Vynálezce „sichrhajsky“ zemřel chudý. Patent prodal, aby splatil dluh 15 dolarů

Psal se duben roku 1849 a v jedné z newyorských dílen seděl muž, jehož tvář byla obrazem naprostého zoufalství. Walter Hunt, tehdy třiapadesátiletý inženýr, byl v kritické situaci, na stole mu ležela upomínka na dluh ve výši patnácti dolarů (což tehdy nebyla zanedbatelná částka), který dlužil svému příteli J. R. Chapinovi, a doma čekala rodina, kterou bylo potřeba nasytit.

Zatímco horečnatě přemýšlel, jak sehnat peníze, jeho ruce, zvyklé neustále něco tvořit, nezůstaly v klidu. Instinktivně zvedl z ponku asi dvaceticentimetrový kus mosazného drátu. Jak tak přecházel po dílně, začal ho nervózně kroutit kolem prstů a ohýbat. V tu chvíli se v jeho mysli propojila technická brilance s náhodou.

Všiml si, že když drát v jednom místě stočí do spirály, vytvoří tím napětí – jakousi primitivní pružinu. Pak stačilo jen ohnout druhý konec tak, aby se hrot mohl bezpečně zaklesnout do drážky. Najednou to uslyšel. Ono pověstné „cvak“. Drát se pevně zajistil a ostrý hrot byl schován v bezpečné svorce. Hunt v tu chvíli držel v ruce první prototyp moderního spínacího špendlíku.

Walter Hunt neztrácel čas. Během pouhých tří hodin vytvořil detailní technický nákres a popsal mechanismus, který nazval „dress pin“ (špendlík na šaty). Jeho hlavní inovací byla právě ona kruhová pružina, která zajišťovala, že se špendlík sám neotevře, a bezpečnostní pouzdro, které chránilo prsty před bolestivým píchnutím – odtud pozdější název „safety pin“ neboli bezpečnostní špendlík.

Jenže Huntův obchodní instinkt byl opět na bodu mrazu. Místo aby pochopil, že drží v ruce zlatý důl, viděl jen cestu, jak se zbavit dotěrného věřitele. 10. dubna 1849 získal patent číslo 6,281 a o pár dní později udělal obchod, který vešel do historie jako jeden z nejhorších vůbec.

Svá práva k patentu prodal firmě W. R. Grace & Co. za rovných 400 dolarů (v dnešním přepočtu zhruba 350 tisíc korun). Z této částky okamžitě vyplatil svých patnáct dolarů Chapinovi a zbytek použil na nájem a jídlo pro rodinu. Byl spokojený, že má dluhy z krku. Jenže zatímco Hunt mohl na pár měsíců klidně spát, firma W. R. Grace & Co. rozjela masovou výrobu. Během několika let vydělala na jeho jednoduchém nápadu z drátu miliony dolarů a zaplavila jím celý svět. Hunt, muž, který „sichrhajsku“ doslova ukroutil z nudy a stresu, z tohoto bohatství neviděl ani cent.

Spínací špendlík byl pro Hunta jen bleskovým nápadem z nouze, ale jeho skutečným mistrovským dílem měl být šicí stroj. Už mezi lety 1833 a 1834 sestrojil v zapadlé newyorské uličce mechanismus, který byl na svou dobu naprosto neslýchaný. Zatímco se ostatní pokoušeli neúspěšně napodobit pohyb lidské ruky s jednou nití, Hunt přišel s revolučním konceptem dvojitého vázaného stehu.

Jeho stroj využíval jehlu s očkem u špičky a člunek, který provlékal druhou nit smyčkou té první. Byl to princip tak dokonalý, že jej v základu využívají všechny šicí stroje dodnes. Hunt tehdy vyrobil několik funkčních dřevěných a kovových modelů, které šily precizněji a rychleji než nejzručnější švadlena. Jenže právě tady narazil na svou největší překážku: vlastní morálku.

Když Hunt svůj vynález ukázal rodině, jeho dcera Caroline, která sama provozovala dílnu na výrobu korzetů a zaměstnávala tucet žen, se zhrozila. V Americe tehdy panovala ekonomická recese a pro tisíce chudých žen bylo šití jedinou cestou, jak nezemřít hlady. „Tenhle stroj připraví švadleny o práci a uvrhne je do bídy,“ varovala otce.

Hunt, hluboce věřící muž se silným sociálním cítěním, podlehl. Nechtěl mít na svědomí armádu nezaměstnaných žen. Rozhodl se, že vynález nebude patentovat ani masově vyrábět. Své stroje nechal zaprášit v koutě dílny. Byla to osudová chyba, která v dějinách techniky nemá obdoby. O dvanáct let později totiž s „vlastním“ patentem na prakticky identický princip přišel Elias Howe.

Když se šicí stroje staly celosvětovým hitem a začaly na nich bohatnout firmy jako Singer, vypukla takzvaná „válka šicích strojů“. Isaac Singer, geniální obchodník, se ocitl v právní bitvě s Howem o uznání patentu. V zoufalství se Singer obrátil na Hunta, aby dokázal, že stroj vymyslel jako první právě on a Howe je jen plagiátor.

Soudy sice uznaly, že Hunt byl skutečně prvním autorem, ale kvůli právní technice mu prvenství nepřiznaly – svůj vynález totiž „opustil“ a včas nezažádal o ochranu. Howe tak dál inkasoval pohádkové tantiémy za každý prodaný kus. Isaac Singer, vědom si Huntových zásluh, mu nakonec v roce 1858 slíbil vyplatit 50 000 dolarů (dnešních zhruba 1,8 milionu dolarů) jako vyrovnání za jeho původní design.

Osud byl však neúprosný. Walter Hunt zemřel na zápal plic v červnu 1859, dříve než stihl Singer první splátku odeslat. Svět tak dnes zná jména Singer a Howe, zatímco muž, který to všechno vymyslel, zůstal zapomenut.

Vraťme se ale k jeho prvnímu vynálezu. Zatímco Walter Hunt dal zavíracímu špendlíku jeho moderní a bezpečnou podobu, historie jeho předchůdců je plná krve a dramat. Tisíce let před Huntem používali lidé v antice takzvané fibuly. Tyto spony, často vyrobené z drahých kovů a zdobené drahokamy, nebyly jen módním doplňkem, ale nezbytným nástrojem, který držel pohromadě těžké tuniky a tógy.

Historik Hérodotos ve svých Dějinách popisuje událost z archaických Atén. Když se z katastrofální bitvy vrátil jediný přeživší voják, vrhly se na něj vdovy po padlých spolubojovnících. V návalu žalu a hněvu vytahovaly z šatů své dlouhé, jehlicovité spony a nešťastníka jimi ubodaly k smrti. Brutalita činu byla tak šokující, že aténské úřady následně vydaly zákon zakazující ženám nosit tuniky vyžadující tyto nebezpečné kovové hroty.

Dnes se může zdát, že v éře suchých zipů a nanotechnologií je „sichrhajska“ přežitkem. Opak je pravdou. Její geniální jednoduchost totiž stále vítězí tam, kde moderní technologie selhávají. Představte si triatlonistu, který po plavání v moři naskočí na kolo a pak běží maraton v prudkém dešti. Žádné lepidlo na světě neudrží startovní číslo na propoceném a mokrém dresu tak spolehlivě jako čtyři ocelové špendlíky. Jak říká Andy Dixon z Runner’s World: „Jsou úspěšnější než jakýkoli high-tech design – jsou tu s námi déle než moderní olympiáda a stále fungují nejlépe.“

V 70. letech minulého století se dokonce špendlík stal symbolem rebelie. To, co začalo jako nouzová oprava roztržených kalhot, se rychle proměnilo v umělecké prohlášení. Punkeři si jimi propichovali kůži i oděv, aby světu ukázali svou odolnost, chudobu a pohrdání konvencemi.

Nejnovější kapitola v příběhu Waltera Hunta se začala psát v roce 2016. Po vlnách společenského napětí spojených s brexitem a volbami v USA se spínací špendlík vrátil na scénu jako diskrétní, ale silné gesto solidarity. Lidé si jej připínali na kabáty, aby bez jediného slova vzkázali migrantům, uprchlíkům a menšinám: „Stojím při vás. Pokud se cítíte v ohrožení, u mě najdete zastání.“

V mnoha kulturách se špendlík stal také nástrojem tiché rezistence. Ženy v přeplněných indických či ukrajinských autobusech ho dodnes nosí připnutý tak, aby jím mohly diskrétně, ale účinně bodnout dotěrné muže, kteří se na ně v tlačenici nepřípustně tlačí. „Jeden ostrý píchanec do ruky byl jasným vymezením hranic,“ vzpomínají pamětnice v textech mapujících historii tohoto nástroje.

Seznam vynálezů, pod kterými je Walter Hunt podepsán, působí jako katalog technické revoluce 19. století. Nebyl to totiž jen „muž jednoho špendlíku“. Jeho mysl neustále těkala mezi praktickými drobnostmi a převratnými stroji. Byl to on, kdo vymyslel první funkční plnicí pero nebo stroj na hromadné zametání ulic, který měl ulehčit práci v tehdy špinavých metropolích.

Mezi jeho nejkurióznější nápady patřily „antigravitační boty“ – obuv vybavená silnými přísavkami, která umožňovala cirkusovým akrobatům popírat zákony gravitace a chodit hlavou dolů po stropech manéží. Na druhé straně spektra pak stál jeho přínos zbrojnímu průmyslu. Hunt vyvinul mechanismus pro nabíjení zbraní a speciální projektily, které se staly přímým technologickým předchůdcem legendární pušky Winchester, symbolu dobývání amerického západu.

I přes tento ohromující výčet patentů se Huntovi nikdy nepodařilo vymanit z finanční tísně. Jeho životní strategií bylo „prodat a zaplatit dluhy“. Zatímco jiní vynálezci jako Thomas Edison nebo Alexander Graham Bell budovali průmyslová impéria a stali se celebritami své doby, Hunt zůstával v anonymitě své dílny.

Osud mu nakonec připravil poslední, velmi ironickou tečku. Walter Hunt vydechl naposledy 8. června 1859, kdy podlehl zápalu plic. Byl pohřben na hřbitově Green-Wood v Brooklynu. Jeho místo odpočinku označuje jen skromný, nenápadný sloupek z červené žuly. O pouhých pár metrů dál se přitom tyčí monumentální, zdobný památník s bustou Eliase Howea – muže, který díky Huntově nápadu na šicí stroj získal slávu i pohádkové bohatství.

Dnes Walter Hunt nefiguruje v učebnicích dějepisu vedle velkých jmen průmyslové revoluce, přitom více než dvě desítky jeho vynálezů se dodnes používají v téměř nezměněné podobě.

Zdroje: Wikipedia, Museum of everyday life, The new Indiana express, Investors