), kteří kontrolovali bohatá obchodní města jako Brašov a Sibiu na pomezí Valašska a Transylvánie. Sasové podporovali Vladovy politické rivaly a odmítali platit valašská obchodní cla.

Reakce Vlada byla rychlá. V letech 1457 až 1459 podnikl několik pustošivých nájezdů do jižní Transylvánie. Vyplenil desítky vesnic a předměstí Brašova. Všechny zajatce, včetně saských kupců, žen a dětí, nechal hromadně narazit na kůly podél cest.

Právě transylvánští Sasové se stali autory první velké dezinformační kampaně v tištěné historii. Využili nového vynálezu – knihtisku – a začali po celé Svaté říši římské šířit letáky a brožury plné detailních (a často zveličených či vymyšlených) popisů Draculových zvěrstev. Psali o tom, že Vlad nechal vařit lidi zaživa, nutil matky jíst maso vlastních dětí nebo že se v krvi obětí s oblibou koupal.

Skutečnou nesmrtelnost a status vojenského génia si však Vlad III. vysloužil svým tažením proti Osmanské říši. Kolem roku 1459 se Vlad cítil dostatečně silný na to, aby přestal sultánovi platit roční daň. Pro Mehmeda II., dobyvatele Konstantinopole, to byla nepřijatelná urážka.

Když k valašskému dvoru dorazili sultánovi vyslanci, aby daň vymáhali, odmítli před knížetem sundat své turbany s odvoláním na náboženské zvyky. Vlad, který zvyky Turků ze svého mládí velmi dobře znal, reagoval s černým humorem sobě vlastním: prohlásil, že jejich víru plně respektuje a chce jejich zvyk upevnit. Přikázal svým vojákům, aby jim turbany k hlavám přibili třemi železnými hřeby. Tímto gestem byla diplomacie u konce a začala totální válka.

V zimě na přelomu let 1461 a 1462 Vlad využil momentu překvapení, překročil zamrzlou Dunaj a vpadl na území ovládané Turky (dnešní Bulharsko). Vzhledem k tomu, že mluvil dokonale turecky a znal osmanské vojenské kódy, dokázal v převlečení pronikat hluboko za nepřátelské linie, infiltrovat tábory a likvidovat posádky zevnitř. Pustošil osmanské pevnosti, zapaloval vesnice a zabíjel každého, kdo mu stál v cestě. V únoru 1462 poslal uherskému králi Matyáši Korvínovi list, ve kterém referoval o svých úspěších:

„Zabil jsem sedláky, muže i ženy, staré i mladé… Zabili jsme 23 884 Turků bez započtení těch, které jsme upálili v jejich domovech a Turků, jimž naši vojáci uťali hlavy…“

Evropa byla v úžasu. Italské státy, Benátky i sám papež oslavovali Vlada jako hrdinného šampiona křesťanství. Valašský kníže však věděl, že tímto krokem rozzuřil lva, kterého sám nedokáže porazit. Naléhavě žádal Matyáše Korvína o slíbené posily. Uherský král však s pomocí otálel.

Sultán Mehmed II. zuřil. Zrušil obléhání Korintu v Řecku a shromáždil gigantickou armádu. Dobové prameny uvádějí sílu až 150 000 mužů, což byla po pádu Konstantinopole největší vojenská síla, jakou Osmané do té doby postavili. Cílem nebylo Valašsko pouze potrestat, ale zcela ho anektovat a dosadit na trůn Vladova islamizovaného bratra Radu Sličného.

V červnu 1462 osmanská armáda překročila Dunaj. Vlad III. disponoval sotva 30 000 muži. Otevřený střet by znamenal okamžitou sebevraždu. Dracula proto nasadil brutální, ale efektivní taktiku spálené země. Ustupoval hlouběji do vnitrozemí, nechal otrávit studny, vypálit vesnice a pobít dobytek. Sultánova obrovská armáda postupovala spalujícím letním žárem zemí, kde nenašla ani kapku čisté vody, ani sousto jídla. Valašské partyzánské oddíly navíc neustále útočily na turecké zásobovací linie a zadní voje.

V noci ze 16. na 17. června 1462 se Turci utábořili nedaleko hlavního města Târgoviște. Vlad se odhodlal k šílenému hazardu. V převlečení za tureckého důstojníka osobně prošel tureckým ležením, zjistil polohu sultánova stanu a v noci provedl útok své jízdy přímo do srdce spícího nepřátelského tábora. Cílem bylo zavraždit samotného sultána a tím armádu paralyzovat. V nastalém chaosu valašští jezdci zmasakrovali tisíce zmatených Turků, kteří v temnotě bojovali sami mezi sebou. Vladovi muži však minuli sultánův stan a zaútočili na stany jeho vezírů. Mehmed II. sice unikl smrti, ale jeho armáda utrpěla obrovský šok a ztrátu zhruba 15 000 mužů.

Skutečný vrchol psychologické války však na sultána teprve čekal. Demoralizované osmanské vojsko dorazilo o několik dní později k samotnému Târgovišti. Město bylo prázdné a brány otevřené. Před ním se však rozkládalo divadlo hrůzy, které vešlo do dějin jako „Les mrtvol“ (Les narážených).

Na ploše dlouhé tři kilometry a široké jeden kilometr stálo přibližně 20 000 na kůl naražených těl osmanských zajatců, tureckých vojáků, ale i žen a dětí. Uprostřed na nejvyšším kůlu hnilo tělo samotného Hamza Paši, tureckého generála, kterého Vlad zajal krátce předtím. Nad krajinou se vznášel nesnesitelný zápach a na tisících mrtvol hodovala hejna havranů.

Pohled na toto apokalyptické scenerii zlomil morálku i tak cynického a tvrdého vojevůdce, jakým byl Mehmed II. Sultán údajně prohlásil, že nelze bojovat s mužem, který dělá takové věci a který tak strašným způsobem nakládá se svými poddanými i nepřáteli, a že takový člověk by si zasloužil vládnout celému světu. Mehmed II. nařídil okamžitý ústup. Na zpáteční cestě sice zničil přístav Brăila, ale jeho tažení skončilo strategickým neúspěchem. Vlad III. zvítězil nad nejmocnější armádou tehdejšího světa.

Vladovo slavné vítězství však mělo hořkou pachuť. Přestože sultán odtáhl, nechal ve Valašsku Vladova bratra Radu Sličného s částí osmanského vojska. Radu nenasadil brutální teror, ale rafinovanou diplomacii. Začal oslovovat přeživší bojary a sliboval jim obnovení starých pořádků, mír s Turky a konec krvavých čistek, pokud opustí Vlada.

Unavení a vyděšení bojaři, kteří Draculu k smrti nenáviděli, začali hromadně dezertovat. Vlad se ocitl v izolaci. Vládce, který ještě před měsícem porazil sultána, musel utéct do sedmihradských Karpat, kde netrpělivě vyhlížel pomoc od uherského krále Matyáše Korvína.

Matyáš Korvín se však zachoval pragmaticky a cynicky. Peníze, které dostal od papeže na křížovou výpravu proti Turkům, utratil za jiné politické cíle ve střední Evropě a do války s Osmany se mu nechtělo. Aby ospravedlnil svou nečinnost před papežským stolcem, obvinil Vlada ze zrady. Využil padělaných dopisů, podle kterých měl Vlad údajně tajně vyjednávat se sultánem a nabízet mu spojenectví proti Uhrám. V listopadu 1462 král pověřil slavného českého vojevůdce Jana Jiskru z Brandýsa, který po husitských válkách vstoupil do uherských služeb, aby Vlada zajal.

Následujících třináct let prožil obávaný vládce v zajetí. Nejprve byl držen na hradě Oratea, později v královské pevnosti ve Visegrádu. I v exilu a vězení o něm kolovaly fantastické historky. Německé kroniky tvrdily, že si nedokázal pomoci ani v cele: chytal krysy, myši a ptáky, které následně narážel na malé naostřené klacíky, nebo jim trhal peří. Postupem času se však geopolitická situace opět změnila a Matyáš Korvín si uvědomil, že v Draculovi drží v šachu nejlepší zbraň proti Turkům. Vlad byl propuštěn, musel konvertovat ke katolicismu a oženil se s královou sestřenicí Ilonou Szilágyi, čímž se stal členem uherské královské rodiny.

V roce 1475 byl Vlad III. Dracula opět oficiálně uznán za valašského knížete. S pomocí moldavského vládce Štěpána Velikého a uherských oddílů se v listopadu 1476 po třetí chopil vlády nad Valašskem, když vyhnal proosmanského knížete Basaraba Laiotă.

Jeho triumf byl však opět tragicky krátký. Na přelomu let 1476 a 1477 byl Vlad III. zaskočen silným tureckým oddílem nedaleko Bukurešti. Okolnosti jeho smrti zůstávají dodnes zahaleny tajemstvím. Podle jedné verze padl hrdinnou smrtí v přímém boji s přesilou. Podle jiné, pravděpodobnější verze ho v chaosu bitvy zavraždili jeho vlastní bojaři, kteří se obávali návratu jeho starých krutých metod.

Jeho tělo bylo rozsekáno na kusy. Turečtí vojáci mu usekli hlavu, kterou zakonzervovali v medu a poslali jako nejcennější trofej sultánovi do Konstantinopole. Mehmed II. ji nechal veřejně vystavit na kůlu, aby celý islámský svět viděl, že obávaný Pán Napichovač je definitivně mrtvý. Místo jeho posledního odpočinku je dodnes záhadou. Tradičně se uvádí klášter Snagov u Bukurešti, avšak archeologické výzkumy zde jeho ostatky nikdy s jistotou nepotvrdily.

Původ jména Dracula je fascinujícím lingvistickým a historickým detailem. Sám kníže se nikdy nenazýval Napichovačem (toto jméno dostal až posmrtně od Turků a domácích kronikářů). Sám sebe nazýval Dracula, Dracuglia nebo Drakulya.

Toto jméno zdědil po svém otci Vladu II., který získal přízvisko Dracul (Drak). V roce 1431 byl totiž Vlad II. uherským králem a pozdějším římským císařem Zikmundem Lucemburským přijat do prestižního Řádu draka (Societas Draconistarum). Tento elitní rytířský řád sdružoval panovníky a šlechtice, kteří se zavázali bránit křesťanství před osmanským nebezpečím. Vlad II. byl na toto členství tak hrdý, že nechal znak draka razit na mince a přijal ho jako své přízvisko.

Jeho syn Vlad III. pak přijal jméno ve tvaru Dracula, což v tehdejší rumunštině znamenalo jednoduše „syn Draculův“ (syn Draka). V průběhu staletí a pod vlivem vyprávění o jeho nevídaných krutostech se však slovo drac v rumunštině posunulo od významu „drak“ k významu „ďábel“. Ze syna dračího rytíře se tak v lidové slovesnosti stal syn ďábla.

A jak se z historického vojevůdce stal nesmrtelný upír? Na konci 19. století hledal irský divadelní manažer a spisovatel Bram Stoker inspiraci pro svůj nový gotický román o hraběti-upírovi z Karpat (původně se postava měla jmenovat hrabě Wampyr). Během studia v knihovnách narazil na historické texty o historii Valašska a Transylvánie a obzvláště ho zaujalo zvučné jméno Dracula s poznámkou, že v místním jazyce znamená „ďábel“.

Z moderních historických výzkumů však jednoznačně vyplývá, že Stoker o skutečných skutcích, bitvách s Turky nebo o lese kůlů u Târgoviște nevěděl téměř nic. Vzal pouze charismatické, temně znějící jméno a zasadil ho do tajuplného prostředí Transylvánie, o které měl rovněž zkreslené představy. Přesto se mu podařilo vytvořit celosvětový popkulturní mýtus, který zcela překryl historickou realitu.

Vlad III. Dracula představuje hluboký historický paradox. Z pohledu západní Evropy a moderního humanismu je jeho jméno synonymem pro patologický sadismus, brutalitu a nelidskost. Čísla hovořící o desítkách tisíc obětí, které nechal umučit pro upevnění vlastní moci, jsou neoddiskutovatelným faktem.

Z pohledu rumunských dějin, zejména v období národního obrození v 19. století a později, byl však obraz Vlada III. radikálně přehodnocen. Spisovatelé a politici v něm spatřovali nekompromisního vládce, který jako jeden z mála dokázal vymýtit zločinnost, postavit se korupci mocných bojarů a s minimálními prostředky úspěšně vzdorovat obrovské globální říši. V jejich očích nebyla jeho krutost projevem šílenství, ale jedinou možnou metodou, jak v tehdejším brutálním světě zajistit přežití svého národa a státu.

Zdroje: Wikipedia, 100+1, Zoom, Britannica